13 C 236/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 280 488,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 153 278 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 18. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 127 210,87 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 830,46 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 277 168,87 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 153 278 Kč od 2. 12. 2019 do 17. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 127 210,87 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 280 488,87 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 315 051 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splácet společně s úroky ve výši 12 % ročně a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením předmětné smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, v níž žalovaný stvrdil, že všechny zde uvedené údaje jsou pravdivé a úplné. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž tento soud dospěl k závěru, že je postačující, aby měl věřitel listiny, z nichž při posuzování úvěruschopnosti vycházel, k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, pakliže žalovaný potvrdil jejich poskytnutí svým podpisem. Dále žalobkyně zdůraznila, že žalovaný měl u jejího právního předchůdce veden běžný účet, tudíž měl právní předchůdce žalobkyně ověřenu jeho platební morálku. Odkázala také na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle kterého nelze klást k tíží druhé smluvní strany, jestliže žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a lze v takovém případě přistoupit k posouzení výdajů dle ekonomického modelu. Konečně žalobkyně upozornila na skutečnost, že její právní předchůdce je bankou posuzující úvěruschopnost s odbornou péčí a na základě své dlouholeté bankovní praxe, přičemž proces posuzování je složitým interním procesem banky. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a tento stav nenapravil ani přes upomínání, v důsledku čehož právní předchůdce žalobkyně přistoupil k zesplatnění úvěru ke dni 2. 10. 2019, a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 271 734,27 Kč na jistině úvěru, 5 434,60 Kč na úrocích, které byly následně v souladu se smluvním ujednáním připsány k jistině a 3 320 Kč na poplatcích. Pohledávka za žalovaným vzniklá z titulu této smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 12 % ročně z dlužné jistiny a úroků od 2. 12. 2019 do zaplacení a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 4 830,46 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky od 2. 12. 2019 do zaplacení.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne [datum] došlo mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným k uzavření smlouvy o úvěru určeného ke konsolidaci předchozích úvěrů a půjček (konkrétně se jednalo o jeden úvěr u právního předchůdce žalobkyně a o další úvěr u společnosti [právnická osoba]). V této smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 315 051 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit společně s úrokem ve výši 12 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 4 821 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, kdy první z nich byla splatná ke dni 20. 12. 2016 a poslední ke dni 20. 11. 2025. V článku 8.2 smlouvy pak bylo sjednáno oprávnění právního předchůdce žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný v případě, že žalovaný poruší některou z povinností stanovených v článku 8.1 smlouvy, k nimž patřilo mimo jiné prodlení se splácením splátky úvěru po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek. K této smlouvě žalobkyně doložila také formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně a Ceník.

