13 C 311/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 13 602 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 8 000 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 26. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 5 602 Kč, úroku z prodlení z částky 5 602 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 6. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 8 000 Kč za dobu od 26. 9. 2020 do zaplacení ve výši rozdílu úroku z prodlení ve výši 10 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 569,38 Kč k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], [titul za jménem], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 13 602 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalované ve dvou plněních poskytla částku 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku společně s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 1 600 Kč a s úrokem ve výši 3 639 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni na tyto své závazky ničeho neuhradila, požadovala po ní žalobkyně také zaplacení smluvní pokuty ve výši 363 Kč a úroku z prodlení za dobu od 1. 6. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná s uplatněnými nároky nesouhlasila, namítla, že žalovaná do žádného závazkového vztahu se žalobkyní nevstoupila a žádné plnění od ní neobdržela. Žalovaná vzniklou situaci vysvětlovala tím, že do jejich rodiny začala docházet paní [jméno] [příjmení], která si získala důvěru matky žalované s příslibem, že rodině žalované pomůže v právních problémech. V návaznosti na to žalovaná poskytla jmenované svůj občanský a řidičský průkaz, které si paní [jméno] [příjmení] ofotila mobilním telefonem. Žalovaná tedy vyslovila názor, že byla obětí protiprávní činnosti paní [jméno] [příjmení], která si nejméně v dalších dvou případech měla vzít půjčky na cizí osoby. Žalovaná namítala, že na její straně se nemůže jednat ani o bezdůvodné obohacení, neboť účet, na který byly peníze žalobkyní zaslány, nezaložila a neměla k němu žádné přístupové údaje. Kromě výše uvedených námitek, žalovaná též zpochybnila, že žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované a i z tohoto důvodu považovala smlouvu za neplatně uzavřenou.

3. Žalobkyně doložila listinu nadepsanou jako„ Smlouva o uživatelském účtu“ ze dne [datum], v níž jako klientka vystupuje žalovaná. Předmětem smlouvy je možnost do budoucna na požádání (opakovaně) uzavřít smlouvu o úvěru, a to právě prostřednictvím zřizovaného uživatelského účtu (bod 1.1. smlouvy). Přístup k uživatelskému účtu byl zabezpečen uživatelským jménem a heslem, k ověření totožnosti klienta žalobkyně vyžadovala zaslání„ odměny“ ve výši 1 Kč na svůj účet pod variabilním symbolem sděleným klientovi, a to z bankovního účtu klienta (bod 3.7. smlouvy), přičemž jako účet žalované byl ve smlouvě uveden účet číslo [bankovní účet] Smlouva umožňovala identifikaci klienta a ověření totožnosti také jiným (blíže nerozvedeným) způsobem (bod 3.9. smlouvy).

4. Na výše uvedenou smlouvu navazovala„ Smlouva o revolvingovém úvěru [číslo]“ ze dne [datum], v níž byla sjednána možnost čerpání úvěru formou zaslání textové zprávy (bod 3.2. smlouvy). Žalobkyně předložila stejnopis této smlouvy se jménem a podpisem„ [celé jméno žalované]“ (o němž žalovaná prohlásila, že se nejedná o její podpis) s připojeným datem [datum] s tím, že podle pokynu si měl klient smlouvu vytisknout a podepsanou zaslat zpět žalobkyni. Stejnopis smlouvy s podpisem„ [celé jméno žalované]“ byl podle podacího razítka žalobkyni doručen dne [datum].

5. Podle výpisu z účtu žalobkyně byly prostředky ze smlouvy o úvěru čerpány již dne [datum], a to ve výši 5 000 Kč a ještě jednou dne [datum] ve výši 3 000 Kč. Obě částky byly zaslány na účet číslo [bankovní účet], tedy na účet uvedený ve smlouvě o uživatelském účtu. Podle zprávy [právnická osoba] byla majitelkou tohoto účtu žalovaná, která byla také jedinou osobou oprávněnou nakládat s peněžními prostředky na účtu.

