13 C 280/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, Anonymizováno o zaplacení 25 260 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 240 Kč, to vše do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 000 Kč od 23. 2. 2025 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 8 020 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 260 Kč od 23. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 25 260 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne 13. 12. 2024 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s úrokem vrátit do 22. 2. 2025. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatil a uhradil jí pouze dne 12. 1. 2025 částku 2 760 Kč (která byla započtena na prodloužení termínu splatnosti dle dodatku ke smlouvě) a dne 15. 4. 2025 částku 2 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, smluvního úroku ve výši 4 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 660 Kč a dále s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 25 260 Kč za dobu od 23. 2. 2025 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 9. 4. 2026 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 000 Kč od 23. 2. 2025 do zaplacení s tím, že z důvodu administrativního pochybení nebyla v žalobě zohledněna platba žalovaného ve výši 2 000 Kč provedená dne 15. 4. 2025 k rukám původní věřitelky.

3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedené částky s příslušenstvím zastavil.

4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení částky v celkové výši 23 260 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 260 Kč za období od 23. 2. 2025 do zaplacení.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 13. 12. 2024 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 4 600 Kč splatit nejpozději do 12. 1. 2025. Následně dne 12. 1. 2025 byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, dle něhož bylo datum splatnosti změněno na 19. 1. 2025. Podmínkami čerpání byla dle smlouvy jednak identifikace klienta (zaslání kopie občanského průkazu a zaslání identifikační platby), jednak splnění podmínek úvěruschopnosti a další poskytovatelem úvěru stanovené podmínky. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně, dle kterých je k uzavření první smlouvy třeba generování návrhu smlouvy věřitelem, přijetí návrhu smlouvy klientem prostřednictvím provedení registrace a provedení verifikační platby klientem a k uzavření každé další smlouvy je třeba generování návrhu smlouvy věřitelem a kliknutí na tlačítko „uzavřít smlouvu“ v uživatelském profilu klienta. Odeslání verifikační platby ve výši 0,01 Kč dne 10. 9. 2023 (zřejmě před uzavřením první smlouvy) dokládá výpis z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, na němž je u názvu protiúčtu viditelné jméno žalovaného. Dle dalšího doloženého výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného dne 13. 12. 2024 zaslána částka 20 000 Kč. Z potvrzení o finančních transakcích je zřejmé, že žalovaný zaplatil dne 12. 1. 2025 částku 2 760 Kč na prodloužení smlouvy a dne 15. 4. 2025 zaplatil částku 2 000 Kč na jistinu. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisy ze dne 27. 1. 2025 a 22. 2. 2025.

7. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum ve spojení s přílohou k této smlouvě (seznamem postoupených pohledávek) byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 19. 7. 2025. K úhradě dlužné pohledávky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 19. 7. 2025 odeslanou dle potvrzení o odeslání dne 23. 7. 2025, v níž mu byla k úhradě určena lhůta tří dnů.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 16. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z úvěrové historie. Přitom ani po výzvě soudu k posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepředložila jediný důkaz, když výslovně uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

19. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 20 000 Kč žalovaný uhradil 4 760 Kč, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 15 240 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému byla v nedávné době zahájena další 2 civilních řízení, kde je rovněž žalován v důsledku nesplácení úvěrů či zápůjček, přičemž v jednom případě mu již byla pravomocně uložena povinnost k zaplacení částky 20 000 Kč (ve druhém případě je žalován o zaplacení 60 000 Kč). V jednom jiném případě již byla proti žalovanému zahájena i exekuce, kde je po něm vymáhána částka přes 42 000 Kč a dále náklady řízení a náklady exekuce. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, které jsou předmětem soudních řízení včetně řízení exekučního, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

20. Ve zbývající části (tedy ohledně částky ve výši 8 020 Kč a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty ani na úroku z prodlení žalobkyni nárok nevznikl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Žalobkyně požadovala (před částečným zpětvzetím) po žalovaném zaplacení částky 29 063,53 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 26. 5. 2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 15 240 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 52 % a z 48 % neúspěšná (z 48 % byl úspěšný žalovaný). Poměr úspěchu a neúspěchu mezi účastníky je tak přibližně stejný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.