13 C 240/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vydání bezdůvodného obohacení a vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 90 000 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 54 900 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 4 574 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 12 044,47 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Vzájemný návrh žalovaného, kterým se na žalobci domáhal zaplacení částky 90 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 14. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 14 849,98 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 4 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 59 474 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal tím, že žalobce na základě rozsudku zdejšího soudu č. j. 10 C 119/2015-135 ze dne 30. 3. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 149/2016-154 ze dne 11. 5. 2017 zaplatil žalovanému na náhradě nákladů těchto řízení částku celkem 54 900 Kč a zbylých 4 574 Kč představují náklady žalovaného vzniklé v exekučním řízení, (které žalovaný k vymožení svých pohledávek na náhradu nákladů řízení zahájil), které byly žalobcem též uhrazeny. Ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo následně v důsledku toho, že oba rozsudky byly rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4754/2017-189 ze dne 20. 6. 2018 zrušeny. S ohledem na prodlení žalovaného požadoval žalobce také úrok z prodlení ze zažalované částky, a to ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 7. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný nejprve poukazoval na to, že samotné řízení, v němž byla vydána zrušená rozhodnutí, dosud nebylo skončeno a není tedy jasné, jak bude o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodnuto. Následně žalovaný podáním ze dne 17. 6. 2021 vznesl kompenzační námitku ve vztahu k žalované částce 59 415 Kč a dále uplatnil vzájemný návrh na zaplacení částky 90 000 Kč. Součástí podání byl samotný zápočet, přičemž započítávanou pohledávku žalovaný vymezil tak, že se jedná o pohledávku vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobce měl získat tím, že v období od 22. 6. 2015 do 22. 6. 2017 užíval bez platného právního titulu sněžný skútr [příjmení] [jméno], [registrační značka] (o jehož vlastnictví byl veden spor právě v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 119/2015). Při stanovení výše tohoto obohacení žalovaný vycházel z toho, že měsíční nájemné takového skútru činí 15 000 Kč, celkem se tak žalobce obohatil o 360 000 Kč, k zápočtu však žalovaný uplatnil pouze částku odpovídající nároku uplatněnému žalobou. Co se týče vzájemného návrhu na náhradu škody ve výši 90 000 Kč, škoda, jejíž náhradu žalovaný požadoval, mu měla vzniknout tím, že výše zmíněný skútr, který měl v držení žalobce, byl odcizen a žalovanému jako vlastníku skútru tak vznikla škoda ve výši odpovídající hodnotě skútru.

3. Ve vztahu k obraně žalovaného žalobce jednak vznesl námitku promlčení obou uplatněných pohledávek (tedy jak pohledávky započtené, tak pohledávky uplatněné formou vzájemného návrhu), ve vztahu ke kompenzační námitce žalobce také namítl, že se jedná o pohledávku nejistou a k započtení tudíž nezpůsobilou.

