13 C 313/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Podveské a přísedících Květoslavy Kolejkové a Ing. Ilony Macuchové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B za účasti vedlejšího účastníka Jméno účastníka , IČO IČO účastníka sídlem Adresa účastníka o náhradu škody na zdraví z pracovního úrazu

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 750 Kč jako náhradu za vytrpěnou bolest, částku 75 000 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění a částku 7 847,88 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, to vše je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 132,12 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 63 525 Kč k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku 3 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za žalobu ve výši 6 480 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 179 004 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby částky 129 730 Kč) s tím, že se jedná o nároky vzniklé z pracovního úrazu, který utrpěla dne 27. 8. 2021. Žalobkyně vylíčila, že uvedeného dne „nastoupila do zaměstnání“ (pro žalovaného na základě dohody o provedení práce prováděla úklidové práce), uklouzla na rozlité vodě a utrpěla zlomeninu levé ruky. Žalobkyně požadovala zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 75 000 Kč, náhrady za vytrpěnou bolest ve výši 96 024 Kč (posléze vzala žalobu z části zpět a požadovala 46 750 Kč) a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti (za období měsíců září 2021 až prosinec 2021) ve výši 7 980 Kč.

2. Žalovaný nárok žalobkyně rozporoval, namítal, že v uvedený den čerpal dovolenou a žalobkyně neměla uloženo pro něj provádět práce, navíc místo úrazu nemá souvislost s jeho pracovištěm, namítal též, že žalobkyně vykonávala obdobnou práci i pro , právnická osoba, , jejíž ordinace se nachází v téže budově. Poukazoval zároveň na to, že za úraz žalobkyně by měl být odpovědný vlastník budovy. Žalovaný vedle toho také namítal, že žalobkyně si úraz přivodila svou neopatrností, což dovozoval z toho, že v okamžiku pádu měla při sobě tašku a kabelku.

3. Vedlejší účastnice na straně žalovaného se ztotožnila s jeho argumentací, navíc poukázala na to, že ve posudku předloženém žalobkyní se hovoří o tom, že žalobkyně „doma upadla na mokré podlaze…“, vyslovila tedy pochybnost o tom, že úraz se odehrál tak, jak jej žalobkyně vylíčila.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě dohody o provedení prací. Tato dohoda ze dne 4. 1. 2021 byla soudu též předložena a soud z ní zjistil, že předmětem prací byly „úklidové práce v ordinaci a denní místnosti [, adresa, ]“, rozsah prací byl sjednán na 300 hodin, s tím, že v každém měsíci bude odpracováno maximálně 25 hodin, dohoda byla sjednána na dobu od 4. 1. 2021 do 31. 12. 2021.

5. Žalobkyně průběh úrazu popsala v žalobě tak, že v uvedený den se dostavila k výkonu práce na příslušné (druhé) patro budovy a započala s přípravou na výkon práce, přičemž uklouzla před místností s toaletou, kde měla v technické místnosti uloženy pracovní a čistící prostředky a kam musela docházet za účelem napouštění a vylévání kbelíku, žalobkyně dále doplnila, že dotčeného dne se sebou přinesla čistící prostředky, které měla v úmyslu v práci uložit. Žalobkyně učinila nesporným, že žalovaný dotčeného dne čerpal dovolenou, nicméně dodala, že byla požádána manželkou žalovaného, aby zalila květiny a provedla úklid ordinace, aby po skončení dovolené mohl žalovaný vykonávat svoji činnost. Vyloučila, že by téhož dne prováděla úklid též pro , právnická osoba, .

6. Co se týče organizace práce, žalobkyně vylíčila, že evidenci pracovní doby nevedla, v době dovolených bylo běžné, že do ordinace docházela zalévat květiny, a to na pokyn manželky žalovaného, dodala též, že pro žalovaného pracovala asi dvacet let. Žalovaný potvrdil, že se na zalévání květin v ordinaci v průběhu dovolených žalovaného domlouvala žalobkyně s jeho manželkou. Vypověděl, že rozvržení pracovní doby žalobkyně nebylo stanoveno, žalobkyně měla docházet po skončení ordinačních hodin, aniž by bylo řečeno, kdy přesně. Připustil, že žalobkyně se za účelem úklidu mohla dostavit i v pátek, přestože v poslední době v pátky neordinoval. Skutečnost, že pokyny k výkonu práce zadávala i manželka žalovaného, potvrdila i svědkyně , jméno FO, , která žalobkyni příležitostně zastupovala a taktéž manžel žalobkyně , jméno FO, . Svědkyně , jméno FO, dále vypověděla, že přesný čas výkonu práce se neevidoval s tím, že se uklízelo do čtvrtka a v pátek se neuklízelo. Obdobně se vyjádřila i svědkyně , jméno FO, , která vypověděla, že pracovní doba žalobkyně byla „všelijaká“ a že v pátek neměl žalovaný ordinační den.

