13 C 312/2019

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 93 717 Kč s příslušenstvím

I. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 43 737,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 010,58 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 79 452,97 Kč od 24. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 298 144 Kč, se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 93 717 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 88,36 % ročně žalobkyni splatit v 54 měsíčních splátkách po 4 601 Kč splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a uhradil pouze dvě splátky v celkové výši 9 202 Kč, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 22. 7. 2018. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 92 319,17 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (tedy celkově 998 Kč), na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (tedy celkově 400 Kč) a na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala z částky 92 319,17 Kč za období od 24. 7. 2018 do 10. 6. 2019, tj. ve výši 29 727,04 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 65,02 % ročně z částky 79 452,97 Kč od 24. 7. 2018 do zaplacení. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 79 452,97 Kč, a to pouze za období od 10. 6. 2019, tj. ode dne podání žaloby, do zaplacení (maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 298 144 Kč).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednáním, ačkoli byl řádně předvolán, se nedostavil a ve věci zůstal zcela pasivní.

3. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu č. j. 13 C 312/2019-65 ze dne 23. 1. 2020, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni (z titulu bezdůvodného obohacení, neboť soud shledal úvěrovou smlouvu neplatnou) částku 70 798 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 70 798 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.) a ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žalobkyně zamítavý výrok napadla odvoláním, a sice pouze v té části, v níž bylo (zamítavě) rozhodnuto o zaplacení částky 14 010,58 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně za dobu od 10. 6. 2019 do zaplacení, zaplacení částky 29 727,04 Kč a zaplacení úroku ve výši 20 % ročně z částky 79 452,97 Kč od 24. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 298 144 Kč. K odvolání žalobkyně byl v této části rozsudek soudu I. stupně zrušen (včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení) a v této části byla usnesením Krajského soudu v Brně (č. j. 28 Co 73/2020-103 ze dne 16. 9. 2020) jako soudu odvolacího věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstala pouze výše vymezená část nároku žalobkyně, přičemž rozhodnutí o důvodnosti tohoto nároku se odvíjelo od posouzení platnosti úvěrové smlouvy, přičemž toto posouzení záviselo na tom, zda žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tuto částku společně s úrokem v 54 měsíčních splátkách po 4 601 Kč splatných vždy nejpozději k 17. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 88,36 % ročně. Při sepisu smlouvy měla žalobkyně k dispozici občanský průkaz žalovaného, jehož kopii soudu předložila. Kromě údajů o poskytovaném úvěru smlouva obsahuje údaje o žalovaném a je patrné, že žalovaný měl trvalé bydliště v obci [obec], nicméně jako adresu pro doručování udal adresu [adresa žalovaného] Smlouva byla žalovaným podepsána uvedeného dne v [anonymizováno] [údaj o čase] hodin, v [anonymizováno] byla podepsána zprostředkovatelkou úvěru paní [jméno] [příjmení] a ze strany žalobkyně byla smlouva akceptována téhož dne v [anonymizováno] [údaj o čase] hodin.

5. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 16. 2. 2018. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalovanému dne 15. 2. 2018 vyplatila částku 80 000 Kč na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je pak zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je patrné, že žalovaný uhradil celkem dvě splátky po 4 601 Kč. Upomínkami ze dne 18. 6. 2018 a 18. 7. 2018 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne 22. 7. 2018 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění celého úvěru a žalovaný byl vyzván k úhradě všech závazků nejpozději do 10 dnů ode dne odeslání výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou ze dne 22. 5. 2019, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem.

1. Z obsahu úvěrové smlouvy lze usoudit, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako spotřebitel a s ohledem na právní úpravu bylo pro posouzení nároku žalobkyně podstatné zabývat se tím, zda a jakým způsobem žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

1. Žalobkyně doložila předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným a rovněž prohlášení žalovaného, v němž žalovaný (mimo jiné) stvrdil, že byl seznámen s veškerými informacemi dle § 92 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a že veškeré údaje, které v souvislosti se smlouvou žalobkyni poskytl, jsou pravdivé a úplné. Oba dokumenty byly žalovaným podepsány dne [datum], předsmluvní formulář v [anonymizováno] [údaj o čase] hodin, prohlášení v [anonymizováno] [údaj o čase] hodin. Z obou těchto dokumentů (stejně jako z dalších navazujících dokumentů) je opět patrné, že zprostředkovatelkou úvěru za žalobkyni byla paní [jméno] [příjmení].