4. Jak žalovaný nárok, tak nároky uplatněné žalovaným formou kompenzační námitky a vzájemného návrhu se vztahují k řízení vedenému zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 119/2015. Předmětem tohoto řízení byla žaloba, kterou se žalobce (pan [celé jméno žalobce]) domáhal proti žalovanému (panu [celé jméno žalovaného]) určení, že je vlastníkem sněžného skútru [příjmení] [jméno], [registrační značka] Žalobce vycházel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda spočívající v tom, že skútr zakoupí na leasing žalovaný, nicméně bude umístěn u žalobce a poté, co žalobce uhradí žalovanému leasingové splátky včetně akontace, žalovaný na něj skútr převede. Žalobce tvrdil, že k úhradě těchto částek již došlo a že tedy byly naplněny podmínky výše popsané dohody a stal se vlastníkem skútru. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 31. 7. 2015 v zásadě potvrdil existenci dohody popsané žalobcem, nicméně nesouhlasil s tím, že by mu byly ze strany žalobce uhrazeny leasingové splátky v plném rozsahu (žalovaný vypočetl, že k úhradě stále chybí 140 980 Kč). Ve věci bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem č. j. 10 C 119/2015-135 ze dne 30. 3. 2016, kterým byla žaloba zamítnuta a zároveň bylo žalobci (na základě vzájemného návrhu žalovaného) uloženo vydat žalobci skútr. Výrokem IV. bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 26 843 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, nicméně pro nedodržení zákonem předepsané písemné formy je tato smlouva neplatná. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 149/2016-154 ze dne 11. 5. 2017 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, s výjimkou nákladového výroku, který byl změněn tak, že částka k úhradě činila 41 960 Kč, výrokem III. pak bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení dalších 12 940 Kč. Z obsahu odůvodnění je patrné, že odvolací soud zaujal stejný právní názor jako soud prvního stupně a dohodu účastníků vyhodnotil jako absolutně neplatnou smlouvu o smlouvě budoucí. Oba rozsudky byly následně rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4754/2017-189 ze dne 20. 6. 2018 zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění nastínil, že (oba) soudy se dostatečně nezabývaly výkladem vůle účastníků (zejména vytýkal absenci výslechu účastníků), a to s ohledem na případnou možnost posoudit jejich ujednání nikoli jako smlouvu o smlouvě budoucí, ale jako smlouvou inominátní. Dne 12. 11. 2018 žalovaný ve své účastnické výpovědi potvrdil existenci žalobcem tvrzené dohody, obsáhle se pak vyjádřil k jednotlivým platbám a k plněním, která byla na úhradu splátek leasingu započtena. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 10 C 119/2015-278 ze dne 5. 6. 2019 byla žaloba opět zamítnuta, nicméně z obsahu odůvodnění vyplývá, že dohodu mezi účastníky soud posoudil jako platnou inominátní smlouvu a nově se zabýval tím, zda ze strany žalobce došlo k naplnění této dohody, tj. zda žalobce žalovanému uhradil leasingové splátky v plné výši a dospěl k závěru, že žalobce takto dosud neučinil a konstatoval, že žaloba byla podána předčasně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 171/2019-311 ze dne 26. 11. 2020 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně.

5. Z emailové komunikace předložené žalobcem vyplývá, že žalobce žádal o možnost úhrady ve splátkách, nicméně žalovaný trval na uhrazení celé sumy do sedmi dnů. Z usnesení č. j. 160 EX 1933/17-49 ze dne 2. 11. 2017 lze zjistit, že k vymožení pohledávky na náhradu nákladů řízení přisouzené rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 149/2016-154 ze dne 11. 5. 2017 byla žalobcem zahájena exekuce, která byla výše uvedeným usnesením částečně (co do jistiny) zastavena. Z usnesení je patrné, že exekuce byla zahájena pro částku 51 900 Kč (plnění ve výši 3 000 Kč bylo zohledněno již v návrhu na zahájení exekuce) a k zastavení exekuce došlo v návaznosti na plnění žalovaného, který přímo k rukám opravného zbylou část jistiny uhradil (o tom svědčí také výpis z historie transakcí na účtu žalobce). Povinnost nahradit náklady oprávněného (žalovaného) ve výši 4 573,80 Kč byla povinnému (žalobci) uložena příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 160 EX 1933/17-33 ze dne 19. 9. 2017 (ke splnění této povinnosti byla exekutorem též vydána výzva ze dne 2. 11. 2017). Z oznámení o skončení exekuce ze dne 12. 12. 2017 vyplývá, že pohledávka, včetně příslušenství a nákladů exekuce, byla v celém rozsahu vymožena a došlo tak k zániku pověření k vedení exekuce. Usnesením Okresního soudu v Trutnově č. j. 20 EXE 719/2017-44 ze dne 2. 12. 2019 byla exekuce zastavena a oprávněnému (žalovanému) byla ve výroku II. uložena povinnost nahradit povinnému (žalobci) náklady ve výši 4 574 Kč.

