13 C 23/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 846,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 300 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 546,69 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 212 Kč od 21. 4. 2024 do 17. 6. 2024 a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 912 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 810,72 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 17 846,69 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 21. 1. 2024 prostřednictvím webové stránky http://www., Anonymizováno, .cz smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 12 300 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky za objednané služby do data splatnosti. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému dne 21. 1. 2024 částku 12 300 Kč. Žalovaný si zvolil navíc službu „Klidné spaní“, službu „Presto“, službu „Informační SMS servis“ a požádal celkem dvakrát o odklad splatnosti. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný (o počtu členů domácnosti, o pravidelných příjmech a výdajích) a posouzení jeho úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů (CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů MVČR, TelcoScore, registr hledaných osob PČR, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“) a vycházela z výpisů z běžného účtu žalovaného. Konkrétně tak žalobkyně vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 50 903 Kč. Žalovaný však na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Proto žalobkyně v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 12 300 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 330 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 330 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 87 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 634,69 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 212 Kč od 21. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 21. 1. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 12 300 Kč. Žalovaný se zavázal společně s jistinou zaplatit žalobkyni taktéž poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 330 Kč a dále poplatek za službu “Klidné spaní” ve výši 110 Kč měsíčně, poplatek za službu “Presto” ve výši 165 Kč a poplatek za “Informační SMS servis” ve výši 29 Kč měsíčně, to vše formou jedné splátky splatné dne 20. 2. 2024. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření; zde žalovaný odsouhlasil znění smlouvy kliknutím na tlačítko „podepisuji“ a posléze mu tato byla zaslána na jím uvedenou emailovou adresu. Dle dokumentu s názvem „Autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 8. 2020 a Sazebník platný od 1. 12. 2021; oba dokumenty žalobkyně soudu předložila. V sazebníku je uveden mimo jiné poplatek za poskytnutí úvěru s jistinou od 10 001 Kč do 15 000 Kč na 30 dní ve výši 27 % z jistiny a dále poplatek za službu „Klidné spaní“ (tj. za možnost odkladu splatnosti až o dva měsíce) ve výši 110 Kč měsíčně a poplatek za expresní vyplacení úvěru – služba „Presto“ ve výši 165 Kč. V sazebníku je pak rovněž stanoveno, že žalobkyně je oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky po splatnosti až do zaplacení stávajícího dluhu. Součástí smlouvy o úvěru byl i souhlas se zpracováním osobních údajů a údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru.

4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a z výpočtu, který učiní na základě získaných poznatků při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný v době poskytnutí úvěru měl žít v čtyřčlenné domácnosti s jedním dalším členem s příjmem. Co se týká příjmu žalovaného, při podání žádosti o úvěr uvedl částku 34 500 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 50 903 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaný uvedl, že činí 15 000 Kč na půjčky, 4 700 Kč na bydlení, 1 000 Kč na další nezbytné výdaje a 1 000 Kč na ostatní zbytné výdaje; žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 16 935 Kč a dále s rezervou pro výdaje ve výši 910 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 15 200 Kč.

5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 50 903 Kč.

6. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 18. 7. 2022 do 19. 7. 2023 pořízeného prostřednictvím aplikace Kontomatik neučinil soud žádná relevantní skutková zjištění, neboť výpis se týká období, které předcházelo uzavření úvěrové smlouvy o více než šest měsíců.

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, dne 21. 1. 2024 částku 12 300 Kč.

8. Předžalobní výzvou ze dne 7. 6. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1 téhož zákona, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, vycházela z interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů a dále vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného. Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a dále výpis z aplikace Kontomatik za období 18. 7. 2022 – 19. 7. 2023; žádným z těchto dokumentů však nebyl doložen čistý měsíční příjem žalovaného v období bezprostředně předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy ve výši 50 903 Kč, s nímž žalobkyně kalkulovala. Lze konstatovat, že nebyl doložen jakýkoli pravidelný příjem žalovaného v období bezprostředně předcházejícím uzavření smlouvy. Co se týče výdajové stránky, i zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. K výše uvedenému soud podotýká, že je to vždy poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, přičemž výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně ničím nedoložila (např. výstupy provedených lustrací v úvěrových registrech), že zkoumala další úvěrové zatížení žalovaného a jeho případné jiné závazky. V situaci, kdy sám žalovaný uváděl své měsíční výdaje na půjčky ve výši 15 000 Kč, měla žalobkyně tím spíše jeho výdaje (nejen) na jiné závazky důkladně prověřit, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 300 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“19. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 12 300 Kč žalovaný ničeho uhradil, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 12 300 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 7. 6. 2024, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. Odeslání výzvy dne 7. 6. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předmětná výzva doručena dne 12. 6. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 17. 6. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 6. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala v zákonné výši 14,75 % ročně.

20. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 330 Kč, na poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 330 Kč, na poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, na poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 87 Kč a na smluvní pokutu ve výši 1 634,69 Kč nevzniklo žalobkyni právo, jelikož smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. A co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 18. 6. 2024, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 212 Kč od 21. 4. 2024 do 17. 6. 2024 a z částky 3 912 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 20 434,50 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 13 975,07 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku – 20. 5. 2025). Žalobkyně tak byla z 68 % úspěšná a z 32 % neúspěšná (z 32 % byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 36 % náhrady nákladů řízení.

22. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále mu podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 810,72 Kč (36 % z 2 252 Kč).