1. Dále žalobkyně doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“, který zachycuje finanční situaci žalovaného. Z dokumentu vyplývá, že jej nevyplňuje samotný žadatel o úvěr, ale buď zprostředkovatel úvěru (části označené písmeny A), B) a D)) nebo„ centrála“ (část C)). V části A) nadepsané jako„ ANALÝZA BONITY“ byl jako jediný příjem uveden příjem ze zaměstnání s tím, že tento čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč. V části popisující výdaje bylo na samotného klienta počítáno s životním minimem ve výši 3 410 Kč a jediným dalším výdajem byla částka na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 2 600 Kč. U všech dalších položek možných výdajů (další osoby v domácnosti, děti, spoření, splátky, ostatní výdaje) byla uvedena nula. Celkové výdaje tak byly zprostředkovatelem úvěru stanoveny částkou 6 010 Kč. K tomu byla zohledněna„ rezerva“ ve výši 1 000 Kč a z hlediska zprostředkovatele úvěru tak žalovaný disponoval volnými zdroji ve výši 22 990 Kč měsíčně. V části B) nadepsané jako„ DOPLŇUJÍCÍ ÚDAJE NEUVEDENÉ VE SMLOUVĚ O ÚVĚRU“ zprostředkovatel úvěru zaznamenal název a adresu zaměstnavatele žalovaného ([anonymizována čtyři slova] [obec], [anonymizováno] [nemocnice] [anonymizováno], [obec]), včetně údaje o datu nástupu ([datum]) a o tom, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou a neběží mu výpovědní lhůty, dále rodinný stav žalovaného (svobodný), údaj o tom, že nežije s partnerkou ve společné domácnosti, má vysokoškolské vzdělání a bydlí formou pronájmu. Za touto částí formuláře následuje podpis žalovaného, vedle něhož je též uvedeno datum [datum] a čas [anonymizováno] [údaj o čase] hodin. Níže ve formuláři je pak zaškrtnut údaj o tom, že zprostředkovatel klienta doporučuje a podpis zprostředkovatele úvěru opět s datem [datum] a časem [anonymizováno]. Další části formuláře zůstaly nevyplněny, a to včetně části C) nadepsané„ ANALÝZA SCHOPNOSTI SPLÁCET“, kterou dle údaje ve formuláři vyplňuje„ centrála“.

1. Podle dokladů, které žalobkyně soudu předložila, měla při sjednávání úvěru k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 17. 10. 2017 do 13. 2. 2018, v němž jsou nicméně zobrazeny nikoli všechny pohyby na účtu žalovaného, ale pouze příchozí platby ze strany zaměstnavatele ([anonymizována dvě slova]). Tyto platby v jednotlivých měsících činily 34 275 Kč, 30 353 Kč, 27 400 Kč a 29 683 Kč (těmto částkám odpovídají i dva předložené výplatní lístky žalovaného za měsíce prosinec 2017 a leden 2018). Jedinou další informací, kterou lze z výpisu zjistit je, že na počátku období činil zůstatek 23 838,38 Kč, na konci 28 367,40 Kč. Dále žalobkyně předložila pracovní smlouvu žalovaného včetně dodatku ze dne [datum], podle kterého byl pracovní poměr žalovaného sjednán na dobu určitou, a sice do 31. 10. 2018.

