13 C 297/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 11 703,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaný povinen splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena, byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 703,73 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 264,47 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 943,80 Kč k rukám zástupce žalovaného Jméno advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 703,73 Kč s tím, že se žalovaným uzavřela dne 22. 11. 2024 prostřednictvím webové stránky www.Anonymizováno.cz smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 65 200 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem a s poplatky v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná dne 22. 12. 2024. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný (o počtu členů domácnosti, o pravidelných příjmech a výdajích) a posouzení jeho úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů (CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů, registr TelcoScore, registr hledaných osob PČR, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“) a vycházela z informací získaných prostřednictvím licence AISP (Poskytovatel služby informování o platebním účtu), konkrétně vycházela z výpisu z účtu žalovaného od společnosti Kontomatik. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek a na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Proto žalobkyně v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 4 999,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,50 Kč, smluvní úrok ve výši 6 374,69 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, smluvní pokutu ve výši 64,57 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 264,47 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný nároky žalobkyně neuznal, namítal, že jsou založeny na neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila jeho úvěruschopnost. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyni dosud ničeho neuhradil, ale je si vědom své povinnosti vrátit částku 5 000 Kč, která mu byla poskytnuta. Přitom požádal, aby mu bylo umožněno tuto částku splatit v měsíčních splátkách po 500 Kč.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 22. 11. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Anonymizováno“ č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 65 200 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných denních splátkách spolu s úrokem ve výši 1,066 % denně a s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, se splatností první splátky dne 22. 12. 2024 a s datem splatnosti úvěru (poslední den trvání smlouvy) 16. 5. 2026. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření; zde žalovaný odsouhlasil znění smlouvy kliknutím na tlačítko „podepisuji“ a posléze mu tato byla zaslána na jím uvedenou emailovou adresu. Dle dokumentu s názvem „Autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet číslo č. účtu. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaný v prodlení až do zaplacení a dále je oprávněna v případě prodlení žalovaného delším 91 dní úvěr zesplatnit. Předpis denních splátek tvořil přílohu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky platné od 27. 5. 2024. V článku 10.1 Všeobecných obchodních podmínek bylo uvedeno, že vzájemná komunikace probíhá přednostně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Za prostředky komunikace na dálku je považován e-mail, komunikace prostřednictvím datové schránky, poštovní zásilka zajišťovaná provozovatelem poštovních a kurýrních služeb, telefonický hovor či komunikace prostřednictvím Klientské sekce. Žalobkyně dále předložila Informace pro spotřebitele, Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů.

5. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a z výpočtu, který učiní na základě získaných poznatků při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný v době poskytnutí úvěru měl žít ve čtyřčlenné domácnosti, z toho 2 členové měly být s příjmem. Co se týká příjmu žalovaného, při podání žádosti o úvěr uvedl částku 37 041 Kč měsíčně. Žalobkyně pak vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 37 041 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaný uvedl, že činí 8 000 Kč na půjčky, 5 000 Kč na bydlení, 5 000 Kč na další nezbytné výdaje a 500 Kč na ostatní zbytné výdaje; žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 15 305 Kč a dále s rezervou pro výdaje ve výši 910 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 21 000 Kč.

6. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila v období od 22. 11. 2023 do 19. 11. 2024 výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 37 041 Kč.

7. Z výpisu ze spořicího účtu žalovaného za období od 7. 1. 2024 do 3. 3. 2024 pořízeného automatizovaným systémem Kontomatik soud nezjistil žádné relevantní informace, stejně jako z výpisu z běžného účtu žalovaného IBAN (eurový účet) za období od 26. 8. 2024 do 26. 8. 2024, neboť první uvedený se týká období předcházejícího uzavření úvěrové smlouvy o více než půl roku a druhý se týká pouze období jediného dne.