6. K úhradě žalované částky vyzval žalobce žalovaného dopisem ze dne 2. 7. 2020, v němž žalobci stanovil lhůtu k plnění do 9. 7. 2020 (odeslání tohoto dopisu žalobce doložil podacím lístkem ze dne 3. 7. 2020).

7. Žalovaný existenci svých nároků dokládal jednak odkazem na spis zdejšího soudu č. j. 10 C 119/2015. Dále soudu předložil dopis ze dne 22. 6. 2017, v němž žalobce vyzývá k vydání skútru a dále k vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním skútru bez právního důvodu v období od 22. 6. 2015 do 22. 6. 2017 v celkové výši 360 000 Kč. Současně s tímto dopisem předložil žalovaný reakci žalobce ze dne 29. 6. 2017, v níž žalobce nároky žalovaného odmítá a sděluje, že skútr byl odcizen. K náhradě škody byl žalobce vyzván ještě jednou dopisem ze dne 25. 7. 2019. Žalovaný předložil též usnesení Policie České republiky č. j. KRPH-59623-23/TČ-2017-051018 ze dne 21. 8. 2017, jímž byla odložena trestní věc podezření se spáchání přečinu krádeže, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v období od 20. 2. 2017 do 24. 6. 2017 odcizil dotčený skútr. Důvodem pro odložení byla skutečnost, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě.

8. Žalovaný dále navrhoval, aby soud provedl důkaz samotným policejním spisem, v rámci něhož byla hodnota skútru stanovena odborným vyjádřením a dále navrhoval, aby soud ve věci nechal vypracovat znalecký posudek za účelem stanovení ceny skútru. Jelikož soud neshledal nárok žalobce na úhradu tvrzené škody důvodný, nepovažoval ani za účelné vést dokazování ke stanovení výše škody, která měla žalovanému odcizením skútru vzniknout.

9. Co se týče nároku uplatněného žalobou, je zřejmé, že po zrušení rozsudku č. j. 10 C 119/2015-135 ze dne 30. 3. 2016 a rozsudku č. j. 38 Co 149/2016-154 ze dne 11. 5. 2017 odpadl právní důvod, na základě kterého žalobce žalovanému poskytl plnění v částce 54 900 Kč představující náhradu nákladů řízení. Uvedená suma tudíž představuje bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku a žalovaný je povinen je žalobci vydat (včetně úroku z prodlení, který žalobce požadoval v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí stanovené lhůty k plnění) Odlišná je však situace ve vztahu k částce 4 574 Kč, k jejíž úhradě byl žalobce zavázán v rámci exekučního řízení, které bylo k vymožení přisouzených částek žalovaným zahájeno. Žalovaný v dané době disponoval pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, a pokud žalobce vykonatelné rozhodnutí soudu nerespektoval a k dobrovolnému splnění sám včas nepřistoupil, nelze hovořit o tom, že by se úhradou nákladů, které žalovanému v exekuci vznikly, žalovaný na úkor žalobce obohatil (tak jako v případě částek vyplacených na základě později zrušených rozsudků). Exekuční řízení bylo zahájeno po právu (jestliže žalobce s ohledem na podané dovolání nehodlal plnit, mohl požádat o odklad vykonatelnosti rozhodnutí). Nelze uvažovat ani o tom, že by částka 4 574 Kč představovala škodu, za kterou by měl žalovaný odpovídat, neboť žalovaný pouze přistoupil k výkonu svého práva a jde k tíži žalobce, že vydaná pravomocná a vykonatelná rozhodnutí nerespektoval a vznik těchto nákladů zavinil. Ohledně částky 4 574 Kč (včetně úroku požadovaného z této částky) tedy soud dospěl k závěru, že v této části není žaloba důvodná.