1. Jiné doklady k příjmům a výdajům žalovaného žalobkyně soudu nepředložila, a ani netvrdila, že by jiné než předložené doklady po žalovaném žádala. Odvolací soud soudu prvého stupně uložil zabývat se blíže výdajovou stránkou žalovaného, soud proto žalobkyni vyzval, aby doplnila svá skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé (mimo jiné) to, zda údaje týkající se výdajů byly z její strany nějak ověřovány. Žalobkyně však svou argumentaci zaměřila jiným směrem (zejména k odůvodnění použití údaje o životním minimu a ke zdůraznění povinnosti žalovaného uvést pravdivé a úplné údaje) a ani z jejího doplněného vyjádření nevyplývá, že by v tomto směru činila nějaké konkrétní kroky. Odvolací soud soudu prvního stupně naznačil, že by bylo vhodné provést výslech žalovaného, případně výslech zprostředkovatelky úvěru paní [jméno] [příjmení]. Soud však za situace, kdy sama žalobkyně ani netvrdila, že by k ověření tvrzené výše výdajů cokoli učinila (žalobkyně ve svém vyjádření sice uvedla, že„ ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány“, ale jak již bylo řečeno, žádné aktivní kroky směřující k ověření žalovaným sdělené výše výdajů nepopsala), nevidí soud prostor pro to, aby vyslýchal ať již samotného žalovaného (jehož pobyt, jakožto osoby s trvalým bydlištěm hlášeným na adrese obecního úřadu, není soudu znám a který by navíc se svým výslechem musel souhlasit) či paní [jméno] [příjmení] (jejíž výslech sama žalobkyně nenavrhla). Soud má za to, že v takovém postupu mu brání zásada projednací, kterou je řízení ovládáno, a z níž plyne, že rozhodnutí soudu může spočívat jenom na takových skutečnostech, které strany tvrdily (nebo vyšly v řízení najevo jinak). Žalobkyně netvrdila, že by prohlášení žalovaného o jeho výdajích jakkoli ověřila a nic takového ani v řízení nevyšlo najevo. Soud proto nevidí důvod k tomu, aby z vlastní iniciativy prováděl dokazování, které by (snad) mělo vést ke zjištění, že tak žalobkyně ve skutečnosti učinila (ačkoli to ani netvrdí).

1. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené závěry o neplatnosti úvěrové smlouvy neučinil žádné skutkové závěry.

1. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se i po doplnění dokazování domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“. Ohledně příjmů žalovaného žalobkyně takovéto informace přímo od žalovaného nepochybně získala, neboť od žalovaného obdržela pracovní smlouvu, výplatní lístky a též výpis z účtu (v němž jsou zobrazeny právě a jen výplaty mzdy). Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala. Výdaje na osobní spotřebu žalovaného stanovila částkou životního minima (3 410 Kč) a dále se spokojila s prohlášením žalovaného, že jediným jeho dalším výdajem je výdaj na bydlení ve výši 2 600 Kč. Takovéto ničím nepodložené informace nepovažuje soud ani za spolehlivé ani za dostatečné.

1. Soud si je vědom toho, že poskytovatel úvěru má omezené možnosti při zjišťování a ověřování údajů poskytnutých klientem, zejména údajů týkající se osobní spotřeby, vyživovacích povinností, dalších závazků (obzvláště závazků ve vztahu k nebankovním subjektům), apod. Ve vztahu k životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení, se v zásadě jeví jako přijatelné, aby poskytovatel vycházel z částek životního minima dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které většinou lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. Přesto se však soud domnívá, že lze od poskytovatele úvěru rozumně očekávat, že nezůstane zcela pasivní při zjišťování zcela zásadní výdajové položky, kterou jsou výdaje na bydlení. Přitom provedení alespoň základního ověření údajů sdělených žadatelem o úvěr nepovažuje soud za nikterak složité, neboť jistě je v silách žadatele o úvěr doložit podle situace nájemní smlouvu, informativní výpis z katastru nemovitostí (který lze zdarma získat prostřednictvím veřejně přístupných webových stránek Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního), prohlášení osoby, v jejíž nemovitosti žadatel bydlí, doklad o platbách SIPO, apod. Jistě nelze vyloučit, že žadatel takovýto doklad padělá či zfalšuje, tak jak ve své úvaze naznačila žalobkyně, nicméně to přeci platí i pro doklady o příjmech a přesto žalobkyně v tomto směru na jejich zajištění nerezignovala a nespolehla se na pouhé prohlášení žalovaného a potřebné doklady si od žalovaného vyžádala. Skutečnost, že žadatel o úvěr výslovně prohlásil, že jím poskytnuté údaje jsou pravdivé a úplné, poskytovatele úvěru nemůže zbavit povinnosti provést ověření alespoň těch nejzásadnějších položek na stránce příjmů (což žalobkyně splnila) a výdajů (o což se žalobkyně ani nepokusila). Soud podotýká, že v zásadě nemá pochybnosti o tom, že žalovaný žalobkyni skutečně jako výši nákladů na bydlení udal částku 2 600 Kč. Nicméně jak již bylo řečeno, žalobkyně mohla a měla provést ověření tohoto údaje. V případě tvrzeného nájmu, by toto ověření spočívalo v předložení nájemní smlouvy, kterou žalovaný nepochybně disponuje. Takovýto požadavek by ze strany žalobkyně jistě nebyl nijak nepřiměřený a jeho splnění by pro žalovaného nepředstavovalo žádné zvláštní úsilí. Přesto žalobkyně zjevně nic takového neučinila a po žalovaném žádné doklady ve vztahu k nákladům (včetně nákladů na bydlení) nepožadovala. A to v situaci, kdy udávané náklady na bydlení byly s ohledem na bydliště žalovaného (a s ohledem na skutečnost, že žalovaný neudával žádnou spolubydlící osobu, která by se na jejich úhradě snad mohla podílet) nepřiměřeně nízké. I tato okolnost měla žalobkyni vést k větší obezřetnosti, stejně takto, že žalovaný neudával žádné další výdaje v situaci, kdy jeho bydliště se nachází ve zcela jiné čtvrti [obec] než místo výkonu jeho práce a nutně mu tedy musely vznikat náklady spojené s dojížděním.

1. Povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele je veřejnoprávní povinností a je nezávislá na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru nic nemění ani názor vyslovený Nejvyšším soudem v žalobkyní odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 238/2019, neboť není pro posouzení obsahu povinnosti žalobkyně vyplývající pro ni z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (na rozdíl od výše citovaných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu) přiléhavý. V označeném trestním rozhodnutí Nejvyšší soud primárně posuzoval naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu, kterého se obžalovaný dopustil uvedením nepravdivých informací, zatímco výše citovaná judikatura výslovně interpretuje a upřesňuje povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele a soud nevidí důvod, proč by se měl od této judikatury odklonit a posuzovat postup žalobkyně jiným (nižším) standardem péče než činí právě tato rozhodnutí.

1. V projednávané věci považuje soud za významné zdůraznit, že nelze zpětně ospravedlnit nesplnění zákonné povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žadatele před poskytnutím úvěru. Pro závěr, zda došlo k porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (a v návaznosti na to pro o závěr o neplatnosti smlouvy), je rozhodující, zda poskytovatel svou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy řádně splnil. Následně dodatečně učiněné zjištění o správnosti údajů, které v době uzavření smlouvy nebyly ničím podloženy a vycházely z pouhého prohlášení spotřebitele (a poskytovatel úvěru jejich doložení nežádal), nemůže nedostatky postupu poskytovatele zhojit. Jiný postup, by byl popřením obecné zásady, že zákon zavazuje a dále by došlo k podrytí efektivity právního předpisu, který nepůsobí jen ve vztahu mezi smluvními stranami, nýbrž má i generální prevenční přesah právě v zájmu dosažení materiálního účinku předpisu v regulovaném odvětví jako celku (zde zájem na ochraně nejen konkrétního spotřebitele, ale též ochrana společnosti před neuváženým zadlužováním a nepříznivými celospolečenskými dopady takového zadlužování). Jinými slovy, postup poskytovatele nemůže obstát v situaci, kdy se dodatečně prokáže, že klient úvěruschopný sice byl, ale poskytovatel pravidlům zjišťování úvěruschopnosti nedostál. Naopak postup poskytovatele může být hodnocen jako řádný i tehdy, pokud dojde k poskytnutí úvěru někomu, kdo ve skutečnosti úvěruschopný nebyl, jestliže nesprávného závěru o úvěruschopnosti bylo dosaženo např. právě v důsledku předložení padělaných dokladů ze strany klienta (skutečně ani směrnice neukládá profesionálnímu poskytovateli úvěru povinnost systematicky ověřovat pravost dokladů poskytnutých spotřebitelem za účelem osvědčení jejich pravdivosti a pravosti, nicméně z toho nelze dovodit, že na doložení dokladů není nutné trvat). Soud se proto nedomnívá, že pro rozhodnutí ve věci by bylo podstatné zjišťovat, zda údaj o výdajích, či konkrétně o nákladech na bydlení, byl či nebyl pravdivý a zda jej žalovaný žalobkyni skutečně poskytl. Podstatné je, že žalobkyně neučinila žádné kroky k tomu, aby tento zcela zásadní údaj jakkoli ověřila a v rozporu s výše uvedeným výkladem poskytnutým Soudním dvorem Evropské unie a Nejvyšším soudem se spolehla na nedoložené prohlášení spotřebitele. Takovýto postup žalobkyně rozhodně není postupem, který by naplňoval požadavek odborné péče. Je přirozeným zájmem věřitele reálně odhadnout schopnost dlužníka splatit dluh a je nasnadě, že profesionál slepě nespoléhá na poctivost smluvního partnera, ale činí kroky, aby neinvestoval své jmění do ztrátového obchodu, kterým při poctivých úmyslech věřitele poskytnutí a vyplacení úvěru nesolventnímu klientovi beze sporu je.

