13 C 304/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 33 921,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 822 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 822 Kč od 8. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 099,77 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 227,94 Kč od 1. 6. 2023 do 7. 7. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 405,94 Kč od 8. 7. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se po žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 33 921,77 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 16. 9. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu zaslala na jeho bankovní účet částku ve výši 40 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 11,29 % ve 33 měsíčních splátkách po 1 315 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila. Ke dni odstoupení zůstal žalovaný dlužen 9 637,93 Kč na jistině úvěru, 404,54 Kč na smluvním úroku a 375,19 Kč na smluvní pokutě. Po odstoupení od smlouvy žalovaný zaplatil částku 2 000 Kč, která byla započtena na jistinu. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 29. 6. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě zaslala žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 40 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 10,34 % ve 46 měsíčních splátkách po 1 021 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila. Ke dni odstoupení zůstal žalovaný dlužen 26 617,98 Kč na jistině úvěru, 1 289,29 Kč na smluvním úroku a 296,84 Kč na smluvní pokutě. Po odstoupení od smlouvy žalovaný zaplatil částku 2 700 Kč, která byla započtena na jistinu. Právní předchůdkyně žalobkyně kromě dlužných jistin (ve výši 7 637,93 Kč a 23 917,98), dlužných úroků (ve výši 404,54 Kč a 1 289,29 Kč) a smluvních pokut (ve výši 375,19 Kč a 296,84 Kč) v žalobě požadovala zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 32 227,94 Kč za období od 1. 6. 2023 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně pouze doložila Protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank!Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Usnesením zdejšího soudu ze dne 5. 1. 2024, č. j. 13 C 304/2023-22, vstoupila do řízení na místo společnosti , právnická osoba, žalobkyně jako její právní nástupkyně.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, byla dne 16. 9. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena elektronicky tak, že žalovaný prostřednictvím zaslaného kódu elektronicky podepsal návrh smlouvy, který byl následně elektronicky podepsán právní předchůdkyní žalobkyně. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč, přičemž úvěr měl být poskytnut převodem peněžních prostředků na účet žalovaného. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 11,29 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 1 315 Kč a byly splatné vždy k 17. dni v měsíci, počínaje dnem 17. 10. 2020. Cena úvěru byla 7 340 Kč a celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 47 340 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. Dále byla ve smlouvě ujednána možnost požadovat náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného (dospělého) závazku ve výši 600 Kč a možnost účtovat poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné (dospělé) splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky pro klasické úvěry a Sazebník pro úvěry. Předchůdkyně žalobkyně dále doložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde jsou shrnuty podrobnosti úvěru.V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je svobodný, vyživuje dvě děti, bydlí v nájmu a je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , , adresa, . Čistý měsíční příjem domácnosti měl činit 36 000 Kč. Dále žalovaný uvedl celkové náklady domácnosti 24 000 Kč.Podrobnosti úvěru jsou přehledně shrnuty v dopise ze dne 9. 10. 2020. Z tohoto dopisu vyplývá, že částka 40 000 Kč byla převedena na účet žalovaného číslo , č. účtu, , a to dne 8. 10. 2020.Ze zprávy Raiffeisen Bank, a. s. ze dne 11. 6. 2024 bylo zjištěno, že majitelem účtu číslo , č. účtu, , na který byla připsána z účtu právní předchůdkyně žalobkyně dne 9. 10. 2020 částka 40 000 Kč, je žalovaný. Z doložené platební historie je zřejmé, že částka 40 000 Kč byla žalovanému poskytnuta dne 8. 10. 2020. Dále soud z platební historie zjistil, že žalovaný předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem 38 060 Kč (z toho na úroky 5 956,04 Kč a na poplatky 1 741,85 Kč). Dlužná částka k 18. 4. 2023 činila 10 417,66 Kč (z toho na úrocích 404,54 Kč a na pokutě 375,19 Kč).K úhradě dlužných splátek byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 20. 3. 2023. Dopisem ze dne 24. 4. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy, uvědomila žalovaného, že celý úvěr se stává splatným ke dni 31. 5. 2023 a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 10 418 Kč do 31. 5. 2023.K neprodlené úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 3. 7. 2023. jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem.Dále byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, dne 29. 6. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena elektronicky tak, že žalovaný prostřednictvím zaslaného kódu elektronicky podepsal návrh smlouvy, který byl následně elektronicky podepsán právní předchůdkyní žalobkyně. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč, přičemž úvěr měl být poskytnut převodem peněžních prostředků na účet žalovaného. