13 C 309/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 29 315,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 000 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 315,17 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 870 Kč od 20. 10. 2023 do 10. 6. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 870 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 22 000 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 050 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 29 315,17 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 19. 9. 2023 prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 30 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky za objednané služby do 19. 10. 2023. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému postupně celkem částku 22 000 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný a posouzení jeho úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů a vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného. Úvěr byl splatný dne 19. 10. 2023. Žalovaný však na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Žalobkyně v žalobě požadovala dlužnou jistinu 22 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 870 Kč, smluvní pokutu ve výši 2 445,17 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 870 Kč od 20. 10. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 19. 9. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 30 000 Kč a žalovaný se zavázal společně s jistinou zaplatit žalobkyni taktéž poplatek za poskytnutí úvěru dle sazebníku, to vše formou jedné splátky splatné dne 19. 10. 2023. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření; zde žalovaný odsouhlasil znění smlouvy kliknutím na tlačítko „podepisuji“ a posléze mu tato byla zaslána na jím uvedenou emailovou adresu. Dle dokumentu s názvem „Autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 8. 2020 a Sazebník platný od 1. 12. 2021; oba dokumenty žalobkyně soudu předložila. V článku 1 sazebníku je za poskytnutí úvěru s jistinou od 20 001 Kč do 30 000 Kč uvedena výše poplatku ve výši 25 % z půjčené částky na 30 dní. V článku 3 sazebníku je pak stanoveno, že žalobkyně je oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky po splatnosti až do zaplacení stávajícího dluhu. Součástí smlouvy o úvěru byl i souhlas se zpracováním osobních údajů a údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru.

4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a z výpočtu, který učiní na základě získaných poznatků při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný v době poskytnutí úvěru měl žít v domácnosti sám. Co se týká příjmu žalovaného, při podání žádosti o úvěr uvedl částku 24 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 22 709 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaný uvedl, že činí 9 000 Kč na bydlení, 4 000 Kč na další nezbytné výdaje a 3 000 Kč na ostatní zbytné výdaje; žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 11 685 Kč a dále s rezervou pro výdaje ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 9 000 Kč.

5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 22 709 Kč.

6. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 28. 3. 2021 do 30. 3. 2022 pořízeného prostřednictvím aplikace Kontomatik neučinil soud žádná relevantní skutková zjištění, neboť výpis se týká období, které předcházelo uzavření úvěrové smlouvy o více než rok a půl.

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, dne 19. 9. 2023 částku 5 500 Kč, dne 25. 9. 2023 částku 1 500 Kč, dne 26. 9. 2023 částku 3 000 Kč, dne 28. 9. 2023 částku 1 500 Kč a částku 1 500 Kč, dne 29. 9. 2023 částku 1 500 Kč, dne 1. 10. 2023 částku 1 300 Kč, dne 6. 10. 2023 částku 1 200 Kč, dne 7. 10. 2023 částku 2 000 Kč, dne 8. 10. 2023 částku 1 000 Kč a částku 1 000 Kč a dne 9. 10. 2023 částku 1 000 Kč. Celkem tak byla žalovanému poskytnuta částka 22 000 Kč.

8. Předžalobní výzvou ze dne 31. 5. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Žalobkyně uvedla a z doložených listiny vyplynulo, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, z výpisu z běžného účtu žalovaného, nahlédnutím do příslušných registrů a také na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima. Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a dále výpis z aplikace Kontomatik. Žádným z těchto dokumentů však nebyl doložen čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 22 709 Kč, s nímž žalobkyně kalkulovala (nebyl doložen jakýkoli příjem). Co se týče výdajové stránky, i zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, a se statistickými daty (žalovaný vyčíslil své výdaje částkou 16 000 Kč, žalobkyně přitom vyšla z částky výdajů 11 685 Kč měsíčně a z rezervy 650 Kč měsíčně). K výše uvedenému soud podotýká, že je to vždy poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit ani prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení ani tím, že využije statistická data. Tento postup je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, přičemž výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně nikterak nezkoumala a nezvažovala případné další úvěrové zatížení žalovaného ani se nezabývala jeho případnými jinými závazky (např. výživné). Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 22 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“20. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 22 000 Kč žalovaný neuhradil ničeho, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 22 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 31. 5. 2024, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. Odeslání výzvy dne 31. 5. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předmětná výzva doručena dne 5. 6. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 10. 6. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 11. 6. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši ke dni 20. 10. 2023 (15 % ročně), tedy v sazbě vyšší, než kolik činila ke dni 11. 6. 2024 (14,75 % ročně), soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 000 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení.

21. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na poplatek ve výši 4 870 Kč a na smluvní pokutu ve výši 2 445,17 Kč nevzniklo žalobkyni právo, jelikož smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 11. 6. 2024, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 870 Kč od 20. 10. 2023 do 10. 6. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 870 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 22 000 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 35 653,54 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 25 013,84 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 15. 5. 2025). Žalobkyně tak byla z 70 % úspěšná a ze 30 % neúspěšná (ze 30 % byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 40 % náhrady nákladů řízení.

23. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 173 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. 13 , právnická osoba, /2025, sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále mu podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 625 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výš 1 050 Kč (40 % z 2 625 Kč).