13 C 304/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 13 851 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 070,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 998 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 3 881,03 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 853 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 990,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 851 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 15. 12. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla částku 10 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a se sjednaným úrokem do 30 dnů od jejího poskytnutí. Žalovaná se dále zavázala uhradit poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně a poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Podpis žalované na smlouvě byl pak nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalované na jí uvedené telefonní číslo. Žalovaná si dvakrát prodloužila splatnost úvěru vždy o 30 dní tzv. „korunovým odkladem“, splatnost úvěru po tomto prodloužení tak byla 18. 3. 2024. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky a zůstala žalobkyni dlužna na jistině 9 999 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 330 Kč, na poplatku za expres výplatu 199 Kč, na poplatku za bezpečnou splátku 297 Kč, na poplatcích za SMS servis 147 Kč a na poplatcích za prodloužení splatnosti 1 979 Kč. Kromě dlužné jistiny a sjednaných poplatků požadovala žalobkyně po žalované rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvních pokut ve výši 600 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 15. 6. 2024 do 2. 7. 2024 ve výši 100,75 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z celkové dlužné částky 13 851 Kč za období od 3. 7. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIDIS a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté za využití statistického modelu podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky domácnosti žalované s tím, že zohlednila příjem žalované ve výši 22 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 35 000 Kč měsíčně, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem ve výši 6 285 Kč měsíčně, minimální výdaje na bydlení ve výši 5 708 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 8 510 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 10 677 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalované ve výši 25 820 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 15. 12. 2023 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, ověřovací poplatek ve výši 1 Kč; sazba RPSN činila 48,3 %. Vedle toho byl sjednán poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně a poplatek za „korunový odklad“ ve výši 990 Kč a povinnost provést minimální platbu 1 Kč pro případ prodloužení doby splatnosti „korunovým odkladem“. Žalovaná se zavázala úvěr splatit do 14. 1. 2024. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být žalované úvěr poskytnut, a to účet č. č. účtu. Pro případ, že žalovaná nesplatí úvěr do data splatnosti, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, jejichž výši žalobkyně žalované písemně oznámí. Dále bylo ujednáno pro případ prodlení žalované se splacením úvěru nebo zaplacením jiné platby oprávnění žalobkyně účtovat žalované smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddílu „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky Anonymizováno, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně předložila také sazebník platný od 4. 1. 2019 a kopii občanského průkazu žalované. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalované byla dne 15. 12. 2023 na účet žalobkyně zaslána částka 1 Kč. Z dalšího opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 15. 12. 2023 na účet žalované uvedený ve smlouvě zaslána částka 10 000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 2 Kč. Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik“), z níž plyne, že žalovaná měla být v době podání žádosti o úvěr zaměstnána na dohodu o pracovní činnosti s měsíčním příjmem ve výši 22 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti měl činit 35 000 Kč měsíčně, žalovaná byla bezdětná a jiným společnostem nic nesplácela. Lustrace žalované v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS byly OK. Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistického modelu. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru měla dva „existující“ závazky ze splátkového úvěru u jiných nebankovních poskytovatelů úvěru (spotřební úvěr s výší měsíční splátky 6 285 Kč s 55 zbývajícími splátkami a osobní úvěr s výší měsíční splátky 883 Kč s 54 zbývajícími splátkami); ve stavu „odmítnuto“ byla evidována jedna žádost o splátkový úvěr a jedna žádost o revolvingový úvěr; dvě žádosti o splátkový úvěr a jedna o nesplátkový (kontokorentní) úvěr byly „odvolány“. Dále měla žalovaná několik žádostí z prosince 2023 dosud „nevyřízených“. Předžalobní výzvou ze dne 31. 5. 2024, jejíž odeslání dne 3. 6. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení dlužné částky ve lhůtě do 14. 6. 2024. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ Žalobkyně nedoložila, že by si od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty, a vycházela pouze z informací sdělených žalovanou a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalované ve výši 22 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 30 000 Kč, přičemž ani jeden z těchto příjmů nebyl nikterak doložen (např. výplatní páskou, výpisem z účtu, potvrzením). Ani výdaje žalované (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, které nepochybně musela hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala ani, zda má žalovaná vlastní bydlení, či zda bydlí v nájmu (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalovaná měla již jiné úvěrové závazky a několik jiných jejích žádostí o poskytnutí úvěru jí bylo jinými poskytovateli odmítnuto. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Vzhledem k tomu, že na svůj dluh ve výši 10 000 Kč žalovaná uhradila celkem částku 2 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 9 998 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 31. 5. 2024, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle předžalobní výzvy byla žalovaná povinna provést úhradu do 14. 6. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 6. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši. Co do zbývající částky 6 077,76 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 1 Kč, poplatků ve výši 2 952 Kč a smluvní pokuty ve výši 600 Kč soud žalobu zamítl, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že žalovaná se dne 15. 6. 2024 dostala do prodlení pouze s částkou 9 998 Kč, tudíž na část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 28,03 Kč (z částky 3 853 Kč za období od 15. 6. 2024 do 2. 7. 2024) a na zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 853 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl. Konečně soud žalobu zamítl co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 300 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasíláním upomínek se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 15 401,45 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 11 117,15 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. 18. 3. 2025). Žalobkyně tak byla z 72 % úspěšná a z 28 % neúspěšná (z 28 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 44 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny tak za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně činí (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) 2 252 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 990,88 Kč (44 % z 2 252 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.