10. Při posuzování kompenzační námitky považuje soud za podstatné vyhodnotit, zda žalobce skútr užíval bez právního důvodu, tak jak to žalovaný tvrdil. Samotný žalovaný v tomto směru odkazoval na spis zdejšího soudu 10 C 119/2015, který navrhl k důkazu. Zjištění, která soud z tohoto spisu učinil, však závěru o tom, že žalobce neměl k užívání skútru právní důvod, neodpovídají. Naopak ze spisu (mimo jiné i z účastnické výpovědi žalovaného) vyplývá, že mezi účastníky existovala dohoda o tom, že žalobce bude mít skútr v držení a bude jej užívat a po zaplacení částky odpovídající částce uhrazené žalovaným na leasingové splátky dojde k převodu vlastnického práva na žalobce. Tato dohoda byla soudem vyhodnocena jako platné ujednání, zároveň z vyjádření žalovaného ani ze spisu sp. zn. 10 C 119/2015 nevyplývá, že by žalovaný od platně uzavřené smlouvy následně odstoupil, žalobce tedy (ačkoli se nestal vlastníkem, neboť neuhradil celou dohodnutou částku) skútr (až do jeho odcizení) držel a užíval oprávněně.

11. Nelze tedy přisvědčit žalovanému, že žalobce pro užívání skútru v období od 22. 6. 2015 do 22. 6. 2017 neměl právní důvod. V důsledku odcizení skútru je namístě uvažovat o zániku závazku dle § 2006 odst. 1 občanského zákoníku, tedy o zániku závazku pro následnou nemožnost plnění a v návaznosti na to o tom, že plnění (spočívající v možnosti užívat dotčený skútr) bylo poskytnuto na základě právního důvodu, který následně odpadl. V takovémto případě se ovšem výše náhrady řídí ustanovením § 3002 odst. 2 občanského zákoníku a žalobce jako poctivý příjemce by byl povinen poskytnout náhradu za užívání jen do výše odpovídající jeho prospěchu. Žalobce by tedy nebylo možné zavázat k plné náhradě za užívání (tak jak to požadoval žalovaný), ale jen k vydání užíváním skutečně vzniklého majetkového prospěchu.

