13 C 256/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 230 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 296,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 230 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 857,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 230 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 25. 2. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, to vše do 30 dnů od jejího poskytnutí. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www.Anonymizováno.cz. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, když žalobkyni neuhradil ničeho; zůstal jí tak dlužen na jistině 10 000 Kč a na poplatku za poskytnutí úvěru 330 Kč. Kromě toho požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvních pokut ve výši 600 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 28. 6. 2025 do 15. 7. 2025 ve výši 66,46 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z celkové dlužné částky 11 230 Kč za období od 16. 7. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, rodinný stav, splátky u jiných společností aj. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté za využití statistického modelu podrobila credit scoringu, kdy výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného uvedený v žádosti ve výši 27 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu životní minima dospělých členů domácnosti ve výši 4 860 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 9 072 Kč, splátky jiným společnostem uvedené žalovaným ve výši 61 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 10 330 Kč; žalobkyně tak vycházela z maximálního limitu splátky žalovaného ve výši 11 649 Kč a domácnosti žalovaného ve výši 2 677 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 25. 2. 2025 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč; sazba RPSN činila 48,3 %. Vedle toho byly sjednány některé další poplatky za doplňkové služby splatné, pokud žalovaný příslušnou službu využije. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 26. 3. 2025. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být úvěr poskytnut, a to účet č. č. účtu. Pro případ, že žalovaný nesplatí úvěr do data splatnosti, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši, která bude žalovanému písemně oznámena, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddíle „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky www.Anonymizováno.cz, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně předložila také informační memorandum o zpracování osobních údajů a sazebník platný od datum. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 25. 2. 2025 na účet uvedený ve smlouvě, tj. účet č. č. účtu zaslána částka 10 000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru využila pro ověření bonity žalovaného (mimo jiné) data sdělená klientem, a to informaci o tom, že žalovaný byl v té době zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 27 000 Kč, byl bezdětný a jiným společnostem nesplácel ničeho. Lustrace žalovaného v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS byly OK. Z listiny „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl od 24. 1. 2025 „povolený/nepovolený“ debet na běžném účtu s úvěrovým rámcem 3 000 Kč, který čerpal (a o 6 Kč přečerpal). Dále žalovaný v průběhu února 2025 podal celkem šest jiných žádostí o osobní úvěr, tři žádosti o revolvingový úvěr a jednu žádost o splátkovou kreditní kartu. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 6. 2025, jejíž odeslání dne 16. 6. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení dlužné částky ve lhůtě do 27. 6. 2025. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ Z vyjádření žalobkyně neplyne, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty, žalobkyně tedy vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalovaného 27 000 Kč, který nebyl nikterak doložen (výpisem z účtu, potvrzením, pracovní smlouvou). Ani výdaje žalovaného (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz minimální náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu je tak nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Vzhledem k tomu, že na svůj dluh ve výši 10 000 Kč žalovaný ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 10 000 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému bylo dne 13. 10. 2025 zahájeno exekuční řízení, v němž je vymáhána dlužná částka 105 935 Kč a dále penále ve výši 27 690 Kč. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. S ohledem na další poměrně vysoký závazek žalovaného, který je již ve stadiu exekučního vymáhání, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku. Ve zbývající části (tedy ohledně poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 12 020,10 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 27. 1. 2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 10 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 83 % a ze 17 % neúspěšná (ze 17 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 66 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 400 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 815 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 857,90 Kč (66 % z 2 815 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.