7. Obdobně jako v žalobě je průběh úrazu popsána v dopise žalobkyně ze dne 4. 9. 2021, který adresovala panu , jméno FO, zaměstnavateli paní , jméno FO, (v dopise se o ní hovoří jako o paní „, Anonymizováno, “), které v budově prováděla úklid a která vodu rozlila a která žalobkyni následně pomohla dojít ke vchodu a zavolala jejímu manželovi, aby pro žalobkyni přijel. Také ve své účastnické výpovědi žalobkyně popsala průběh úrazu stejně jako v žalobě, upřesnila, že úklid prováděla v druhém patře budovy, kde se nacházela jak ordinace, tak denní místnost, a kde byly též záchody, kam zamířila, neboť si tam chtěla vzít žebřík, nicméně cestou tam si nevšimla rozlité vody a upadla. Na chodbě nikoho neviděla, pouze kbelík s vodou, který tam měla paní , jméno FO, , která uklízela na ušním oddělení (kousek od záchodů) a v daný moment byla vevnitř oddělení. Posledně jmenovaná svědkyně potvrdila, že v daný den žalobkyně upadla na chodbě před záchodem, kde svědkyně předtím vytřela podlahu. Zároveň popsala, že na této chodbě se kromě zmíněných toalet nachází prostory, kde žalobkyně uklízela, a sice ordinace, místnost naproti ordinace (kterou označila jako kuchyňku nebo „něco podobného“) a místnost s rentgenem. Dále vypověděla, že žalobkyně měla u sebe igelitovou tašku a „nějakou taštičku“.

8. Námitka žalovaného, že uvedeného dne žalobkyně vykonávala práci pro , právnická osoba, , byla vyvrácena výpovědí jmenované svědkyně, která vyloučila, že by dotčeného dne žalobkyně prováděla úklid na jejím pracovišti. Vysvětlila, že v té době byla na dovolené, přičemž po dobu dovolené se v prostorách jejího pracoviště nikdo nezdržuje ani se tam nikdo nedostane, neboť toto pracoviště (nacházející se v přízemí) má samostatný vchod z boku budovy.

9. Vedlejší účastník zpochybňoval průběh úrazu odkazem na vyjádření , tituly před jménem, , jméno FO, z 10. 9. 2022, v němž se uvádí, že žalobkyně „doma upadla na mokré podlaze a poranila si levé zápěstí“ Nicméně z lékařské zprávy sepsané ve 14:47 hodin dne 27. 8. 2021 (tj. bezprostředně po úraze) v chirurgické ambulanci , právnická osoba, je zachyceno vyjádření „Pacientka dnes uklouzla na mokré podlaze a spadla na levé zápěstí“. Přitom odkaz na tuto lékařskou zprávu obsahuje i výše zmíněné vyjádření , tituly před jménem, , jméno FO, .

10. Výši nároku na náhradu za vytrpěnou bolest žalobkyně doložila odborným vyjádřením , tituly před jménem, , jméno FO, , který bolestné vyčíslil na 263 body, tedy částkou 96 024 Kč. Výši nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně doložila lékařskou zprávou , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 6. 10. 2022, v níž byl tento nárok ohodnocen 300 body, čemuž odpovídá 75 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný výši těchto nároků rozporoval, vyžádal si soud zdravotnickou dokumentaci žalobkyně a ve věci ustanovil , tituly před jménem, jako znalce z oboru posudkové lékařství a pracovní úrazy a nemoci z povolání. Ten vyčíslil náhradu za ztížení společenského uplatnění stejně jako , tituly před jménem, , jméno FO, , tj. 300 body, nicméně náhradu za vytrpěnou bolest ohodnotil (na rozdíl od , tituly před jménem, , jméno FO, ), pouze 187 body, čemuž odpovídá částka 46 750 Kč. Žalobkyně závěry posudku akceptovala a vzala žalobu ohledně nároku na zaplacení náhrady za vytrpěnou bolest z části zpět. Žalovaný, ani vedlejší účastnice proti závěrům posudků taktéž ničeho nenamítali, soud proto upustil od výslechu znalce a spokojil se s písemným vyhotovením posudku.

