13 C 30/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného toho času: stát. instituce , obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 90 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 38 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 400 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 500 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 66 175,51 Kč, úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 34 437,49 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 20,74 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34 437,49 Kč od 8. 1. 2022 do 19. 2. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 037,49 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do 19. 2. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 500 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 90 400 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 35 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 35 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 28 000 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 7 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 000 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 18 600 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 34 437,49 Kč na jistině a 9 962,51 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 983,15 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 133,86 Kč, úrok ve výši 25,26 % ročně z částky 34 437,49 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34 437,49 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 25 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 25 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 23 500 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 250 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 250 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 80 týdenních splátkách po 607 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 2 500 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 25 000 Kč na jistině a 21 000 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 743,75 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 814,75 Kč, úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Všechny doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právní předchůdkyni žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovaným uzavřeny předmětné smlouvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 35 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 7 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 7 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 000 Kč (celkem 63 000 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč Součástí smlouvy o úvěru byly i smluvní podmínky.

4. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 1. 11. 2019. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru osobou samostatně výdělečně činnou s průměrným čistým měsíčním příjmem 71 100 Kč, což mělo být ověřeno výpisem ze živnostenského rejstříku a složenkami. Dále je zde ohledně žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu s partnerkou a má 2 vyživovací povinnosti. Měsíční výdaje na bydlení byly vyčísleny částkou 4 400 Kč s poznámkou ½ a osobní výdaje částkou 7 000 Kč. Měsíčně žalovaný splácí do exekučního řízení částku 6 000 Kč a má další výdaje (sociální, zdravotní pojištění atd.) ve výši 5 000 Kč; celkem uváděné měsíční výdaje žalovaného činily 22 400 Kč. V zákaznické kartě bylo uvedeno, že na osobu žalovaného jsou vedena 2 exekuční řízení s celkovou dlužnou částkou 150 000 Kč.

5. Dále byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 4 250 Kč, administrativním poplatkem ve výši 5 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 250 Kč (celkem 48 500 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 80 týdenních splátkách po 670 Kč Součástí smlouvy o úvěru byly i smluvní podmínky.

6. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 21. 2. 2020. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru OSVČ s průměrným čistým měsíčním příjmem 34 700 Kč, což mělo být ověřeno výpisem z živnostenského rejstříku a složenkami. Dále je zde ohledně žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu s partnerkou a má 2 vyživovací povinnosti. Měsíční výdaje na bydlení byly vyčísleny částkou 4 400 Kč s poznámkou ½ a osobní výdaje pak částkou 7 000 Kč, na splátky úvěrů žalovaný měsíčně platil 10 200 Kč a další výdaje pak činily 5 000 Kč; celkem uváděné měsíční výdaje žalovaného činily 26 600 Kč. Stran závazků žalovaného ze zákaznické karty plyne, že u společnosti [právnická osoba] má další úvěr ve výši 46 400 Kč s měsíčními splátkami 4 200 Kč a na jedno exekuční řízení, v němž je vymáhána celková dlužná částka 132 000 Kč, splácí měsíčně 6 000 Kč.

7. Výše uvedené pohledávky za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 3. 2. 2022, který byl odeslán 4. 2. 2022, jak plyne z podacího archu. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu.

8. Předžalobní výzvou ze dne 14. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 29. 4. 2022. Výzva byla odeslána dne 19. 4. 2022, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 17. Pokud jde o příjem žalovaného, byl vyčíslen v zákaznických kartách (v prvním případě 71 000 Kč a ve druhém případě 34 700 Kč), avšak žalobkyně výši příjmu žalovaného nijak nedoložila a ten tak zůstal pouze v rovině nepodložených tvrzení. Totéž platí stran výdajové stránky žalovaného, ani zde nebyly soudu doloženy listiny osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně jejich výši řádně ověřovala, přičemž přinejmenším náklady žalovaného na bydlení bylo možno objektivně zjistit např. z nájemní smlouvy. Nadto je ze zákaznické karty zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně si ani v jednom případě k výdajům žalovaného žádné doklady nevyžádala. Ke zvýšené obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalovaného měla právní předchůdkyni žalobkyně vést zejména informace o probíhajících exekučních řízeních žalovaného a ve druhém případě také skutečnost, že si žalovaný u žalobkyně půjčoval opakovaně, aniž by měl předcházející dluh splacen. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr nereflektuje povinnost poskytovatele uchovávat (mimo jiné) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (§ 78 odst. 1 a 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru).

18. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny ve výši 35 000 Kč a ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

24. Žalovaný na oba své dluhy částečně plnil, konkrétně na dluh ve výši 35 000 Kč uhradil 18 600 Kč a na dluh ve výši 25 000 Kč uhradil 2 500 Kč; celkem zůstal žalobkyni dlužen částku 38 900 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

25. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022, jejíž odeslání dne 4. 2. 2022 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému oznámení o postoupení pohledávky doručeno dne 9. 2. 2022. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 19. 2. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 20. 2. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 26. 12. 2020, tj. ve výši 8,25 % ročně, resp. ve výši ke dni 4. 9. 2021, tj. ve výši 8,5 % ročně, tedy v obou případech ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 20. 2. 2022, tj. 11,75 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby, a to vždy z příslušné dlužné jistiny.

26. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistiny ve zbývající souhrnné výši 20 537,49 Kč byly již uhrazeny, na souhrnné poplatky ve výši 30 962,51 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 10 948,61 Kč ani na úrok ve výši 25,26 % ročně z částky 34 437,49 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouvy o úvěru byly shledány absolutně neplatnými, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 20. 2. 2022, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení v celkové výši 3 726,90 Kč za období od 26. 12. 2020, resp. od 4. 9. 2021, do 7. 1. 2022 a na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34 437,49 Kč od 8. 1. 2022 do 19. 2. 2022, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 037,49 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do 19. 2. 2022 a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 500 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.