13 C 230/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 23 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 500 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 500 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 926 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 23 500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 4. 10. 2024, kterou se žalovanou uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 23 500 Kč, kterou měla žalovaná splatit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 3 525 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů žalované. Za tím účelem si žalobkyně od žalované vyžádala kopii občanského průkazu a výpisy z bankovního účtu za poslední 3 měsíce. Žalobkyně také provedla lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, databáze neplatných dokladů, SOLUS). Úvěruschopnost žalované tak byla posouzena na základě údajů zjištěných od žalované dotazníkem ve spojení s dalšími listinami. Co se týče nákladů na bydlení žalobkyně vycházela z částky deklarované žalovanou v žádosti o úvěr, dále z reálně nalezených nákladů na bydlení na bankovním účtu a dále zohlednila minimální hodnotu 4 000 Kč; počítala pak s nejvyšší z těchto částek. Co se týče nákladů na potraviny a běžné zboží zde žalobkyně vycházela rovněž z částky uvedené žalovanou v žádosti o úvěr, dále z nákladů zjištěných na bankovním účtu a dále zohlednila minimální hodnotu 3 000 Kč; počítala opět s nejvyšší z těchto částek. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení hned s první splátkou splatnou dne 15. 10. 2024; žalobkyně proto po zaslání několika upomínek celý úvěr zesplatnila. Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho. Žalobkyně proto po žalované nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 23 500 Kč, nákladů na upomínky ve výši 1 000 Kč a dále zákonných úroků z prodlení z částky 23 500 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 4. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě měla žalobkyně žalované poskytnout neúčelový hotovostní úvěr ve výši 23 500 Kč. Úvěr měl být poskytnut tak, že částka ve výši 23 500 Kč měla být vyplacena na účet žalované uvedený v záhlaví smlouvy č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit spolu s úrokem ve výši 15 % měsíčně ve 12 měsíčních splátkách po 3 525 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci s tím, že bylo ujednáno, že úrok z poskytnuté jistiny bude žalovanou hrazen formou pravidelných měsíčních splátek bez umoření jistiny a s poslední splátkou úroku bude splatná rovněž poskytnutá jistina spotřebitelského úvěru. Celková částka, která měla být takto uhrazena činila 65 800 Kč. Pro případ prodlení bylo ujednáno, že žalobkyně zašle žalované první písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč), poté zašle žalobkyně žalované druhou písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč). Pokud nedojde ze strany žalované ani poté k úhradě dlužné částky, je žalobkyně oprávněna zesplatnit jistinu úvěru a je oprávněna požadovat po žalované rovněž zákonný úrok z prodlení a náklady za upomínky. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu (viz čl. X smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán). Součástí smlouvy byla též příloha č. 1 s názvem „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“.

4. Z přílohy č. 1 („Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“) bylo zjištěno, že žalovaná je vdaná, vyživuje 2 děti a sama uvedla, že má měsíční příjem 25 000 Kč. Dle zde uvedené tabulky žalobkyně na bankovním účtu žalované nalezla měsíční příjem ve výši 23 766 Kč. Do výpočtů žalobkyně použila částku příjmu 23 766 Kč. Náklady na bydlení žalovaná vyčíslila částkou 1 000 Kč měsíčně; žalobkyně pak z opatrnosti počítala s částkou minimálních nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč měsíčně. Náklady na potraviny a běžné zboží žalovaná vyčíslila částkou 1 000 Kč měsíčně; žalobkyně pak na bankovním účtu žalované nalezla tyto náklady ve výši 6 928 Kč, přitom minimální částka nákladů je zde uvedena 3 000 Kč; žalobkyně počítala s částkou 6 928 Kč měsíčně. Finanční závazky žalovaná vyčíslila částkou 1 000 Kč měsíčně, žalobkyně na bankovním účtu žalované nalezla tyto závazky ve výši 734 Kč, organizací SOLUS byly sděleny závazky žalované ve výši 0 Kč; žalobkyně tak počítala s částkou 1 000 Kč měsíčně. U výsledků lustrací v rejstřících (databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, SOLUS, interní databáze žalobkyně) nebyl o žalované zjištěn negativní záznam.

5. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně doložila rovněž „Předsmluvní informace“, jejichž součástí byl Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Tabulka umoření.

6. Dle datového výstupu z Credit Info CEE je zřejmé, že žalovaná ke dni 4. 10. 2024 neměla aktivní insolvence, v registru SOLUS neměla negativní záznam, neměla aktivní exekuci.

7. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Okamžitá příchozí platba“) je patrné, že na účet žalobkyně byla dne 4. 10. 2024 zaslána z účtu žalované uvedeného ve smlouvě verifikační platba ve výši 1 Kč.

8. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně dne 9. 10. 2024 poukázala částku 23 500 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě.

9. K úhradě dlužné splátky splatné dne 15. 10. 2024 upomenula žalobkyně žalovanou upomínkami ze dne 20. 10. 2024 a ze dne 5. 11. 2024 s tím, že za každou odeslanou upomínku byl účtován poplatek 500 Kč. Upomínky byly zaslány na doručovací adresu žalované a rovněž na její e-mailovou adresu.

10. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 3. 2025, odeslanou dle podacího lístku téhož dne, byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru a vyzvána k úhradě celkové dlužné částky 47 907,26 Kč do 4. 4. 2025.

11. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Co se týče příjmů žalované, ty měly být údajně ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím výpisů z bankovního účtu žalované; tyto výpisy však žalobkyně soudu ani přes výzvu nedoložila (resp. nedoložila je ve formátu, který by bylo možné ověřit a soubor obsahující tyto výpisy otevřít – soubor byl soudu zaslán jako „nedovolený typ“ a ani přes výzvu soudu nebyl tento nedostatek odstraněn). Ani ohledně výdajové stránky žalované nebyly soudu doloženy jakékoli listiny osvědčující, že by žalobkyně výši výdajů žalované dostatečně a řádně ověřovala. Soud tak vycházel z toho, že se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále blíže neověřovala, případně čerpala z výpisů z běžného účtu, které však soudu v řádné formě nepředložila, a dále kalkulovala s minimálními částkami, které si sama stanovila. Zejména nebyly ničím doloženy skutečné výdaje žalované spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Přitom přinejmenším tyto výdaje žalované (na bydlení) byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, dokladů SIPO apod.). Žalobkyně však ani nezjišťovala, zda žalovaná bydlí v nájmu nebo ve vlastním domě/bytě a vzala bez dalšího v rozporu s požadavkem odborné péče za platné minimální náklady na bydlení v částce 4 000 Kč (které žalobkyně sama stanovila), přitom samotnou žalovanou uvedený údaj o nákladech na bydlení činil toliko 1 000 Kč měsíčně (podezřele málo). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat (minimální náklady na bydlení) je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud tak k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 23 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“22. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila, tudíž soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 23 500 Kč.

23. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu však informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy, jelikož žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná. S ohledem na výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

24. Ve zbývající části (tedy ohledně nákladů na vymáhání a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 27 250,46 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 26. 3. 2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 23 500 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 86 % a ze 14 % neúspěšná (ze 14 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 72 % náhrady nákladů řízení.

26. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 175 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, či sp. zn. , spisová značka, ). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 400 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně činí 2 675 Kč (advokát není plátce DPH). Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 926 Kč (72 % z 2 675 Kč).