13 C 249/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 12 701,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 500 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 201,31 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 609,44 Kč od 8. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 12 701,31 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 6. 11. 2024 prostřednictvím webové stránky http://www., Anonymizováno, .cz smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 40 300 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem a s poplatky v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná dne 6. 12. 2024. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka (CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů MVČR, registr TelcoScore, , právnická osoba, ., registr hledaných osob PČR, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“). Dále žalobkyně vycházela z informací získaných od žalované (počet členů domácnosti, pravidelné měsíční výdaje, čisté měsíční příjmy aj.) a získaných prostřednictvím licence AISP, případně vycházela z předložených výpisů z účtu a výplatních pásek. Konkrétně vycházela z výpisu z běžného účtu žalované získaného do společnosti Kontomatik. Dne 6. 11. 2024 žalobkyně vyplatila na bankovní účet žalované částku 5 500 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek a na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho. Žalobkyně v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 5 499,99 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 109,45 Kč, smluvní úrok ve výši 7 011,60 Kč, smluvní pokutu ve výši 80,27 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 609,44 Kč od 8. 3. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 6. 11. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku až do výše 40 300 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet v pravidelných denních splátkách spolu s úrokem ve výši 1,066 % denně a s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. Je zde uvedeno číslo účtu žalované č. , IBAN, . Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaná přihlásila pomocí dvou faktorového ověření; zde žalovaná odsouhlasila znění smlouvy kliknutím na tlačítko „podepisuji“ a posléze jí tato byla zaslána na jí uvedenou emailovou adresu. Dle dokumentu s názvem „Autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalované prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaná v prodlení až do zaplacení a dále je oprávněna v případě prodlení žalované delším 91 dní úvěr zesplatnit. Předpis denních splátek tvořil přílohu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy pak byly i Všeobecné obchodní podmínky platné od 27. 5. 2024. V článku 10.1 Všeobecných obchodních podmínek bylo uvedeno, že vzájemná komunikace probíhá přednostně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Za prostředky komunikace na dálku je považován e-mail, komunikace prostřednictvím datové schránky, poštovní zásilka zajišťovaná provozovatelem poštovních a kurýrních služeb, telefonický hovor či komunikace prostřednictvím Klientské sekce. Žalobkyně dále předložila Informace pro spotřebitele, Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů. Dále doložila žalobkyně i kopii občanského průkazu žalované.

4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a z výpočtu, který učiní na základě získaných poznatků při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná v době poskytnutí úvěru měla žít ve dvoučlenné domácnosti, zároveň je zde uvedeno, že oba členové společné domácnosti mají příjem. Co se týká příjmu žalované, při podání žádosti o úvěr uvedla částku 18 350 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 21 978 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaná uvedla, že činí 0 Kč na půjčky, 3 000 Kč na bydlení, 0 Kč na další nezbytné výdaje a 2 000 Kč na ostatní zbytné výdaje; žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 5 330 Kč a dále s rezervou pro výdaje ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalované tak dle výpočtu žalobkyně činil 13 000 Kč.

5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila v období od 16. 11. 2023 do 20. 10. 2024 výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 21 978 Kč.

6. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 16. 11. 2023 do 3. 11. 2024 pořízeného prostřednictvím aplikace Kontomatik soud zjistil, že na účet žalované docházela každý měsíc z účtu , jméno FO, částka v průměrné výši 18 306 Kč s označením mzda , Anonymizováno, . Z výpisu nejsou zjistitelné žádné pravidelné výdaje žalované (platby za nájem, elektřinu, plyn, vodu, internet, pojištění apod.); jsou patrné toliko nepravidelné časté platby kartou, občasné vklady, občasné odchozí platby a občasné příchozí platby od různých fyzických osob.

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, dne 6. 11. 2024 částku 5 500 Kč.

8. Emailovou zprávou ze dne 7. 3. 2025 oznámila žalobkyně žalované, že je v prodlení v délce 91 dní, proto s okamžitou platností vypověděla smlouvu a vyzvala žalovanou k úhradě celkové dlužné částky 13 191,31 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 19. 6. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1 téhož zákona, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Žalobkyně uvedla a zároveň z doložených listin vyplynulo, že úvěruschopnost žalované žalobkyně zkoumala na základě informací poskytnutých samotnou žalovanou, nahlédnutím do příslušných registrů a následně na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“, kde je uveden čistý měsíční příjem žalované 21 978 Kč. Příjem žalované měl být ověřen výpisem z účtu, který žalobkyně soudu doložila. Z tohoto výpisu však vyplynul pravidelný příjem žalované toliko ve výši cca 18 300 Kč. Co se týká výdajů žalované, žalobkyně sama vypočítala výdaje v minimální výši 5 330 Kč a dále rezervu ve výši 650 Kč. Přitom žalovaná uvedla své výdaje ve výši 3 000 Kč na bydlení a 2 000 Kč na ostatní zbytné výdaje. Žalobkyně ani neprověřovala, zda žalovaná bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, a jaké jsou tedy její skutečné náklady na bydlení, neboť právě náklady na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, a proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Přitom z doložených výpisů z účtu žádné pravidelné výdaje patrné nejsou. Dále žalobkyně žádným způsobem neprověřovala, zda žalovaná skutečně bydlí ve dvoučlenné domácnosti a druhá osoba, že disponuje příjmem. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud žalobkyně při posuzování výdajové stránky žalované dále vycházela ze statistických údajů (kalkulovala s částkou životního minima), ani tento postup není dostačující, neboť zejména náklady na bydlení, ale i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Dále je třeba zmínit, že žalobkyně ani nedoložila, že by jakkoli zjišťovala stávající úvěrové zatížení žalované. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“20. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 5 500 Kč žalovaná ničeho neuhradila, soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 5 500 Kč.

21. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná byla v řízení pasivní a jelikož soudu nejsou známy žádné informace o její aktuální majetkové situaci jeví se soudu, při zohlednění výše dlužné částky a skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

22. Ve zbývající části (tedy ohledně poplatku za vyplacení tranší úvěru, smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.