6. Žalobkyně dále doložila, že žalované měsíčně (v období od března do srpna 2020) zasílala výpisy k revolvingovému účtu (z předložených listin není zřejmé, zda se tak dělo poštou či elektronicky). Dopisem ze dne 20. 8. 2020 (podle podacího archu byl dopis téhož dne prostřednictvím pošty odeslán) pak žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do 25. 9. 2020. Dopis byl žalované zaslán na adresu [adresa žalované] (jiná adresa žalované se v listinách předložených žalobkyní ani nevyskytuje).

7. K ověření totožnosti žalované si žalobkyně vyžádala jednak kopii občanského průkazu žalované, kopii řidičského průkazu žalované a dále též výpisy z účtu vedeného na jméno žalované. Jedná se o výpisy z účtu číslo [bankovní účet] vedeného na jméno žalované u [právnická osoba] Jde o výpisy za měsíce listopad a prosinec roku 2019 a leden roku 2020. Na tento účet byla žalované zjevně zasílána výplata (jde postupně o sumy 13 753 Kč, 10 016,86 Kč a 15 088 Kč). Z výpisů je patrné, že žalovaná ani v jednom z měsíců nedosáhla ke konci příslušného měsíce kladného zůstatku na účtu (v jednotlivých měsících činil záporný zůstatek 9 760,26 Kč, 9 554,79 Kč a 9 717,69 Kč). Měsíc listopad počínala žalovaná s kladným zůstatkem 7 051,53 Kč (kromě výplaty se ve výpise vyskytuje jediná příjmová položka a to platba 960 Kč označená jako přeplatek za byt). V druhé polovině měsíce listopadu pak ve dnech 20. 11. a 30. 11. byly provedeny srážky inkasa úvěru a to ve prospěch dvou účtů patřících dle bankovního kódu [právnická osoba]. V prosinci žalovaná nejprve dne 3. 12. 2019 obdržela platbu z účtu [bankovní účet] ve výši 10 016,86 Kč vedeného na své jméno (podle bankovního kódu jde o účet vedený u [právnická osoba]), kterou obratem v hotovosti vybrala, následně 5. 12. 2019 obdržela na účet výplatu, nicméně již od 11. 12. 2019 byly prováděné platby čerpány z kontokorentu (ten byl sjednán do výše 10 000 Kč). Stejně jako v listopadu proběhlo ke konci měsíce inkaso úvěru ve prospěch účtů vedených u [právnická osoba] V měsíci lednu byla jedinou příchozí platbou obdržená výplata, přesto s ohledem na stav účtu byly všechny odchozí platby (včetně inkasa úvěru) prováděny opět formou čerpání kontokorentu, jehož disponibilní zůstatek činil ke konci měsíce 282,31 Kč.

8. Jedinou další listinou, kterou žalobkyně doložila ve vztahu k hodnocení úvěruschopnosti, byl výpis ze systému žalobkyně obsahující parametry žádosti o úvěr, z něhož je patrné, že při vyplňování žádosti byly zadány následující údaje: hrubý měsíční příjem 16 000 Kč, čistý měsíční příjem 13 600 Kč, druh bydlení pronájem, obživa 4 000 Kč, vyživované osoby 0, osoby v domácnosti 1, náklady bydlení 0, ostatní náklady 0, náklady celkem 4 000 Kč.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Pokud soud vyjde z žalobkyní předložených listin, jediným dokladem, který žalobkyně za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o úvěr měla, byly výpisy z účtu žalované. Z těch lze nepochybně mít za prokázané, že žalovaná disponovala pravidelným měsíčním příjmem, který odpovídal částce uvedené v žádosti o úvěr. Žalobkyně však zjevně nijak neověřila údaje vztahující se k údajům o bydlení a nákladům na bydlení, a to v poněkud nestandartní situaci, kdy žalovaná podle žádosti bydlela sice v pronájmu, přesto její náklady na bydlení měly činit 0 Kč. Navíc z předložených výpisů z účtů je patrné, že žalovaná (i přes pravidelný příjem ze zaměstnání) dlouhodobě nebyla schopna s tímto příjmem vyjít (všechny tři výpisy končily záporným zůstatkem) a byla nucena opakovaně čerpat kontokorentní úvěr. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, zejména s ohledem na absenci jakéhokoli ověření a kritického zkoumání tvrzených výdajů žalované, soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

12. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

13. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

14. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Na základě výše popsaného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a té tak od počátku mohla svědčit pouze povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši [částka], a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 16. Žalovaná namítala, že ona není osobou, která na úkor žalobkyně získala majetkový prospěch, neboť (kromě toho, že smlouvu neuzavřela) plnění bylo poskytnuto na účet, který sama nezřídila, ani k němu neměla žádné přístupové údaje, které by jí umožňovaly s účtem nakládat.

17. Soud má za to, že tato tvrzení žalované v projednávané věci nemohou mít vliv na vznik její povinnosti vrátit žalobkyni poskytnuté plnění. Soud považuje za podstatné, že sama žalovaná připouští, že třetí osobě za účelem vyřízení právních záležitostí (které blíže nevymezuje) svěřila dva doklady totožnosti, navíc je zřejmé, že kromě těchto dokladů této třetí osobě svěřila též výpisy ze svého účtu za poslední tři měsíce. V projednávané věci tedy nejde o„ krádež identity“, kdy by žalované bez jejího vědomí potřebné doklady a listiny někdo zcizil, či je zfalšoval, ale této třetí osobě byly doklady dobrovolně žalovanou poskytnuty. Jestliže tak žalovaná učinila, musela si být vědoma toho, že tuto osobu vybavila doklady, které se obvykle požadují za účelem žádosti o poskytnutí úvěru u podnikatelských subjektů. Při této úvaze vychází soud z § 4 občanského zákoníku, který obsahuje tzv. vyvratitelnou domněnku stanovící předpoklad, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že každý to od ní může v právním styku důvodně očekávat. Lze tedy důvodně očekávat, že žalovaná si musela (či při běžné opatrnosti přinejmenším měla) být vědoma toho za jakým účelem třetí osobě doklady poskytuje. V této souvislosti nabývá významu též § 444 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil někoho jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno.“ V projednávané věci byla smlouva uzavřena distančním způsobem za pomoci elektronických prostředků (následné zaslání podepsané smlouvy již nelze považovat za součást kontraktace, ostatně první část plnění byla poskytnuta již [datum], tedy bezprostředně po dokončení kontraktace prostřednictvím elektronických prostředků) a žalobkyně po předložení dvou dokladů totožnosti a tří posledních měsíčních výpisů z účtu vedeného na jméno žalované nepochybně mohla být v dobré víře o tom, že druhá strana smlouvy (či osoba za tuto stranu jednající) je oprávněna smlouvu o úvěru uzavřít. Jestliže tedy třetí osoba, s níž žalovaná jednala a které doklady svěřila, své zástupčí oprávnění překročila, jistě odpovídá za škodu, kterou tím případně žalované způsobila. Nelze však na žalobkyni žádat, aby za dané situace prokazovala zavinění této třetí osoby a žádala na ní náhradu škody (nikoli bezdůvodné obohacení) vzniklé plněním na (domněle existující) úvěrovou smlouvu.

18. Výše uvedený závěr je nutné přijmout i s ohledem na skutečnost, že plnění bylo zasláno na účet, jehož majitelkou byla (je) žalovaná. Argumentaci žalované, že o zřízení účtu nevěděla nelze přijmout, a to s ohledem na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Je obecně známo, že banky nabízí zřízení účtu„ z pohodlí domova“ bez nutnosti dostavit se na pobočku, nicméně to neznamená, že banka při zřizování účtu není povinna osobu majitele účtu předepsaným způsobem identifikovat (tato povinnost pro banku vyplývá z § 7 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb.). Jednou z možností, jak identifikaci klienta provést je, že se klient dostaví s dokladem totožnosti na pobočku banky a tam je dle tohoto dokladu (dokladů) pracovníkem banky ztotožněn. Jelikož dle žalované měla třetí osoba k dispozici pouze kopie těchto dokladů pořízené mobilním telefonem je zřejmé, že identifikace majitele účtu musela proběhnout jiným způsobem. Tento způsob je upraven v § 11 zákona č. 253/2008 Sb., který umožňuje převzetí identifikace a využití dalších způsobů dálkové identifikace v rámci identifikace klienta. Převzetí identifikace se standardně děje za pomoci dokladu potvrzujícího existenci účtu vedeného na jméno identifikovaného klienta, což probíhá formou uskutečnění první (aktivační) platby prostřednictvím účtu, který je veden u instituce, která již ověření daného klienta provedla. Ani v této fázi si tedy třetí osoba nemohla vystačit pouze s kopiemi dokladů a k založení účtu mohlo dojít až po provedení aktivační platby z jiného účtu, jehož majitelkou byla žalovaná.

