13 C 310/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 199 403,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 179 689,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 179 689,11 Kč od 21. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 811,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 197 603,11 Kč od 1. 5. 2023 do 20. 6. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 914 Kč od 21. 6. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 311,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 199 403,11 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 18. 6. 2021 se žalovaným uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. , hodnota, . Žalobkyně zřídila a vedla žalovanému účet stavebního spoření a dne 3. 9. 2021 poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni hradit úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 982 Kč, kdy tato částka byla tvořena splátkou jistiny spolu s úrokem ve výši 5,89 % ročně a zároveň se žalovaný zavázal provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 262 Kč na vkladový účet stavebního spoření. Žalovaný řádně nehradil sjednané splátky, a proto žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Splatnost celého dluhu nastala ke dni 31. 3. 2023. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny vyčerpaného úvěru ve výši 197 603,11 Kč, poplatků za 3 výzvy k úhradě ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 31. 10. 2022 do 31. 3. 2023 ve výši 5 627,68 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 1. 4. 2023 do 30. 4. 2023 ve výši 2 470,04 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 197 603,11 Kč za období od 1. 5. 2023 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, kdy žalovaný uvedl, že nemá žádné závazky u jiných bank, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, dále platí výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně a pojistné 1 100 Kč měsíčně, v domácnosti žijí 2 členové, z toho jedno dítě. Dále žalobkyně vycházela z opisu vybraných údajů z DAP DFO za ZO 2020 vystaveného finančním úřadem, kde byl uveden roční příjem žalovaného z podnikatelské činnosti 540 540 Kč a výdaje v souvislosti s podnikáním 324 324 Kč, tedy výsledek hospodaření byl 216 216 Kč, z toho žalobkyně vypočetla měsíční příjem žalovaného 18 018 Kč. Příjem byl dále ověřen bankovními výpisy. Rovněž žalobkyně provedla dotaz do úvěrových registrů CBCB (BRKI a NRKI). Následně byla systémem automaticky vypočtena tzv. bonita, přičemž bylo počítáno s příjmy domácnosti, se splátkami úvěrů, s ostatními výdaji domácnosti a s částkou životního minima domácnosti (kdy tato částka v sobě zahrnuje obvyklé náklady na bydlení a stravování všech osob v domácnosti). Dále byla prověřena interní úvěrová historie žalovaného, platnost občanského průkazu, insolvenční rejstřík a proběhlo automatické vyhodnocení scoringu s kladným výsledkem.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 18. 6. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření – RU ke smlouvě o stavebním spoření č. , hodnota, ze dne 27. 5. 2021. Smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet spotřebitelský úvěr na bydlení, a to a) překlenovací úvěr RU až do částky 200 000 Kč na financování bytových potřeb (pozemek p. č. , hodnota, a p. č. , hodnota, v k. ú. a obci , adresa, ), pokud prostředky úvěru budou vyčerpány do 30. 6. 2023; b) úvěr ze stavebního spoření až do výše cílové částky dle smlouvy o stavebním spoření snížené o zůstatek na účtu stavebního spoření k datu přidělení cílové částky, a to na splacení překlenovacího úvěru, příp. na shora uvedený bytový účel. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně příslušenství (tj. úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním a vymáháním dluhu) a včetně úhrad za poskytované služby dle Sazebníku splatit žalobkyni dle podmínek ve smlouvě. Ve smlouvě byly ujednány podmínky překlenovacího úvěru, a to cílová částka (dle smlouvy o stavebním spoření) 200 000 Kč, výše překlenovacího úvěru 200 000 Kč, úroková sazba 5,89 % ročně a byla stanovena měsíční splátka 1 244 Kč, která byla tvořena splátkou úroku ve výši 982 Kč, která měla být připisována na úvěrový účet a splátkou povinného spoření ve výši 262 Kč, která měla být připisována na vkladový účet stavebního spoření. Žalovaný byl povinen hradit splátky vždy do posledního pracovního dne v měsíci. Do předpokládaného termínu přidělení cílové částky bylo stanoveno 23 měsíčních splátek. Dále byly ve smlouvě ujednány podmínky úvěru ze stavebního spoření, kdy výše úvěru byla do výše cílové částky snížené o zůstatek na vkladovém účtu stavebního spoření k datu zahájení čerpání úvěru (tj. datu přidělení cílové částky), úroková sazba činila 3,89 % ročně a měsíční splátka úvěru a úroku byla 1 244 Kč. Žalovaný byl povinen hradit splátky vždy do posledního pracovního dne v měsíci. Do předpokládaného termínu splacení (30. 6. 2041) bylo stanoveno 217 měsíčních splátek. Ve smlouvě byla dále dohodnuta povinnost žalovaného platit měsíční úhrady za vedení účtu stavebního spoření ve výši 27 Kč. Celková částka ke splacení tak činila 298 743 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Podmínky pro poskytování spotřebitelských překlenovacích úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření fyzickým osobám (úvěrové podmínky), Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření (všeobecné obchodní podmínky) a Sazebník úhrad. Dle článku IX. odstavce 2 úvěrových podmínek se za podstatné porušení povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy považuje prodlení s úhradou více než dvou splátek úvěru nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. V odstavci 3 téhož článku pak bylo pro případ takového podstatného porušení ujednáno oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy (3.5), požadovat vrácení všech nebo části poskytnutých peněžních prostředků (jistiny) včetně příslušenství a splacení dalších dluhů z úvěrové smlouvy nebo nákladů v souvislosti s ní vzniklých (3.6) a připsat k tíži úvěrového účtu dlužníka náklady a výdaje ve skutečné výši, které vzniknou v souvislosti s úvěrem a opatřeními k zajištění jeho vymahatelnosti či návratnosti, a to včetně výdajů vzniklých v souvislosti s vymáháním úvěrové pohledávky (3.7)., právnická osoba, žádosti o překlenovací úvěr , Anonymizováno, (RU) a návrhu smlouvy o stavebním spoření ze dne 27. 5. 2021 podepsané žalovaným je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů a jeho domácnost tvoří 2 členové (z toho 1 nezaopatřené dítě). Žalovaný zde dále uvedl, že je podnikatel-živnostník s čistým měsíčním příjmem domácnosti 18 018 Kč, s měsíčními výdaji domácnosti 6 000 Kč (z toho 3 000 Kč na bydlení a stravování a 3 000 Kč ostatní pravidelné výdaje). Žalovaný zde dále uvedl, že využívá ostatní finanční produkty (stavební spoření u jiné společnosti a jiné – penzijní, životní nebo důchodové pojištění). V dokumentu Modelace překlenovacího úvěru „Půjčka ProBydlení“ pro fyzické osoby ze dne 27. 5. 2021 je pak uveden rovněž měsíční příjem žalovaného 18 018 Kč, měsíční výdaje domácnosti na bydlení 3 000 Kč, měsíční placené výživné 3 000 Kč a měsíční pojistné 1 100 Kč, počet nezaopatřených dětí v domácnosti je 1 a počet dospělých členů domácnosti je 1, životní minimum domácnosti činí 6 050 Kč.