1. Žalobkyně dále doložila Žádost žalovaného o poskytnutí úvěru ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný zaměstnán s průměrným měsíčním příjmem 19 940 Kč a měl bydlet ve vlastním bytě či domě společně s jednou další osobou. Jako své výdaje žalovaný uvedl splátky úvěrů u právního předchůdce žalobkyně ve výši 6 286 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně pak doložil výpisy z běžného účtu žalovaného za období od listopadu roku 2015 do listopadu roku 2016, z nichž lze vyčíst, že žalovanému byla skutečně pravidelně vyplácena na jeho účet mzda v průměru zhruba odpovídající jím uváděné výši. Nadto jsou na tomto účtu viditelné pravidelné platby žalovaného na spoření ve výši 1 000 Kč měsíčně, na důchodové pojištění ve výši 300 Kč měsíčně, na pojištění ve výši 1 080 Kč měsíčně, na internet ve výši 350 Kč měsíčně, na splátky úvěru ve výši 780 Kč a následně na splátky úvěru poskytnutého dříve žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně. Mimo tyto platby pak žalovaný zpravidla vybíral finanční prostředky z bankomatu. Ke konci měsíce listopadu roku 2015 činil konečný zůstatek na účtu žalovaného 345,49 Kč, ke konci měsíce prosince 2015 činil konečný zůstatek na účtu žalovaného 777,51 Kč, ke konci měsíce ledna 2016 činil konečný zůstatek na účtu žalovaného 157,53 Kč, ke konci měsíce února 2016 byl zůstatek na účtu žalovaného záporný a činil - 99,47 Kč, ke konci měsíce března 2016 činil zůstatek na účtu žalovaného 60 911,51 Kč (to však pouze díky finančním prostředkům ve výši 100 000 Kč připsaným ze strany právního předchůdce žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kdy bez těchto finančních prostředků by žalovaný nebyl zjevně schopen hradit své výdaje), ke konci měsíce dubna 2016 činil zůstatek na účtu žalovaného 11 075,80 Kč, ke konci měsíce května 2016 činil zůstatek na účtu žalovaného 17 622,13 Kč (to však opět pouze díky finančním prostředkům ve výši 52 003,20 Kč připsaným na účet žalovaného ze strany právního předchůdce žalobkyně), ke konci měsíce června 2016 činil zůstatek na účtu žalovaného 3 866,78 Kč, ke konci měsíce července 2016 činil zůstatek na účtu žalovaného 282,82 Kč, ke konci měsíce srpna 2016 byl zůstatek na účtu žalovaného opět záporný a činil - 116,81 Kč, ke konci měsíce září 2016 byl zůstatek na účtu žalovaného opět záporný a činil - 218,09 Kč, i ke konci měsíce října 2016 byl zůstatek na účtu žalovaného rovněž záporný a činil dokonce - 5 111,44 Kč a ke dni 16. 11. 2016 činil zůstatek na účtu žalovaného 4 656,36 Kč. Dále je z výpisů z účtu patrné, že u žalovaného opakovaně docházelo k situaci, kdy některé trvalé platby nebyly provedeny z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku na účtu (k této situaci došlo ve sledovaném období celkem devětkrát, a to 9. 11. 2015, 8. 2. 2016, 23. 2. 2016, 21. 6. 2016, 21. 7. 2016, 1. 9. 2016, 8. 9. 2016, 1. 10. 2016 a 2. 11. 2016). Konečně právní předchůdce žalobkyně doložil formulář„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, z něhož je zřejmé, že dle zjištění právního předchůdce žalobkyně měl žalovaný v době žádosti o úvěr sjednán u právního předchůdce žalobkyně kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč, revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč, spotřební úvěr ze dne 1. 8. 2016 s úvěrovým limitem 281 054 Kč se splátkou 4 609 Kč měsíčně (ten měl být předmětem konsolidace) a u jiných poskytovatelů měl sjednán kontokorentní úvěr s limitem 1 000 Kč, úvěr na kreditní splátkové kartě s limitem 30 000 Kč (i ten měl být předmětem konsolidace) a úvěr na stavební spoření se splátkou 780 Kč. Dále z tohoto dokumentu vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně ve vztahu k výdajům žalovaného, jež sám žalovaný uvedl v nulové výši, vycházel z částky 6 146 Kč zjištěné na základě statistických dat a údajů o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení.

1. Dopisem ze dne 30. 8. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě veškerých doposud splatných dlužných pohledávek vzniklých z titulu smlouvy o úvěru do 2. 10. 2019 s tím, že v opačném případě po něm bude právní předchůdce žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru. Jelikož žalovaný výzvy nedbal a dlužné pohledávky neuhradil, přistoupil právní předchůdce žalobkyně k zesplatnění úvěru, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni, a to za úplatu, což dosvědčuje doložená dohoda o úplatě a potvrzení o zaplacení kupní ceny. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 27. 12. 2019, jehož odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. K úhradě celkové dlužné částky nejpozději do 17. 1. 2020 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 7. 1. 2020, jejíž odeslání dne 8. 1. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem.

