13 C 220/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 26 535 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 11 535 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 000 Kč od 10. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 26 535 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. hodnota na základě které poskytla žalované na její bankovní účet úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala kromě jistiny zaplatit žalobkyni rovněž sjednaný úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Uvedená smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku. Žalovaná si nejdříve na webových stránkách žalobkyně www.Anonymizováno.cz zvolila parametry požadovaného úvěru, následně na těchto stránkách vyplnila registrační formulář, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a odsouhlasila znění smlouvy. Za účelem ověření své totožnosti přitom žalovaná žalobkyni poskytla kopii dokladu totožnosti. Po úspěšně dokončené registraci pak žalovaná uzavřela smlouvu tím, že do žádosti o úvěr zadala verifikační SMS kód, který jí žalobkyně zaslala na jí uvedené telefonní číslo. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů sdělených žalovanou a dále žalovanou lustrovala ve veřejných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI). Úvěruschopnost potom ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. K ověření výše příjmu žalovaná poskytla doklady potvrzující výši příjmu ze zaměstnání. Žalovaná svému závazku řádně nedostála a poskytnutý úvěr nesplatila. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny v kapitalizované výši 6 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 535 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 000 Kč od 10. 6. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 5. 2. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaná potvrdila svůj souhlas se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem Anonymizováno v žádosti o úvěr (v souladu s článkem 10.9 smlouvy). Ověření totožnosti žalované před uzavřením smlouvy dosvědčuje doložená kopie občanského průkazu a rodného listu žalované. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč a s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet tak, že úrok měla hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a jistinu měla žalovaná splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Datum splatnosti úroku bylo ujednáno vždy nejpozději k 6. dni v měsíci. V případě prodlení žalované s plněním, byla ve smlouvě stanovena povinnost žalované zaplatit žalobkyni také účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V případě prodlení žalované s plněním povinností vůči žalobkyni, byla žalobkyně oprávněna ukončit žalované oprávnění čerpat úvěr. Žalobkyně a žalovaná se ve smlouvě dále dohodly, že v případě prodlení žalované po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatný celý dluh (tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení). V případě zesplatnění úvěru byla žalovaná povinna vrátit poskytnuté peněžní prostředky, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, které žalobkyně soudu doložila.

4. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je zaměstnaná jako pomocná kuchařka s měsíčním příjmem 24 745 Kč, je svobodná a bydlí v pronajatém bytě, v domácnosti žije sama. Měsíční výdaje žalovaná vyčíslila částkou 8 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že není v insolvenci a není proti ní vedena exekuce.

5. Z výplatních pásek za období 10, 11, 12/2023 soud zjistil, že žalované byla vyplacena mzda za říjen 2022 ve výši 24 920 Kč, za listopad 2023 ve výši 24 367 Kč a za prosinec 2023 ve výši 24 950 Kč.

6. Z doloženého potvrzení o platbě je parné, že žalobkyně dne 5. 2. 2024 zaslala částku 15 000 Kč na bankovní účet žalované uvedený ve smlouvě (č. č. účtu). Z bankovního reportu je zřejmé, že tento účet patří žalované.

7. Dopisem z 6. 6. 2024 oznámila žalobkyně žalované, že dne 6. 6. 2024 došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celkové dlužné částky.

8. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i předžalobní upomínkou ze dne 14. 6. 2025, v níž jí byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů; upomínka byla odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 17. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výplatních pásek žalované žalobkyně prověřila, že žalované je pravidelně vyplácena mzda. Co se však týče výdajové stránky, zde žalobkyně její zkoumání nedoložila ničím, když soudu nedoložila žádné listiny prokazující průběh zkoumání výdajů žalované, potažmo průběh následného porovnávání jejích příjmů s těmito výdaji, stejně jako žalobkyně nikterak nedoložila průběh zkoumání způsobu plnění případných dosavadních závazků žalované. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 15 000 Kč.

20. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru Anonymizováno v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaná má zřejmě větší množství závazků po splatnosti, které nesplácí, a které jsou u zdejšího soudu také žalovány, v jednom případě již byla nařízena exekuce na majetek žalované. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších závazků žalované, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

21. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku, smluvní pokuty a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 31 601,32 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 27. 1. 2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 15 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 48 % a z 52 % neúspěšná (z 52 % byla úspěšná žalovaná). Žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná, by tak měla vůči žalobkyni právo na zaplacení 4 % náhrady nákladů řízení. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.