5. Z výpisů z registrů BRKNI a NRKI bylo zjištěno, že žalovaný neměl k datu 28. 5. 2021 žádný existující kontrakt u jiné bankovní či nebankovní úvěrové instituce; pouze měl jeden odmítnutý kontrakt. Z opisu vybraných údajů z DAP DPFO za zúčtovací období 2020 vyplývají za rok 2020 příjmy žalovaného z podnikání ve výši 540 540 Kč a výdaje 324 324 Kč; výsledek hospodaření žalovaného tak byl 216 216 Kč.

6. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období 3, 4, 5/2021 soud zjistil, že žalovaný účet aktivně využíval především k platbám kartou u obchodníků, k příkazům k úhradě (avšak žádný trvalý příkaz), k okamžitým úhradám i k výběrům hotovosti. Dne 19. 3. 2021 byl zadán příkaz k úhradě výživného pro , jméno FO, ve výši 3 000 Kč. Dne 18. 3. 2021 došla na účet částka 43 000 Kč, dne 16. 4. 2021 částka 33 800 Kč a dne 19. 5. 2021 částky 44 000 Kč a 27 000 Kč, to vše od , právnická osoba, . Dne 23. 4. 2021 pak na účet došlo 1 279 Kč od Finančního úřadu pro JMK , adresa, ; dne 26. 4. 2021 pak 20 000 Kč a 10. 5. 2021 10 000 Kč od , jméno FO, . V březnu 2021 činil počáteční zůstatek na účtu 1 408,65 Kč, konečný zůstatek 131,65 Kč (obrat kredit tedy 43 000 Kč a obrat debet -44 277 Kč); v dubnu 2021 činil počáteční zůstatek na účtu 131,65 Kč, konečný zůstatek 21 147,81 Kč (obrat kredit tedy 56 079,02 Kč a obrat debet -35 062,86 Kč); a v květnu 2021 pak činil počáteční zůstatek na účtu 21 147,81 Kč, konečný zůstatek 8 994,18 Kč (obrat kredit tedy 81 000,05 Kč a obrat debet -93 153,68 Kč).

