13 C 238/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 75 972 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 076 Kč, a to do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 26 896 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 75 972 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 670,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 75 972 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 19. 4. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 65 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyně splácet v 48 pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 68,34 % ročně, přičemž bylo ujednáno přirůstání úroku k jistině; konečná splatnost měla nastat 22. 4. 2028. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně www., Anonymizováno, .cz a dalších prostředků komunikace na dálku. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, SOLUS, NRKI); sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Úvěruschopnost byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (těchto 10 % se přitom musí rovnat minimálně životnímu minimu). Původní věřitelka tak úvěruschopnost žalovaného prověřovala nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, vycházela z dokladů poskytnutých žalovaným a rovněž co se výše příjmu žalovaného a výše jeho výdajů týče vycházela ze sdělení žalovaného. Žalovaný původní věřitelce poskytl výpis z účtu obsahující údaj o výši výplaty od zaměstnavatele. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál, když nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 15 924 Kč. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 49 076 Kč spolu s přirostlým úrokem za období od 19. 4. 2024 do 26. 11. 2024 ve výši 26 896 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 75 972 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . sjednali dne 19. 4. 2024 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve znění dodatku č. , hodnota, z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 65 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 68,34 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 3 981 Kč [viz část A) smlouvy]. Ve smlouvě je uvedeno číslo účtu k výplatě úvěru č. , č. účtu, . O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 22. 4. 2024, jehož obsahem byl i splátkový kalendář. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jak je v podrobnostech popsáno v dodatku. Žalobkyně doložila i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a kopii občanského průkazu žalovaného.

4. Z hodnocení klienta ze dne 19. 4. 2024 plyne, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč. Výdaje žalovaného jsou v hodnocení klienta vyčísleny celkem částkou 11 971 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představuje životní minimum, částku 2 390 Kč tvoří splátky žalobkyni a částku ve výši 4 621 Kč tvoří náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nejsou. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný a bydlí v pronájmu.

5. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně čtyři potvrzení o provedení transakce, z nichž je patrné, že na bankovní účet žalovaného došla od společnosti , právnická osoba, . dne 16. 1. 2024 částka ve výši 23 195 Kč, dne 16. 2. 2024 částka ve výši 27 599 Kč, dne 15. 3. 2024 částka ve výši 30 363 Kč a dne 16. 4. 2024 částka ve výši 31 785 Kč. Účel těchto plateb ani žádná poznámka či zpráva zde není uveden.

6. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný si historicky žádal o úvěr u jedné jiné finanční instituce či banky aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 217 920 Kč, přičemž neměl dluh po splatnosti.

7. Dle dokladu o vyplacení úvěru (otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu) byla částka 65 000 Kč připsána dne 19. 4. 2024 na účet č. , č. účtu, uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo potvrzením banky o vedení účtu.

8. Dopisem ze dne 26. 11. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila, že úvěr byl k tomuto dni zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky.

9. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 5. 4. 2025, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.

10. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2025, k níž žalobkyně doložila podací lístek z téhož dne.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, když sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále žalobkyně doložila čtyři potvrzení o provedených transakcích, z nichž jsou patrné toliko pravidelné příjmy žalovaného od společnosti BLANÁŘ NÁBYTEK, a.s. (byť není z ničeho zřejmé, že se jedná o mzdu žalovaného, neboť nebyla doložena např. pracovní smlouva či výplatní pásky); pravidelné výdaje žalovaného však nejsou patrné z žádné listiny. Zejména nebyly nikterak doloženy výdaje žalovaného související s bydlením, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Tyto výdaje přitom byly snadno zjistitelné v případě nájemního bydlení především z nájemní smlouvy, dále např. z dokladů SIPO, výpisů z účtu aj. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 65 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 15 924 Kč, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení neuhrazené části jistiny ve výši 49 076 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému bylo v nedávné době (v období posledních devíti měsíců) zahájeno celkem 7 dalších civilních řízení, kde je rovněž žalován v důsledku nesplácení jiných úvěrů či zápůjček, přičemž ve dvou případech již byla proti žalovanému zahájena i exekuce. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, které jsou předmětem soudních řízení včetně řízení exekučních, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta pěti měsíců od právní moci rozsudku.

23. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku ve výši 26 896 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 75 972 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 88 789,93 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 24. 3. 2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 49 076 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 55 % a z 45 % neúspěšná (z 45 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 10 % náhrady nákladů řízení.

25. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 799 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Advokátka učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. , spisová značka, , či sp. zn. , spisová značka, ). Sazba mimosmluvní odměny dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu činí 700 Kč za každý z úkonů, a dále právní zástupkyni žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 6 703 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 670,30 Kč (10 % z 6 703 Kč).