1. Z doloženého dokumentu označeného jako„ Podklady pre súdne konanie“ plyne, že žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil na poskytnutý úvěr částku 161 773 Kč zahrnující jak splátky samotného úvěru, tak i poplatky a úroky z prodlení.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Tvrzené příjmy žalovaného ze zaměstnání byly ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně ověřeny prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného vedeného u právního předchůdce žalobkyně. Co se týče výdajů žalovaného, lze obecně připustit, aby věřitel ve vztahu k výdajům na stravování, ošacení, volnočasové aktivity apod. vycházel ze statistických dat, jelikož se jedná o výdaje, které lze zpravidla vždy ihned omezit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce zohledňující právě i přijaté závazky. To však nemůže platit ve vztahu k nákladům na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, které na rozdíl od výše uvedených výdajů obvykle není možné okamžitě snížit. Není proto přípustné, aby věřitel vycházel z normativních nákladů na bydlení, neboť reálné náklady konkrétního jednotlivce se mohou od těch normativních značně lišit. V tomto případě je však důležité především to, že právní předchůdce žalobkyně zjevně jakkoli neověřoval tvrzení žalovaného o tom, že má vlastní byt či dům (za tímto účelem mohl po žalovaném požadovat kupříkladu výpis z katastru nemovitostí či si sám informativní výpis pořídit). I osobám, které mají vlastní bydlení, nutně vznikají náklady spojené s hrazením vody, energií apod., o jejichž výši se měl právní předchůdce žalobkyně zajímat. Nadto je jasné, že i případná výše normativních nákladů v nájemním bydlení, bude podstatně odlišná od nákladů na bydlení ve vlastním domě. Zásadní je však skutečnost, že žalovaný měl u právního předchůdce žalobkyně veden běžný účet a právní předchůdce žalobkyně tudíž měl přehled o jeho finanční situaci a způsobu nakládání s financemi. Jak plyne ze shora uvedeného, konečný zůstatek na běžném účtu žalovaného byl v jednotlivých měsících zpravidla velmi nízký, někdy dokonce záporný, a jestliže měl žalovaný v některých měsících na tomto účtu větší množství finančních prostředků, takto bylo zjevně pouze díky zapůjčeným finančním prostředkům. Objem finančních prostředků vybíraných žalovaným z bankomatu byl (poměřováno výší jeho příjmu) poměrně značný a jednoznačně přesahující částku 6 146 Kč zahrnutou ze strany právního předchůdce žalobkyně do jeho výdajové stránky. Není tak zřejmé, jaké výdaje takto žalovaný hradil (zda se jednalo o jeho spotřebu, či úhradu jiných závazků). Kdyby právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupoval skutečně s odbornou péčí, nemohl by počítat co do nákladů pouze s částkou 6 146 Kč bez zohlednění reálných finančních toků na účtu žalovaného. Stav zachycený ve výpisech z účtu žalovaného svědčí pro závěr, že žalovaný zřejmě dlouhodobě nezvládá hospodařit se svými finančními prostředky způsobem odpovídajícím jeho příjmům a tuto neschopnost následně sanuje za pomoci úvěrů. Jak jinak si lze vysvětlit situaci, kdy žalovanému je právním předchůdcem žalobkyně poskytnut dne [datum] spotřební úvěr s limitem 281 054 Kč a žalovaný v bezprostředně následujících měsících nemá dostatek prostředků na účtu k provedení trvalých plateb (konkrétně jde o platby 1. 9. 2016, 8. 9. 2016, 1. 10. 2016 a 2. 11. 2016), jeho zůstatek na účtu je záporný a situaci řeší tím, že u právního předchůdce žalobkyně uzavírá 16. 11. 2016 novou smlouvu o úvěru. Samotná skutečnost, že takto došlo ke konsolidaci závazku ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], právního předchůdce žalobkyně povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného nezbavila, ani jeho povinnost nijak nemodifikovala. Jestliže za popsaného stavu věcí právní předchůdce žalobkyně zcela rezignoval na zjištění a ověření reálných výdajů žalovaného (které zjevně převyšovaly jeho příjmy ze zaměstnání), nelze než konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 315 051 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaný uhradil celkem 161 773 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu ještě 153 278 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 17. 1. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 1. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 10 % ročně, tedy ve stejné výši, kolik činila jeho zákonná výše ke dni 18. 1. 2020. Ve zbývající části, tj. co do částky 127 210,87 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 830,46 Kč, co do úroku ve výši 12 % ročně z částky 277 168,87 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 153 278 Kč od 2. 12. 2019 do 17. 1. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 127 210,87 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

1. Právo na náhradu nákladů řízení by měl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu žalovaný, který byl ve věci z větší části úspěšný (úroky a úroku z prodlení soud kapitalizoval pro účely určení náhrady nákladů řízení ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 20. 1. 2022). Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.