7. Dne 18. 6. 2021 žalovaný požádal o čerpání finančních prostředků ve výši 200 000 Kč. Dopisem ze dne 6. 9. 2021 byl žalovaný ze strany žalobkyně informován, že dne 3. 9. 2021 došlo k čerpání úvěrových prostředků v částce 200 000 Kč z jeho úvěrového účtu a k tomuto dni byl přijat jeho platební příkaz, na jehož základě bylo provedeno čerpání úvěrových prostředků. Dopisem ze dne 1. 1. 2023 upozornila žalobkyně žalovaného, že ke dni 1. 1. 2023 má u úvěrové smlouvy dluh po splatnosti ve výši 2 682,67 Kč a vyzvala jej k úhradě dlužné částky spolu s řádnou měsíční splátkou nejpozději do 16. 1. 2023. Zároveň žalovaného vyrozuměla o tom, že pokud dluh neuhradí, žalobkyně od smlouvy odstoupí a celý úvěr prohlásí za ihned splatný. Dopisem ze dne 11. 2. 2023 upozornila žalobkyně žalovaného, že ke dni 11. 2. 2023 má u úvěrové smlouvy dluh po splatnosti ve výši 3 664,34 Kč a vyzvala jej k úhradě dlužné částky spolu s řádnou měsíční splátkou nejpozději do 27. 2. 2023. Zároveň žalovaného vyrozuměla o tom, že pokud dluh neuhradí, žalobkyně od smlouvy odstoupí a celý úvěr prohlásí za ihned splatný. Dopisem ze dne 25. 2. 2023 byl žalovaný opakovaně vyzván k úhradě shora uvedeného nedoplatku a byl informován, že za odeslání této upomínky je účtován poplatek 600 Kč. Dopisem ze dne 1. 4. 2023 oznámila žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek odstupuje s okamžitou platností od shora uvedené úvěrové smlouvy a úvěr prohlašuje za splatný ke dni 31. 3. 2023; žalovaný byl vyzván k úhradě celkové dlužné částky nejpozději do 17. 4. 2023. Dlužná částka činila 205 030,79 Kč (197 603,11 Kč nesplacená jistina, 5 627,68 Kč smluvní úrok ke dni prohlášení okamžité splatnosti, 1 800 Kč ostatní poplatky).

8. Z listiny označené Stav účtu ke dni odstoupení je zřejmé čerpání úvěru dne 3. 9. 2021 a dále je z ní patrné, jak žalovaný úvěr splácel a na co byly jednotlivé částky započítány (na jistinu, na úrok, na dospořování). Rovněž je z této listiny zřejmé, že celkem žalovaný na splátkách žalobkyni uhradil 20 310,89 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 31. 5. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. Výzva byla odeslána téhož dne, jak bylo doloženo podacím archem.

10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila (byť žalovaného v žalobě označila jako podnikající fyzickou osobu).

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně doložila opis vybraných údajů z daňového přiznání žalovaného, z něhož je patrný výsledek hospodaření žalovaného v roce 2020; příjmy žalovaného jsou též patrné z výpisů z účtu žalovaného, na který mu byly pravidelně zasílány částky v řádech desítek tisíc od , jméno FO, (, Anonymizováno, ). V tomto směru tedy žalobkyně postupovala řádně a opatřila si potřebné doklady osvědčující příjmovou situaci žalovaného. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně nedoložila, že by je před uzavřením smlouvy relevantně prověřila. Z dokumentu Modelace překlenovacího úvěru „, Anonymizováno, “ pro fyzické osoby vyplývá, že žalobkyně nezjišťovala skutečné náklady domácnosti žalovaného a vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným, které dále nijak neověřovala (výdaje na bydlení 3 000 Kč) a z pravděpodobných výdajů (životní minimum domácnosti 6 050 Kč). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné. Postup, kdy žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze tvrzení žalovaného a z životního minima domácnosti je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím údajů uvedených samotným žalovaným a statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Nadto nelze pominout, že žalobkyně disponovala výpisy z účtu žalovaného, z nichž je patrné, že výdaje žalovaného (obrat debet) činily v jednotlivých měsících vždy částky značně převyšující tyto předpokládané náklady.

19. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány, soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“24. Žalovanému bylo celkem poskytnuto 200 000 Kč, celkem uhradil 20 310,89 Kč a zbývá mu uhradit 179 689,11 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 31. 5. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 5. 6. 2023. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 15 dnů od doručení výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 20. 6. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 6. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši, která k datu prodlení činila 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 179 689,11 Kč ve výši 15 % ročně od 21. 6. 2023.

25. Ve zbývající části, tj. co do částky 27 811,72 Kč (jistina ve výši 17 914 Kč, poplatky za výzvy ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 627,68 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 470,04 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 197 603,11 Kč od 1. 5. 2023 do 20. 6. 2023 a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 914 Kč od 21. 6. 2023 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Při porovnání míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud nároky žalobkyně kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 18. 6. 2024), žalobkyně k tomuto datu požadovala celkem 241 201,63 Kč a přiznáno jí bylo právo na zaplacení celkové částky 206 568,63 Kč). Úspěch žalobkyně tedy představuje 86 %, úspěch žalovaného 14 % a žalobkyně má tudíž právo na náhradu nákladů řízení odpovídající v procentech výši rozdílu uvedených částek (86 - 14), tedy právo na náhradu 72 % nákladů řízení.

27. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 977 Kč a z nákladů spojených se zastoupením žalobkyně advokátem. Advokát učinil 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 199 403,11 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 5. advokátního tarifu částku 9 100 Kč. Kromě odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 42 099 Kč, z toho 72 % odpovídá částka 30 311,28 Kč.