1. Ještě jednou shrnuto, žalobkyně v projednávané věci měla doloženu pouze příjmovou situaci žalovaného a vyjma prohlášení žalovaného nedisponovala žádnými doklady o jeho výdajové situaci. Ta se navíc nejen profesionálovi na finančním trhu, ale i člověku průměrného rozumu při běžné péči a opatrnosti, nutně musela z důvodu nepřiměřeně nízkých nákladů na bydlení jevit jako nereálná, nicméně ani přesto žalobkyně neučinila žádné kroky k tomu, aby si alespoň výdaje na bydlení ověřila a po žalovaném žádný doklad nežádala (přitom jak z nastíněné judikatury vyplývá, podložení informací od spotřebitele doklady není věcí uvážení poskytovatele úvěru, ale povinností, pokud má být naplněn požadavek odborné péče). Zjištění, že žalovaný disponoval příjmem ve výši přibližně 30 000 Kč měsíčně, soud nepovažuje za dostačující. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje, neboť neumožňuje porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, tak jak o tom § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně hovoří. Žalobkyně neměla k dispozici ani informace o případném (jiném) majetku žalovaného a o jeho finanční situaci, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovaný bude schopen splácet úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 in fine zákona o spotřebitelském úvěru). Soud proto uzavírá, že žalobkyně s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a nesplnila povinnost uloženou jí § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro úplnost soud dodává, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost byla řádně posuzována, spočívá na poskytovateli (viz již citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -449/13 CA Consumer Finance c.a. versus Ingrid Bakkaus a další). Ostatně tomu odpovídá i povinnost poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele zakotvená v § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud snad žalobkyně při schvalování úvěru měla k dispozici ještě jiné doklady, než ty, které byly soudu předloženy, bylo její povinností tyto doklady uchovat.

1. K následkům porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele se soud již vyjádřil v předchozím rozsudku, a tento názor byl aprobován též odvolacím soudem. Nicméně pro úplnost soud opakuje, co v tomto směru vyslovil dříve.

1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud položil otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně, viz např. rozsudky ze dne 27. 6. 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. 6. 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. 9. 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. 11. 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného soud přijal závěr o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

1. Soud tedy znovu konstatuje, že dotčenou úvěrovou smlouvu je nutné považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 80 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. O zaplacení (neuhrazené) části jistiny, včetně zákonného úroku z prodlení, již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu č. j. 13 C 312/2019-65 ze dne 23. 1. 2020 a v této části bylo žalobě vyhověno. Jakékoli další nároky, které žalobkyně odvozovala z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, považuje soud za nedůvodné, a proto i ve zbylé části, která byla soudu vrácena k opětovanému rozhodnutí, žalobu zamítnul.

1. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, neboť při zohlednění výše požadovaného příslušenství, které bylo s výjimkou zákonného úroku z prodlení z dlužné dosud neuhrazené jistiny, zamítnuto, jeho úspěch ve věci převažuje nad úspěchem žalobkyně. Žalovanému však v žádném stupni řízení náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.