13 C 268/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 28 680 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 680 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 000 Kč od 17. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 28 680 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 9. 8. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému 15 000 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč splatit ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky 16. 10. 2024. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaný vyplnil formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinil vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaný zaškrtnutím příslušného řádku potvrdil, že se seznámil se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalovaného, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalovanému zaslala na telefonní číslo uvedené ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný však svému závazku řádně nedostál, když žalobkyni ničeho neuhradil. Žalobkyně pak požadovala po žalovaném vedle dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 680 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny a poplatku, tj. z částky 24 000 Kč, a to od 17. 10. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 9. 8. 2024 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč, a to ve třech pravidelných splátkách po 8 000 Kč se splatností první splátky třicátý první den ode dne poskytnutí zápůjčky, se splatností druhé splátky šedesátý druhý den ode dne poskytnutí zápůjčky a se splatností třetí splátky devadesátý třetí den ode dne poskytnutí zápůjčky. Dle článku 2.4 smlouvy byla ujednána pro případ prodlení žalovaného s plněním svých závazků povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dle článku 2.5. smlouvy byla sjednána povinnost nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalované dle rozpisu sazeb uvedených níže ve smlouvě (mj. poplatek 500 Kč za písemnou výzvu k úhradě). Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalovaného byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s článkem 2.10. a 2.

11. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalovaného ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaný byl ze stránek žalobkyně přesměrován na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadal údaje o své platební kartě a autorizoval provedení platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Z doloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalobkyně dne 9. 8. 2024 odeslala částku 15 000 Kč na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě.

4. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měl být žalovaný vyzván upomínkami ze dne 12. 9. 2024, 23. 9. 2024, 12. 10. 2024 a 21. 10. 2024. Prokazatelně byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 7. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně sice uvedla, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, a dále, že tyto informace ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Žalobkyně však tato svá tvrzení ničím nedoložila a k jejich prokázání ani po výzvě soudu nepředložila jediný důkaz. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného.

13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“14. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“15. Jelikož žalovaný na poskytnutou zápůjčku ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč.

16. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má zřejmě i další závazky po splatnosti, které nesplácí, a které jsou u zdejšího soudu také žalovány, v jednom případě již byla nařízena exekuce na majetek žalovaného, a to pro vymožení částky 467 500 s příslušenstvím (a dále nákladů řízení a nákladů exekuce). Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších poměrně vysokých závazků žalovaného, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

17. Ve zbývající části (tedy ohledně poplatku, nákladů spojených s uplatněním pohledávky a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 34 720,87 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 10. 2. 2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 15 000 Kč. Žalobkyně byla ze 43 % úspěšná a z 57 % byl úspěšný žalovaný. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.