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit společně s úrokem ve výši 10,34 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 1 021 Kč a byly splatné vždy k 17. dni v měsíci, počínaje dnem 17. 7. 2021. Cena úvěru byla 9 008 Kč a celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 49 008 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. Dále byla ve smlouvě ujednána možnost požadovat náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného (dospělého) závazku ve výši 600 Kč a možnost účtovat poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné (dospělé) splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky pro klasické úvěry a Sazebník pro úvěry. Předchůdkyně žalobkyně dále doložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde jsou shrnuty podrobnosti úvěru.V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je svobodný, vyživuje tři děti, je ubytován zaměstnavatelem a je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , , adresa, . Čistý měsíční příjem domácnosti měl činit 36 000 Kč. Dále žalovaný uvedl celkové náklady domácnosti 24 000 Kč.Žalobkyně doložila Protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank, z něhož vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr ze dne 29. 6. 2021 uvedl příjem ve výši 36 000 Kč, žalobkyně dále ověřila insolvenční rejstřík, informace z CBCB a z CCB. Dále je z tohoto dokumentu patrné, že žalovaný vyčíslil výdaje částkou 24 000 Kč. Žalobkyně tak stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených klientem v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 23 045 Kč. Dále je z této listiny patrné, že žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 5 000 Kč, žalobkyně zjistila úvěry s celkovými splátkami 2 724 Kč.Podrobnosti úvěru jsou přehledně shrnuty v dopise ze dne 8. 7. 2021. Z tohoto dopisu vyplývá, že částka 40 000 Kč byla převedena na účet žalovaného číslo , č. účtu, , a to dne 7. 7. 2021.Ze zprávy právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, ze dne 12. 6. 2024 bylo zjištěno, že majitelem účtu číslo , č. účtu, , na který došla dne 7. 7. 2021 částka 40 000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně, je žalovaný. Také z platební historie je zřejmé, že částka 40 000 Kč byla žalovanému poskytnuta 7. 7. 2021. Dále soud z platební historie zjistil, že žalovaný předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 19 478 Kč (z toho na úroky 4 275,56 Kč a na poplatky 1 820,42 Kč). Dlužná částka k 18. 4. 2023 činila 28 204,11 Kč (z toho na úrocích 1 289,29 Kč a na pokutě 296,84 Kč).K úhradě dlužných splátek byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 20. 3. 2023. Dopisem ze dne 24. 4. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy, uvědomila žalovaného, že celý úvěr se stává splatným ke dni 31. 5. 2023 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky 28 205 Kč do 31. 5. 2023.K neprodlené úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 3. 7. 2023. jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.Informace od žalovaného, že jeho příjem činí 36 000 Kč měsíčně a výdaje domácnosti 24 000 Kč měsíčně nebyly ze strany předchůdkyně žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalovaného. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrových smluv dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr řádně splatit.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny, a to v případě obou úvěrových smluv ve výši 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Žalovaný na oba své dluhy již plnil, konkrétně na dluh z první smlouvy o úvěru ve výši 40 000 Kč uhradil částku 40 060 Kč (38 060 Kč před zesplatněním, 2 000 Kč po zesplatnění); dluh z první smlouvy o úvěru tak je zcela splacen a požadavek žalobkyně na jistinu ve výši 7 637,93 Kč byl proto zamítnut. Zamítnuty byly také další nároky, které měly žalobkyni plynout z této smlouvy, a to nárok na kapitalizovaný úrok ve výši 404,54 Kč a na smluvní pokutu ve výši 375,19 Kč, neboť na ně nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.Na druhý závazek ve výši 40 000 Kč uhradil žalovaný částku 22 178 Kč (19 478 Kč před zesplatněním, 2 700 Kč po zesplatnění); celkem tak zůstal žalobkyni z tohoto titulu dlužen částku 17 822 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 3. 7. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 6. 7. 2023. Jelikož dle výzvy byl žalovaný povinen provést úhradu neprodleně, splatnost nastala dnem následujícím (7. 7. 2023), a ode dne následujícího, tj. ode dne 8. 7. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně.Zbylé nároky uplatněné žalobkyní z titulu druhé smlouvy o zápůjčce byly soudem zamítnuty, neboť požadovaná jistina ve zbývající výši 6 095,98 Kč byla již uhrazena, na kapitalizovaný úrok ve výši 1 289,29 Kč ani na smluvní pokutu ve výši 296,84 Kč nevzniklo žalobkyni právo, neboť i druhá smlouva o zápůjčce byla shledána absolutně neplatnou.Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 8. 7. 2023, a to pouze s částkou 17 822 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 227,94 Kč za období od 1. 6. 2023 do 7. 7. 2023 a na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 405,94 Kč od 8. 7. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byl úspěch účastníků přibližně stejný, a soud proto rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.