13 C 287/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 95 120 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 186 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 78 031,08 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 62 663,12 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 25. 4. 2025 dosáhne částky 191 404 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 57 996 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 186 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 746 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 95 120 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 25. 4. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému 80 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 77,48 % ročně ve 24 splátkách po 6 646 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, když ve splátkách uhradil pouze 59 814 Kč; v důsledku toho došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 23. 4. 2025. Po zesplatnění již žalovaný neuhradil ničeho. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 74 287 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 495 Kč, smluvní pokuty ve výši 16 938,12 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 096,96 Kč (tj. ve výši 77,48 % ročně z částky 62 663,12 Kč od 25. 4. 2025 do 18. 5. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 62 663,12 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 25. 4. 2025 dosáhne částky 191 404 Kč, a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 78 182 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 29. 12. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 57 996 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 57 996 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, dále co do částky 16 938,12 Kč (smluvní pokuta) a dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 096,96 Kč (ve výši 77,48 % ročně z částky 62 663,12 Kč od 25. 4. 2025 do 18. 5. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 62 663,12 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 25. 4. 2025 dosáhne částky 191 404 Kč s tím, že důvody částečného zpětvzetí blíže nespecifikovala a uvedla jen, že se rozhodla svůj nárok ponížit.

3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedených částek (představujících část jistiny, smluvní pokuty, náklady a výše specifikované příslušenství) zastavil.

4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 20 186 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 186 Kč za období od 25. 4. 2025 do zaplacení.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 25. 4. 2024 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve znění dodatku č. 1 z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 77,48 % ročně ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 6 646 Kč [viz část A) smlouvy]. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 26. 4. 2024, které mu dle dodejky bylo žalovanému uloženo dne 3. 5. 2024 na poště a zůstalo žalovaným nevyzvednuto. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 25. 4. 2024 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného.

7. Z hodnocení klienta ze dne 25. 4. 2024 plyne, že žalovaný měl být zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 48 000 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 16 366 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 8 016 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je ženatý a bydlí ve vlastním. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně přehled plateb – historie, z něhož je zřejmé, že majitelem účtu , č. účtu, je žalovaný a že žalovanému došla z účtu , Anonymizováno, v prosinci 2023 částka 59 763 Kč, v lednu 2024 částka 78 152 Kč, v únoru 2024 částka 51 253 Kč, v března 2024 částka 51 090 Kč a v dubnu 2024 částka 47 426 Kč, v dubnu 2024 mu pak došlo ještě ošetřovné ve výši 5 445 Kč. Dle výpisu z registru SOLUS měl žalovaný v registru evidován revolvingový úvěr a karty bez dlužné částky po splatnosti. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný si historicky žádal o úvěr u dvou jiných finančních institucí či bank aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 55 104 Kč, přičemž neměl žádný dluh po splatnosti.

8. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 80 000 Kč vyplacena dne 25. 4. 2024 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výš zmíněným přehledem plateb – historie. Skutečnost, že předmětný účet patří žalovanému vyplývá i ze „Základní informace o klientovi“.

9. Žalobkyně průběžně (dopisy ze dne 17. 9. 2024, 18. 11. 2024, 17. 1. 2025, 20. 3. 2025 a 17. 4. 2025) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 23. 4. 2025 (oznámení) žalobkyně oznámila žalovanému, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 78 182 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy.

10. Dle karty klienta žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 59 814 Kč.

11. Předžalobní výzvou ze dne 18. 11. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

12. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části doložila žalobkyně přehled plateb – historie, jimiž měla být příjmová situace žalovaného ověřena. Dle názoru soudu však z těchto potvrzení plyne pouze to, že na bankovní účet žalovaného od , adresa, byly v jednotlivých měsících poukázány výše uvedené částky. Není však z ničeho zřejmé, že by se mělo jednat o pravidelný příjem ze zaměstnání či o jiný pravidelný příjem žalovaného, který by bylo možno očekávat i v měsících následujících (nebyla doložena pracovní smlouva či výplatní pásky). Co se týče výdajové stránky, žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalovaného (tvrzené výdaje na bydlení ve výši 8 016 Kč), které dále nijak neověřovala, a s částkou životního minima (4 860 Kč). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Zejména co se týče pravidelných nákladů žalovaného spojených s bydlením (v případě bydlení ve vlastním domě/bytě zejm. platby energií, pojištění, poplatků za odpady, za internet, televizních a rozhlasových poplatků aj.), které nepochybně žalovaný musel hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala. A pokud pak žalobkyně část výdajů žalovaného stanovila částkou ve výši životního minima, tak i tento postup je zcela nepostačující, neboť i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“22. Předmětnou smlouvu (včetně její přílohy č. 1) tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 80 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“23. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 59 814 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 20 186 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.

24. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má zřejmě i další závazek po splatnosti, který nesplácí, a který je u zdejšího soudu také žalován. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalšího závazku žalovaného, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

25. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 186 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Ve věci byl tak převážně úspěšný žalovaný a měl by mít právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Jelikož řízení bylo z části zastaveno, aniž by ve věci bylo jednáno, rozhodl soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Soudní poplatek z žaloby činil 4 756 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby činí soudní poplatek 1 010 Kč, rozdíl mezi uvedenými částkami je 3 746 Kč a k vrácení tak žalobkyni náleží 2 746 Kč, neboť soudní poplatek se vrací snížený nejméně o 1 000 Kč.