13 C 25/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 37 930 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně splatných vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, a to pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 930 Kč s úrokem z prodlení ve výši 238,49 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 37 930 Kč od 30. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 404,48 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta Žalobkyně se domáhala zaplacení 37 930 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 9. 5. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a se sjednaným úrokem, to vše do 24 měsíců od jejího poskytnutí. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www., Anonymizováno, .cz. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, když žalobkyni neuhradil ničeho; zůstal jí tak dlužen na jistině 30 000 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 990 Kč a na úrocích 4 410 Kč. Kromě toho požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč, smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 12. 10. 2024 do 29. 10. 2024 ve výši 238,49 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z celkové dlužné částky 37 930 Kč za období od 30. 10. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech NRKI, CRIBIS a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté za využití statistického modelu podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného ve výši 75 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu minimální výdaje na bydlení ve výši 11 001 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 4 860 Kč, splátky uvedené žalovaným ve výši 8 000 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 2 720 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalovaného ve výši 48 419 Kč.Žalovaný k žalobě uvedl, že s výší žalobou uplatněného nároku a příslušenství nesouhlasí, v rámci žádosti o osvobození od soudních poplatků vyslovil názor, že „pohledávka je buď neplatná nebo zčásti promlčená“.Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 8. 5. 2024 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč, úrok dle splátkového kalendáře; sazba RPSN činila 49,10 %. Vedle toho byly sjednány některé další poplatky (poplatek za online platbu, poplatek za „korunový odklad“), splatné, pokud žalovaný příslušnou možnost využije. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 24 pravidelných měsíčních splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být úvěr poskytnut, a to účet č. , č. účtu, . Pro případ, že žalovaný nesplatí úvěr do data splatnosti, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které ke dni uzavření smlouvy činily 300 Kč za měsíc vymáhání a mohly se v budoucnu měnit, a dále smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddílu „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky www., Anonymizováno, .cz, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně předložila také sazebník platný od 4. 1. 2019 a kopii občanského průkazu žalovaného. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 9. 5. 2024 na účet uvedený ve smlouvě, tj. účet č. , č. účtu, zaslána částka 30 000 Kč. Z printscreenu obrazovky internetového bankovnictví je patrné, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný.Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaný měl být v době podání žádosti o úvěr zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 75 000 Kč, žalovaný byl bezdětný a jiným společnostem splácel měsíčně 8 000 Kč. Lustrace žalovaného v registrech ISIR, NRKI a CRIBIS byly OK.Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl dva „existující“ závazky ze splátkových úvěrů u jiných nebankovních poskytovatelů úvěru (osobní úvěr na částku 207 00 Kč, s částkou zbývající k doplacení 282 067 Kč a s měsíční splátkou ve výši 2 156 Kč a spotřební úvěr na částku 377 000 Kč, s částkou zbývající k doplacení 335 581 Kč a s měsíční splátkou ve výši 5 236 Kč a dále měl povolený debet na běžném účtu; ve stavu „ukončeno“ bylo evidováno jedenáct splátkových úvěrů a jeden úvěr z kreditní karty, přičemž splátkové úvěry byly žalovaným předčasně splaceny nebo byly ukončeny ze strany finanční instituce.Dopisem ze dne 15. 7. 2024, který byl dle podacího archu odeslán dne 16. 7. 2024, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 6 560 Kč do 30 dnů a informovala ho, že v případě nezaplacení, bude žalobkyně požadovat okamžité jednorázové vrácení celého úvěru včetně úroků, nákladů a sankcí. Dopisem ze dne 30. 8. 2024, který byl dle podacího archu odeslán dne 2. 9. 2024 pak byl žalovaný vyzván k zaplacení celé dlužné částky 37 930 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy.Předžalobní upomínkou ze dne 27. 9. 2024, jejíž odeslání dne 30. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení dlužné částky ve lhůtě do 11. 10. 2024.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Z vyjádření žalobkyně neplyne, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty, žalobkyně tedy vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalovaného 75 000 Kč, který nebyl nikterak doložen (výpisem z účtu, potvrzením, pracovní smlouvou). Ani výdaje žalovaného (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz minimální náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ S ohledem na datum uzavření smlouvy a poskytnutí úvěrované částky (rok 2024) je zjevné, že námitka promlčení nemůže být důvodná, neboť tříletá promlčecí lhůta (§ 629 občanského zákoníku) dosud neuběhla. Vzhledem k tomu, že na svůj dluh ve výši 30 000 Kč žalovaný ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 30 000 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Žalovaný v žádosti o osvobození od soudních poplatků vylíčil, že je zaměstnán jako řidič dodávky u polského zaměstnavatele s příjmem přibližně 300 zlotých denně, nemá stálé bydliště a má závazek vůči , právnická osoba, . ve výši přibližně 400 000 Kč a další závazky z mikropůjček v celkové výši asi 60 000 Kč a dále dluží na zdravotním pojištění, povinném ručení a za svoz odpadů. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaným uváděná pohledávka vůči , právnická osoba, . je nyní ve fázi exekučního vymáhání. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na nepříznivou životní situaci žalovaného se soud domnívá, že je namístě umožnit mu dlužnou částku uhradit ve splátkách. Za přiměřenou výši splátek považuje soud 1 500 Kč měsíčně s tím, že pokud žalovaný řádně a včas neuhradí, byť jednu ze splátek, stane se splatnou celá dlužná částka.Ve zbývající části (tedy ohledně úroků z prodlení, úroků, poplatku za poskytnutí úvěru, vynaložených nákladů a smluvních pokut), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 43 375,55 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 25. 11. 2025), přičemž jí bylo soudem přiznáno 30 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 69 % a z 31 % neúspěšná (z 31 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 38 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 518 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024. Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 500 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 3 696 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 404,48 Kč (38 % z 3 696 Kč). I v případě náhrady nákladů řízení zohlednil soud majetkovou situaci žalovaného a namísto obvyklé třídenní lhůty k plnění mu poskytl lhůtu jednoho měsíce.