8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. IBAN za období od 20. 11. 2023 do 19. 11. 2024 pořízeného automatizovaným systémem Kontomatik soud zjistil, že žalovanému na tento účet docházela mzda od společnosti právnická osoba., která v období šesti měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy činila průměrně 32 052,50 Kč. Z tohoto výpisu nebyly zjištěny žádné pravidelné platby (kromě platby ve výši 319 Kč měsíčně společnosti Netflix a platby ve výši 239 Kč za Disney Plus), zejména nebyly zjištěny žádné platby související s bydlením (např. platby nájemného, energií, vodného a stočného apod.), bylo zjištěno velké množství nepravidelných plateb, a to i plateb mezi jinými účty žalovaného. Dále bylo zjištěno, že žalovaný již čerpal několik jiných úvěrů či zápůjček (FINSPACE – Mobilpůjčka, Movinero, OFIN.CZ) a také, že některé výdajové položky byly poukazovány na účet herních či sázkových společností (TIPSPORT.CZ, sazka.cz, Kaizen Gaming).

9. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (automatizovaný výpis z interního systému) plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. č. účtu dne 22. 11. 2024 částku 5 000 Kč.

10. Emailovou zprávou ze dne 24. 3. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému, že je v prodlení v délce 92 dní, proto s okamžitou platností vypověděla smlouvu a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky.

11. Předžalobní upomínkou ze dne 22. 9. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky do tří dnů. Dle detailní informace k zásilkám byla předžalobní upomínka odeslána 24. 9. 2025 a žalovanému dodána následujícího dne.

12. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1 téhož zákona, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, vycházela z interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů a dále vycházela z výpisu z účtu žalovaného. K tomu žalobkyně doložila výpis z běžného účtu žalovaného získaný od společnosti Kontomatik. Z tohoto výpisu z účtu byly zjištěny pravidelné příjmy žalovaného ze zaměstnání v průměrné výši 32 052,50 Kč. Žalobkyně pak kalkulovala s příjmem žalovaného nepatrně vyšším (ve výši 37 041 Kč). Soud má za to, že pravidelný měsíční příjem žalovaného byl řádně ověřen (byť nebyly doloženy přímo výplatní pásky či pracovní smlouva, případně potvrzením zaměstnavatele). Co se týče výdajové stránky, zde se však žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, a za využití statistických dat (regionální koeficient a životní minimum) sama stanovila pravidelné měsíční výdaje žalovaného v částce 15 305 Kč plus rezervu pro výdaje ve výši 910 Kč (tj. dokonce v částce nižší než sám žalovaný uvedl). K výše uvedenému soud podotýká, že je to vždy poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení ani využitím statistických údajů. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, přičemž výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně ničím nedoložila (např. výstupy provedených lustrací v úvěrových registrech), že zkoumala další úvěrové zatížení žalovaného a jeho případné jiné závazky. V situaci, kdy sám žalovaný uvedl, že má výdaje na půjčky v poměrně vysoké výši 8 000 Kč měsíčně, a navíc některé z nich byly patrné z výpisu z běžného účtu, měla žalobkyně tím spíše jeho výdaje (nejen) na jiné závazky důkladně prověřit, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Stejně tak důvodem pro důkladné ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mělo být zjištění, že žalovaný část svých výdajů směřoval na hry či sázky. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 22. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 5 000 Kč žalovaný ničeho uhradil, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 5 000 Kč Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný požádal o možnost splatit svůj dluh v měsíčních splátkách po 500 Kč, soud jeho žádosti vyhověl s ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, navíc dle názoru soudu nejsou takto stanovené splátky v rozporu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení dojde v přiměřené době. Soud zároveň dle § 565 občanského zákoníku rozhodl, že nesplní-li žalovaný, byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned.

23. Ve zbývající části (tedy ohledně poplatků, úroku, smluvní pokuty a úroků z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 12 447,96 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 5 000 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 28. 5. 2026). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná přibližně z 40 % a z 60 % neúspěšná (z 60 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný, tak má vůči žalobkyni právo na zaplacení 20 % náhrady nákladů řízení.

25. Náklady řízení žalovaného sestávají z nákladů souvisejících se zastupováním žalovaného advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, odpor). Při tarifní hodnotě 5 329,04 Kč (jistina 4 999,97 Kč, poplatky 99,50 Kč a 165 Kč a smluvní pokuta 64,57 Kč) činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 1 500 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalovaného (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 719 Kč. Soud pak přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů v částce 943,80 Kč (20 % z 4 719 Kč). Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.