13 C 302/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 055,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 630,16 Kč, úroku ve výši 18,39 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 600 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 600 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 12 055,72 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 22. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy umožnila žalovanému čerpat úvěr až do výše 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit minimální měsíční platby, vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Dále se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní úrok v ujednané výši, poplatky a náklady. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních a externích registrů (bankovní a nebankovní registr klientských informací), dále vycházela z bankovního účtu nebo z náhledu do bankovního účtu a konečně zohlednila výplatní pásky žalovaného za období 3, 4, 5/2021. Sám žalovaný potvrdil, že veškeré informace o jeho finanční situaci, které poskytl právní předchůdkyni žalobkyně jsou úplné a pravdivé a že mu jeho finanční situace umožňuje smlouvu uzavřít. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Žalovaný však podmínky smlouvy řádně neplnil a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky, proto právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 28. 10. 2021. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. V žalobě žalobkyně požadovala dlužnou jistinu ve výši 10 000 Kč, poplatky ve výši 600 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 455,72 Kč (za období do 28. 10. 2021), kapitalizovaný úrok ve výši 5 825 Kč (za období od 29. 10. 2021 do 27. 9. 2023) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 749,44 Kč (za období od 29. 10. 2021 do 27. 9. 2023), úrok ve výši 18,39 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 600 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 22. 7. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit právní předchůdkyni žalobkyně minimální měsíční platby. Byla ujednána zápůjční úroková sazba 60 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila kopii občanského průkazu žalovaného. Z přehledu plateb vyplývá, že úvěr ve výši 10 000 Kč byl žalovaným čerpán dne 22. 7. 2021 a dále, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil žádnou splátku. Z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že dne 22. 7. 2021 byla zaslána z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného částka 10 000 Kč.

4. Žalobkyně doložila výplatní pásky žalovaného za období 3, 4, 5/2021, z nichž je patrný čistý příjem žalovaného za toto období v průměrné výši 23 595 Kč.

5. Dopisem ze dne 28. 9. 2021 vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornila jej, že v případě jejího neuhrazení bude celý úvěr zesplatněn.

6. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 29. 9. 2023, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 27. 10. 2023.

7. Předžalobní výzvou ze dne 15. 2. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek, a to nejpozději do 1. 3. 2024. Výzva byla odeslána dne 16. 2. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřeny prostřednictvím výplatních dokladů za měsíce březen 2021, duben 2021 a květen 2021, podle kterých činila průměrná čistá mzda žalovaného 23 595 Kč. Údajně měl být příjem ověřen i z výpisů z bankovního účtu žalovaného (či z náhledu na tento účet), avšak žádné takové listiny žalobkyně soudu nepředložila. Co se týče výdajové stránky, žalobkyně sice opět uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z bankovního účtu žalovaného, který však nebyl doložen. Žalobkyně tak nedoložila, že by si její právní předchůdkyně od žalovaného za účelem zjištění jeho výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a zřejmě vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat (sociální a demografická data). Pokud žalobkyně tvrdila, že ověřovala bankovní a nebankovní registr, výstupy z těchto registrů soudu předloženy rovněž nebyly. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele pak nemůže poskytovatel úvěru dostát ani pouhým převzetím statistických údajů. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které nepochybně musel hradit, tak tyto náklady právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala ani, zda má žalovaný vlastní bydlení, či zda bydlí v nájmu (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány a předchůdkyně žalobkyně tak nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

19. Na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 10 000 Kč žalovaný neuhradil nic, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 10 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou.

20. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 27. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 1. 11. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 13. 11. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 11. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši ke dni 29. 10. 2021, tj. ve výši 8,50 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 14. 11. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.

21. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatky ve výši 600 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 1 455,72 Kč a ve výši 5 825 Kč ani na úrok ve výši 18,39 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 14. 11. 2023 a pouze částkou 10 000 Kč, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 1 749,44 Kč za období od 29. 10. 2021 do 27. 9. 2023 a dále na úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 600 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023 a na úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 600 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Protože poměr úspěchu a neúspěchu v dané věci je mezi účastníky přibližně stejný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.