19. Jestliže se tedy soud vrátí k tomu, co bylo řečeno výše, a sice že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, pak nelze nevidět, že žalovaná třetí osobě poskytla součinnost v míře umožňující jí uzavřít jménem žalované smlouvu o úvěru a zřídit na její jméno účet a nelze tedy než konstatovat, že důsledky této neopatrnosti po právu stíhají žalovanou (a nikoli žalobkyni), která se pak může formou náhrady škody hojit na oné třetí osobě, která měla důvěru žalované zneužít. S ohledem na tyto závěry soud nepovažoval za podstatné zjištění, zda tato třetí osoba skutečně jednala bez vědomí žalované a v rozporu s vůlí žalované či nikoli a další důkazy navrhované žalovanou neprovedl.

20. Již výše bylo konstatováno, že žalobkyně (bez ohledu na tvrzený nedostatek vůle k uzavření smlouvy na straně žalované) nedostála své povinnosti vyplývající pro ni ze zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu nemohla být úvěrová smlouva uzavřena platně. Žalobkyně má tedy vůči žalované právo na vydání pouze toho, co plnila, tedy částky 8 000 Kč. Jelikož se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož splatnost je vázána na výzvu, vycházel soudu z toho, že první výzvou k zaplacení (jejíž zaslání bylo ve spise doloženo) byla předžalobní výzva ze dne 20. 8. 2020, v níž byla žalované stanovena lhůta k plnění do 25. 9. 2020 a prvním dnem prodlení tak byl den 26. 9. 2020. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 8 000 Kč a úroku z prodlení z této částky v zákonné výši 8,25 % ročně jdoucím ode dne 26. 9. 2020, ve zbylé části nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl.

21. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyně, neboť její úspěch ve věci převážil nad úspěchem žalované. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení celkové částky 13 602 Kč, zažalovaný úrok z prodlení k datu 11. 3. 2021 činil 1 058,34 Kč, celkem 14 660,34 Kč. Žalobkyni bylo rozsudkem přiznáno 8 000 Kč, přiznaný úrok z prodlení k datu 11. 3. 2021 činil 301,97 Kč, celkem 8 301,97 Kč. Žalobkyně byla úspěšná z 57 % a neúspěšná ze 43 %, a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu uvedených hodnot, tj. ve výši 14 % Náklady žalobkyně sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Advokát žalobkyně ve věci učinil čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření ve věci ze dne 18. 1. 2021). Při určení tarifní hodnoty soud postupoval podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a stanovil ji částkou 9 963 Kč (zbylých 3 639 Kč byl úrok, k němuž se jako k příslušenství dle uvedeného ustanovení při stanovení tarifní hodnoty nepřihlíží). Za první tři úkony proto advokátu podle § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu, náleží odměna 200 Kč za každý z úkonů, za čtvrtý z úkonů pak podle § 7 bodu 4. advokátního tarifu odměna ve výši 1 500 Kč. Advokátu za jednotlivé úkony též náleží paušální náhrada hotových výdajů, a to za první tři úkony dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ve výši 100 Kč za každý z nich a za poslední podle § 13 advokátního tarifu ve výši 300 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 067 Kč, z této částky má žalobkyně právo na úhradu zmíněných 14 %, což je částka 569,38 Kč.