12. Pro stanovení výše tohoto prospěchu je rozhodné faktické užívání majetku (skútru), přičemž zjišťování konkrétního způsobu a rozsahu užívání skútru žalobcem by nepochybně obnášelo rozsáhlejší dokazování. Pominout nelze též to, že samotné období, za které žalovaný bezdůvodné obohacení je nejisté, neboť k odcizení skútru mělo dojít v období od 20. 2. 2017 do 24. 6. 2017, lze tedy přinejmenším pochybovat, zda v období po 20. 2. 2017 žalobce skútru užíval. I v tomto směru by si tedy nárok žalovaného vyžádal další bližší zkoumání. Ve světle těchto skutečností se proto soudu jeví jako důvodná námitka žalobce, že žalovaným započtená pohledávka je pohledávkou nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku a k započtení tudíž nezpůsobilou. Soud se domnívá, že tento závěr obstojí i ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020 ze dne 9. 9. 2020. Účelem zmíněného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno) před tím, aby dlužník započtením své (nejisté či neurčité) pohledávky dosáhl toho, že místo brzkého a efektivního uspokojení věřitele bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní (započítávané) pohledávky a dojde tak k podstatnému oddálení uspokojení pasivní pohledávky. Soud má za to, že v projednávané věci je zjevné, že je sporná již žalovaným provedená právní kvalifikace důvodu vzniku aktivní pohledávky, v důsledku mylného právního názoru žalovaného je také zjevné, že nemůže obstát jím tvrzená výše bezdůvodného obohacení, přičemž ke zjištění této výše by bylo zapotřebí vést dokazování nikoli jen za účelem zjištění výše obvyklého nájemného, ale bylo by nutné zabývat se tím, zda a jak žalobce v daném období (jehož vymezení je so ohledem na vymezení okamžiku krádeže též problematické) skútr skutečně užíval a teprve v návaznosti na tato zjištění by bylo možné přistoupit ke stanovení výše majetkového prospěchu, který by byl povinen vydat. Za významné považuje soud také to, že zatímco ohledně aktivní pohledávky žalovaného panuje popsaná nejistota, pohledávka žalobce, je po stránce skutkové zcela jednoznačná. Zároveň se soud domnívá, že ačkoli by se mohlo na první pohled zdát, že proti sobě stojí pohledávky vzniklé ze stejného právního vztahu, u kterých by bylo možné za účelem poctivého a spravedlivého uspořádání tohoto vztahu trvat na tom, aby byly vzájemně započitatelné, není tomu tak. Pohledávka, kterou žalobce uplatnil je pohledávkou, která má původ nikoli v samotném hmotněprávním vztahu mezi účastníky založeném smlouvou, ale jedná se o pohledávku odvozenou od pohledávky na náhradu nákladů řízení, která měla základ v procesním právu a vznikla (a následně též zanikla) na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Nejedná se tedy o pohledávku odrážející smlouvou založený synallagmatický vztah mezi účastníky. V neposlední řadě nelze pominout procesní postup žalovaného, který k zápočtu (a uplatnění kompenzační námitky) přistoupil až v rámci písemného podání doručeného soudu v den jednání konaného 17. 6. 2021, ačkoli již usnesením ze dne 1. 3. 2021 byl upozorněn na vady svého předchozího obdobného podání, které bylo taktéž učiněno těsně před nařízeným jednáním. I s ohledem na tuto okolnost lze mít za to, že žalovaný kompenzační námitku uplatnil s motivací oddálit a ztížit uspokojení žalobce, žalobcem vznesená námitka relativní neplatnosti je proto důvodná a k zániku pohledávek započtením nedošlo (s ohledem na tento závěr soud neviděl jako potřebné blíže se zabývat vznesenou námitkou promlčení ve vztahu k započítávané pohledávce). Soud proto v té části, v níž nárok žalobce shledal důvodný (tj. ohledně částky 54 900 Kč s úrokem z prodlení z této částky), žalobě vyhověl, ve zbylé části (ohledně částky 4 574 Kč s úrokem z této částky) žalobu zamítl.

13. Posouzení toho, zda žalovaný užíval skútr bez právního důvodu, je významné i z hlediska uplatněného vzájemného návrhu. Jak již bylo řečeno, mezi účastníky existovala dohoda, na základě níž žalobce skútr držel a užíval již před očekávaným okamžikem převodu vlastnického práva. V situaci, kdy žalobci byl skútr odcizen a došlo tak k zániku závazku pro nemožnost plnění, není namístě hovořit o nároku na náhradu škody (tak jak to činil žalovaný), ale do úvahy by opět přicházela možnost požadovat po žalobci vydání bezdůvodného obohacení s tím, že by se uplatnil § 2999 občanského zákoníku, který řeší situace, kdy předmět bezdůvodného obohacení není možné vydat a ochuzenému vzniká právo na peněžitou náhradu. Žalovaný se o krádeži skútru dozvěděl dopisem žalobce ze dne 29. 6. 2017 (tento dopis žalovaný sám soudu předložil), usnesením ze dne 21. 8. 2017 pak byla trestní věc odložena a žalovanému nejpozději v tomto okamžiku muselo být zřejmé, že závazek ze smlouvy zanikl a nebude možné jej splnit a tímto okamžikem také mohl po žalobci žádat vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný svůj nárok uplatnil vzájemným návrhem, který byl soudu doručen dne 17. 6. 2021 a žalobce namítl jeho promlčení. Jelikož promlčecí doba nároku žalovaného trvá podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku tři roky, je námitka promlčení vznesená žalobcem důvodná, a soud proto vzájemný návrh žalovaného zamítl.

14. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud zohlednil, že ve společném řízení byly projednávány dvě samostatné věci (žaloba a vzájemný návrh), přičemž pro rozhodování o nákladech řízení je nutné považovat každou z těchto věcí za samostatnou a u každé je třeba posoudit samostatně míru procesního úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka řízení.

15. V řízení o žalobě byl žalobce úspěšný z části, jeho úspěch činil 92 % a neúspěch 8 %, v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. mu proto náleží náhrada ve výši rozdílu jeho úspěchu a úspěchu žalovaného, žalobce má tedy právo na náhradu nákladů ve výši 84 % Náklady žalobce spojené s nárokem uplatněným žalobou sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 974 Kč (žalobce sice vylepenými kolky zaplatil na poplatku o korunu více, nicméně poplatková povinnosti činila pouze 2 974 Kč) a dále z paušální náhrady nákladů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (tedy nákladů, které žalobci vznikly v době, kdy nebyl zastoupen advokátem) a konečně z nákladů spojených s tím, že žalobce byl v závěru řízení zastoupen advokátem.

16. Před udělením plné moci advokátovi žalobce sám učinil tři úkony (výzva k plnění ze dne 2. 7. 2020, žaloba, vyjádření ve věci ze dne 19. 2. 2021) a za každý z těchto úkonů mu náleží náhrada ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

17. Advokát žalobce ve věci učinil dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, účast u jednání) a odměna za první z těchto úkonů činí (z tarifní hodnoty 59 474 Kč) dle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 3 500 Kč. Za druhý z úkonů, kdy se předmětem řízení stal vedle nároku uplatněného žalobou též nárok uplatněný vzájemným návrhem, činí odměna dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu (z tarifní hodnoty 149 474 Kč) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu 7 100 Kč. Zároveň advokátu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží za každý z úkonů paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. V souvislosti s účastí u jednání advokátu též náleží náhrada cestovních výdajů dle § 13 advokátního tarifu. Výše této náhrady za cestu uskutečněnou z [obec] do [obec] a zpět (tj. celkem za 554 kilometrů) činí při doložené průměrné spotřebě pro kombinovaný provoz 5,2 litru na 100 kilometrů, průměrné ceně pohonných hmot 27,20 Kč za litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za kilometr celkem 3 221,17 Kč. Zároveň advokátu podle § 14 advokátního tarifu náleží náhrada za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což za 7 hodin a 8 minut činí celkem 1 500 Kč.

18. Soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení o žalobě zohlednil, že účast u jednání se týkala nejen žaloby, ale též vzájemného návrhu a při výpočtu tedy odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za tento úkon zohlednil pouze z té části, která poměrně odpovídá nároku uplatněnému žalobou (40 %) a zbylou část (60 %) zohlednil při výpočtu náhrady nákladů řízení o vzájemném návrhu. Totéž platí pro náhradu cestovních výdajů a promeškaného času. Náklady žalobce v řízení o žalobě tedy celkem (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 14 338,65 Kč. Z této částky má žalobce právo na náhradu 84 %, což je částka 12 044,47 Kč.

19. V řízení o vzájemném návrhu byl žalobce úspěšný zcela a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů v plné výši. Náklady žalobce spojené s řízením o vzájemném návrhu představují náklady spojené se dvěma úkony učiněnými advokátem žalobce (příprava a převzetí zastoupení, účast u jednání). Podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu činí odměna za první úkon (převzetí zastoupení) 4 700 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 90 000 Kč) a paušální náhrada za tento úkon 300 Kč, na paušální náhradu hotových výdajů za účast u jednání, náhradu cestovních výdajů a náhradu za promeškaný čas pak připadá 60 % z částek, jak byly vypočteny výše. Celkem tedy náklady žalobce v řízení o vzájemném návrhu (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 14 849,98 Kč.

20. Žalovanému v souvislosti s uplatněním vzájemného návrhu vznikla též poplatková povinnost, přičemž výše tohoto soudního poplatku činí dle Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků 4 500 Kč.