13 C 237/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného t. č. Věznice Anonymizováno o zaplacení 15 278,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 090,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 082,07 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 26 320,43 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 9 178 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 095,93 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 278,07 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 1. 10. 2014 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 11 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 9 196 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 405 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,98 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 2 090 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 701 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 337 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z pracovní smlouvy žalovaného, z výplatních pásek, z nájemní/podnájemní smlouvy, rovněž bylo ověřeno, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 3 346 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 9 178 Kč na jistině a 7 672 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Poté žalovaný uhradil celkem 1 571,93 Kč (dne 16. 11. 2022 částku 95,46 Kč, dne 2. 1. 2023 částku 885,06 Kč, dne 1. 3. 2023 částku 514,52 Kč a dne 21. 8. 2023 částku 49,89 Kč). V žalobě pak žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 9 178 Kč a poplatků ve výši 6 100,07 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 14 362,63 Kč (tj. ve výši 19,98 % ročně z částky 9 178 Kč od 25. 11. 2015 do 15. 5. 2017 a z aktuální dlužné jistiny od 16. 5. 2017 do 21. 8. 2023), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 770,53 Kč (tj. ve výši 8,05 % ročně z částky 9 178 Kč od 3. 12. 2015 do 15. 5. 2017 a z aktuální dlužné jistiny od 16. 5. 2017 do 21. 8. 2023), úrok ve výši 19,98 % z částky 9 178 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 178 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 1. 10. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 11 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 11 000 Kč společně s poplatkem ve výši 9 196 Kč (tvořeným úrokem ve výši 1 405 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 090 Kč a poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 5 701 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 337 Kč. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Z doloženého přehledu plateb vyplývá, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 3 346 Kč.Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 15. 5. 2017, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 15. 6. 2017.Předžalobní výzvou ze dne 28. 3. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 12. 4. 2024. Výzva byla odeslána dne 28. 3. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný ve smlouvě vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu půjčka byl poskytována v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, neboť výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými doklady. Příjem žalovaného měl být údajně ověřen z pracovní smlouvy a výplatních pásek, avšak tyto listiny žalobkyně soudu nepředložila, stejně jako nájemní/podnájemní smlouvu, kterou měly být prokázány výdaje žalovaného. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého důkazní břemeno ohledně splnění povinností vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti tíží poskytovatele a je tedy na poskytovateli, aby prokázal, že listiny, jejichž existence a obsahu se dovolává, k dispozici skutečně měl. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy o zápůjčce své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující: „(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka-spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.Smlouvu o zápůjčce tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 11 000 Kč žalovaný uhradil celkem 4 917,93 Kč, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 6 082,07 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 15. 6. 2017 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 20. 6. 2017. Vzhledem k tomu, že pro úhradu byla určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 30. 6. 2017 a ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 7. 2017, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 3. 12. 2015, tj. ve výši 8,05 % ročně, tj. ve stejné výši jako činila jeho zákonná výše ke dni 1. 7. 2017. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby, konkrétně žalobkyni přiznal kapitalizovaný úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 6 082,07 Kč za období od 1. 7. 2017 do 21. 8. 2023 ve výši 3 008,73 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 082,07 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení.Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve zbývající výši 3 095,93 Kč byla již uhrazena a na poplatek ve výši 6 100,07 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 14 362,63 Kč ani na úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 9 178 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni právo nevzniklo. A co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 1. 7. 2017 a to pouze s částkou 6 082,07 Kč, tudíž na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 9 178 Kč za období od 3. 12. 2015 do 30. 6. 2017 a z částky 3 095,93 za období od 1. 7. 2017 do 21. 8. 2023 v celkové výši 2 761,80 Kč a na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 095,93 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.