13 C 251/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 19 536 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 14 186 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 449,31 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 004,82 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 605,38 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 350 Kč od 21. 5. 2020 do 19. 11. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 809,75 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 19 536 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za sjednanou dobu trvání úvěru ve výši 963 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 000 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 723 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 2 500 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná a které byly ověřeny na základě příslušných žalovanou předložených dokumentů a zaznamenány v žádosti o úvěr. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně prohlásila, že právnímu předchůdci žalobkyně poskytla úplné a pravdivé údaje. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, v němž soud vylovil názor, že pokud žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti, nelze to klást k tíži druhé smluvní strany a je správné v takové situaci přistoupit k posouzení výdajů dle ekonomického modelu. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 7 605,38 Kč na jistině, 554,37 Kč na úroku, 1 860,75 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 538,31 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 2 977,19 Kč na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena. Žalobkyně po žalované dále požadovala ještě zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 28. 12. 2017 do postoupení pohledávky ve výši 3 449,31 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného do 20. 5. 2020 ve výši 2 004,82 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a úroku za sjednanou dobu trvání úvěru od 21. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 10 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 963 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 500 Kč (celkem 18 186 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč. Dle doloženého výpisu transakcí žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkovou částku 4 650 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Žádost o úvěr podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 11 000 Kč, což mělo být údajně ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Nadto měla mít žalovaná ještě příjem ve výši 1 700 Kč představovaný výživným. Žalovaná měla mít vlastní bydlení a její náklady spojené s bydlením měly činit 1 700 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 4 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 2 320 Kč měsíčně.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni a žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky do 19. 11. 2020 byla žalovaná prokazatelně vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 4. 11. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 5. 11. 2020.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Příjmy žalované ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Co se týče výdajů žalované, konkrétně nákladů spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které nelze na rozdíl od nákladů spojených s uspokojením dalších životních potřeb jako je jídlo, drogerie, ošacení apod. zpravidla ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, a tudíž je výši těchto nákladů třeba vždy pečlivě zjišťovat a prověřovat, tak informace žalované o tom, že má vlastní bydlení, měla být před uzavřením smlouvy údajně ověřována. Není však již zřejmé, na základě čeho měla být tato informace ověřována. Žalobkyně pak ani nedoložila kupříkladu výpis z katastru nemovitostí ke dni předcházejícímu uzavření smlouvy. Nadto není zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli ověřoval výši tvrzených nákladů na bydlení představovaných platbami energií, vody apod. a v tomto ohledu se zjevně spoléhal pouze na ničím nepodložené tvrzení žalované.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaná uhradila celkem 4 650 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu ještě 5 350 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 19. 11. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 20. 11. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 20. 11. 2020, tj. 8,25 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 14 186 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 449,31 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 004,82 Kč, co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 605,38 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 350 Kč od 21. 5. 2020 do 19. 11. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 809,75 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.