13 C 27/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 106 296 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 600 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 116 200,80 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 66 447,03 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 66 447,03 Kč od 15. 12. 2022 do 26. 1. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 847,03 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 65 695 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 31. 1. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 55 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 39 395 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 13 479 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 18 243 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 673 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 18 měsíčních splátkách po 5 245 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když celkem uhradil pouze částku 28 700 Kč, a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 41 953 Kč na jistině a 23 742 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 41 953 Kč a poplatků ve výši 23 742 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 29 266,88 Kč (tj. ve výši 29 % ročně z částky 41 953 Kč od 1. 8. 2020 do 14. 12. 2022), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 037,50 Kč (tj. ve výši 8,25 % ročně z částky 41 953 Kč od 31. 8. 2020 do 14. 12. 2022), úrok ve výši 29 % ročně z částky 41 953 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 41 953 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení 40 601 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 10. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 28 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 20 301 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 862 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 9 533 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 906 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 18 měsíčních splátkách po 2 684 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když celkem uhradil pouze částku 28 700 Kč, a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 24 494,03 Kč na jistině a 16 106,97 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 24 494,03 Kč a poplatků ve výši 16 106,97 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 15 074,71 Kč (tj. ve výši 29 % ročně z částky 24 494,03 Kč od 11. 11. 2020 do 14. 12. 2022), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 125,71 Kč (tj. ve výši 8,25 % ročně z částky 24 494,03 Kč od 10. 11. 2020 do 14. 12. 2022), úrok ve výši 29 % ročně z částky 24 494,03 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 494,03 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

3. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně v případě obou smluv o zápůjčce vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z výplatních pásek žalovaného. Současně prověřila insolvenční rejstřík. Žádné doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovaným uzavřeny předmětné smlouvy.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 31. 1. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce , Anonymizováno, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 55 000 Kč, kdy 26 613 Kč bylo použito na splacení zůstatku dluhu žalovaného z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce č. , RČ, a 28 387 Kč bylo žalovanému vyplaceno v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 55 000 Kč společně s poplatkem ve výši 39 395 Kč (tvořeným úrokem ve výši 13 479 Kč, částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 18 243 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 673 Kč, tj. celkem 94 395 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 18 splátkách po 5 245 Kč měsíčně. Součástí smlouvy o zápůjčce byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný ke dni 19. 12. 2022 uhradil 28 700 Kč.

6. Dále bylo zjištěno, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 10. 5. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce , Anonymizováno, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 28 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 28 000 Kč společně s poplatkem ve výši 20 301 Kč (tvořeným úrokem ve výši 6 862 Kč, částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 9 533 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 906 Kč, tj. celkem 48 301 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 18 splátkách po 2 684 Kč měsíčně. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný ke dni 19. 12. 2022 uhradil 7 700 Kč.

7. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovaným ze dne 31. 1. 2019. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán na plný úvazek jako dělník s průměrným čistým měsíčním příjmem 25 835 Kč, další příjem domácnosti byl uveden ve výši 12 342 Kč měsíčně a příjem celkem pak 38 177 Kč měsíčně; příjem žalovaného měl být ověřen dvěma výplatními páskami za období 11,12/2018. Žalovaný dále v žádosti uvedl externí splátky zápůjček ve výši 3 000 Kč měsíčně, interní splátky u , právnická osoba, ve výši 4 673 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí ve vlastním bytě/domě, je svobodný a nevyživuje žádnou osobu. Žalovaný také uvedl, že má kreditní kartu, má zápůjčku u jiné společnosti a je majitelem bankovního účtu.

8. Ze Zákaznické karty (žádosti o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovaným ze dne 10. 5. 2019 vyplývá, že dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán na plný úvazek jako mistr ve výrobě s průměrným čistým měsíčním příjmem 37 835 Kč, další příjem domácnosti byl uveden ve výši 6 383 Kč měsíčně a příjem celkem pak 44 218 Kč měsíčně; příjem žalovaného měl být ověřen dvěma výplatními páskami za období 03,04. Žalovaný dále v žádosti uvedl externí splátky zápůjček ve výši 4 000 Kč měsíčně, interní splátky u , právnická osoba, ve výši 5 245 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí ve vlastním bytě/domě, je svobodný a nevyživuje žádnou osobu. Žalovaný také uvedl, že má kreditní kartu, má zápůjčku u jiné společnosti a je majitelem bankovního účtu.

9. Obě pohledávky za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 16. 12. 2022, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 13. 1. 2023.

10. Předžalobní výzvou ze dne 1. 6. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek, a to nejpozději do 16. 6. 2023. Výzva byla odeslána dne 2. 6. 2023, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o zápůjčce tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Pokud jde o příjem žalovaného, ten nebyl ani v jednom případě nijak doložen, informace o jeho výši pocházela pouze ze zákaznické karty, kde jej vyčíslil sám žalovaný. Údajně měl být ověřen z výplatních pásek žalovaného, avšak tyto listiny žalobkyně soudu nepředložila. Rovněž v žádostech uvedené další příjmy domácnosti ve výši 12 342 Kč a 6 383 Kč nebyly nikterak doloženy. Příjmy žalovaného tak nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalovaného, které žádným způsobem neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány.

20. Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv o zápůjčce řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

22. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

24. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny, a to v prvním případě ve výši 55 000 Kč a v druhém případě ve výši 28 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Obě pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

26. Na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 55 000 Kč žalovaný již uhradil 28 700 Kč, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 26 300 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 28 000 Kč žalovaný uhradil 7 700 Kč, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 20 300 Kč rovněž s úrokem z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou.

27. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 13. 1. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 16. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 26. 1. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 27. 1. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši ke dni 31. 8. 2020, resp. ke dni 10. 12. 2020, tj. ve výši 8,25 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 27. 1. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.

28. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť části jistin ve výši 15 653 Kč a ve výši 4 194,03 Kč byly již uhrazeny a na poplatky ve výši 23 742 Kč a ve výši 16 106,97 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 29 266,88 Kč a ve výši 15 074,71 Kč ani na úrok ve výši 29 % ročně z částky 41 953 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a na úrok ve výši 29 % ročně z částky 24 494,03 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouvy o zápůjčce byly shledány absolutně neplatnými. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 27. 1. 2023 a pouze částkou 26 300 Kč a 20 300 Kč, tudíž na kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 8 037,50 Kč za období od 31. 8. 2020 do 14. 12. 2022 a ve výši 4 125,71 Kč za období od 10. 12. 2020 do 14. 12. 2022 a dále na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 41 953 Kč od 15. 12. 2022 do 26. 1. 2023, na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 494,03 Kč od 15. 12. 2022 do 26. 1. 2023, na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 653 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 194,03 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.