11. Výši nároku na náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyně doložila dohodou o provedení práce ze dne 4. 1. 2021, v níž byla sjednána odměna ve výši 2 300 Kč měsíčně. Z předloženého mzdového listu soud zjistil, že v měsících roku duben, květen a červen žalobkyně odpracovala celkem 60 hodin a celkem jí bylo na mzdě vyplaceno 5 860 Kč. Zároveň soud zjistil, že předešlý kalendářní rok žalobkyně pro žalovaného pracovala na základě obdobné dohody o provedení práce, v níž byla odměna sjednána částkou 2 200 Kč měsíčně.

12. Mezi stranami byla sporná především otázka, zda úraz žalobkyně byl úrazem pracovním a zda za něj odpovídá právě žalovaný. Odpovědnost zaměstnavatele za újmu vzniklou zaměstnanci z pracovního úrazu je zakotvena v § 269 odst. 1 zákoníku práce: „(1) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“ Jaké úkony jsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů vymezuje § 274 odst. 1 zákoníku práce: „(1) V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.“ Cestu do zaměstnání pak blíže definuje § 274a odst. 1 zákoníku práce: „(1) Cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět.“13. V prvé řadě je namístě konstatovat, že byla vyloučena možnost, že by uvedeného dne žalobkyně konala práce (či se za tímto účelem dostavila do budovy polikliniky) pro , právnická osoba, . Jmenovaná lékařka to jednak výslovně popřela, navíc lokace pracoviště této lékařky (které se nachází v přízemí a má samostatný vchod) vylučuje, že by se žalovaná ve 2. patře polikliniky zdržovala v souvislosti s výkonem práce pro , právnická osoba, .

14. Soud má tedy za prokázané, že žalobkyně se do budovy polikliniky dostavila za účelem výkonu práce pro žalovaného. Skutečnost, že žalovaný v pátky neordinoval, na věci nic nemění, neboť jak bylo zjištěno, bylo víceméně na žalobkyni, kdy se na pracoviště dostaví (žalobkyně pro žalovaného pracovala dvacet let a lze tedy akceptovat, že organizace její práce byla relativně volná a usměrnění spočívalo pouze v tom, že se tak má dít po skončení ordinačních hodin). Navíc bylo obvyklé, že žalobkyně na pracoviště docházela i v době dovolené žalovaného a bylo též obvyklé, že tak činila na základě pokynu manželky žalovaného. Vysvětlení žalobkyně, že k úklidu si vybrala právě pátek, aby ordinace byla připravena na následný návrat žalovaného z dovolené je tedy zcela uspokojivé. Navíc jiný účel, proč by se žalobkyně na své pracoviště dostavila (než právě za účelem výkonu práce) nebyl tvrzen a ani jinak nevyšel v průběhu řízení najevo.

15. V řízení bylo též prokázáno, že žalobkyně se dostavila nejen do samotné budovy polikliniky (v níž se nachází více zdravotnických pracovišť), ale přímo do prostor, v nichž se nachází pracoviště žalovaného a které lze považovat za místo určené k plnění pracovních úkolů, neboť je zřejmé, že pracoviště žalovaného sestávalo z několika místností (ordinace, naproti ní denní místnost, rentgen), přitom žalobkyně se při výkonu práce nutně musela pohybovat i po chodbě, kde se jí úraz stal. Je tedy namístě uzavřít, že úraz, který utrpěla, je úrazem pracovním ve smyslu citovaného § 269 odst. 1 zákoníku práce.

16. Žalovaný namítal, že žalobkyně si počínala lehkovážně, což dával do souvislosti s tím, že při sobě měla igelitovou tašku a kabelku. Lehkomyslné jednání může být podle § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce důvodem pro zproštění povinnosti zaměstnavatele hradit škodu či nemajetkovou újmu: „(2) Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.“ Skutečnost, že žalobkyně se pohybovala po chodbě a měla při sobě igelitovou tašku a kabelku, lze stěží označit za lehkomyslné chování, takovéto chování nelze označit ani jako běžnou neopatrnost. Takovéto chování lze naopak označit za zcela běžné. Jistě si lze představit pracoviště, kde riziko pádu bude natolik vysoké, že pohyb s igelitovou taškou a kabelkou by bylo možné označit za lehkomyslnost (např. při provádění výškových prací apod.), takovou povahu však pracoviště žalobkyně zjevně nemělo. Nelze tedy ani uvažovat o tom, že by se žalovaný mohl, byť jen z části, své odpovědnosti za pracovní úraz žalobkyně zprostit (okolnost, že by za úraz žalobkyně mohl být odpovědný i jiný subjekt, např. vlastník budovy dle pravidel občanského práva, je irelevantní).

17. Pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti bylo zapotřebí zjistit průměrný výdělek žalobkyně. Soud vycházel z toho, že i v případě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se zjištění průměrného výdělku řídí zákoníkem práce (viz § 361 zákoníku práce), konkrétně tedy § 356 zákoníku práce. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce platí, že „průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek“. Pro účely náhrady mzdy v projednávané věci se zjišťuje průměrný hrubý výdělek (z něhož je zapotřebí provést příslušné odvody). Postup pro jeho zjištění konkretizuje § 356 odst. 2 zákoníku práce: „Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.“ Vzhledem k tomu, že zákoník práce upravuje v § 77 odst. 8 stanovenou týdenní pracovní dobu pouze pro účely dovolené, je zapotřebí při přepočtu průměrného hodinového výdělku na průměrný výdělek měsíční vynásobit průměrný hodinový výdělek zaměstnance koeficientem 4,348 (tj. průměrným počtem týdnů připadajících na jeden měsíc v průměrném roce) a podílem počtu hodin vykonaných zaměstnancem v rozhodném období a počtů týdnů v rozhodném období. Rozhodným obdobím je podle § 354 odst. 1 zákoníku práce předchozí kalendářní čtvrtletí. Žalobkyně úraz utrpěla dne 27. 8. 2021, rozhodným obdobím je tedy druhé kalendářní čtvrtletí roku 2021. Žalobkyně v tomto období odpracovala 60 hodin, hrubá mzda za toto období činila 5 860 Kč. Průměrný hodinový výdělek tedy činil 97,67 Kč. Počet týdnů v rozhodném období činil 13 a při dosazení zjištěných údajů do postupu uvedeného shora (97,67 x 4,348 x (60:13)) činí průměrný měsíční výdělek žalobkyně 1 961,97 Kč. Za obdobní měsíců září až prosinec roku 2021 činí náhrada za ztrátu na výdělku 7 847,88 Kč (tj. o 132,12 Kč méně, než žalobkyně požadovala). Soud vzal v úvahu, že podle § 271m zákoníku práce by do úvahy jako rozhodné období přicházel i kalendářní rok, nicméně pouze pokud by takto stanovené rozhodné období bylo pro žalobkyni výhodnější, což v dané věci splněno nebylo, neboť jako bylo zjištěno, sjednaná odměna byla v předchozím roce nižší.

18. Soud tedy s ohledem na výše uvedené žalobě vyhověl a žalobkyní požadované nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestného jí přiznal v plné výši. U nároku na náhradu za ztrátu na výdělku zohlednil, že žalobkyně při výpočtu tohoto nároku nepostupovala zcela v souladu se zákonem, a ohledně částky 132,12 Kč proto žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

19. O právu na náhradu nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla zcela úspěšná ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, přibližně z poloviny úspěšná ohledně nároku na náhradu za vytrpěnou bolest (jako neúspěch je nutné zohlednit to, že řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby z části zastaveno), přičemž výše těchto dvou nároků odvisela od znaleckého posouzení. Ohledně nároku za ztrátu na výdělku zaznamenala žalobkyně neúspěch jen v nepatrné části. Soud má tedy za to, že žalobkyni je v souladu s pravidlem obsaženým v § 142 odst. 3 o. s. ř. namístě přiznat právo na náhradu v plné výši. Náklady žalobkyně představují náklady spojené s tím, že v řízení byla zastoupena advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Při výpočtu výše těchto nákladů soud postupoval podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2017) a za základ pro určení výše odměny advokáta vzal nikoli částku požadovanou, ale částku přisouzenou, tj. 129 597,88 Kč. Advokát žalobkyně učinil ve věci 7 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu: příprava a převzetí zastoupení, žaloba, podání ve věci samé ze dne 25. 5. 2023 a 24. 7. 2023, účast u jednání dne 11. 5. 2023, 21. 9. 2023 a 5. 9. 2024. Za každý z těchto úkonů mu podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 6 300 Kč (za účast u jednání dne 21. 9. 2023 mu odměna náleží ve dvounásobné výši, neboť jednání přesáhlo dvě hodiny). Zároveň mu podle § 13 advokátního tarifu náleží za každý z nich paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 63 525 Kč a soud k jejich náhradě zavázal žalovaného a vedlejší účastnici na straně žalovaného rovným dílem.

20. V průběhu řízení vznikly též náklady státu, a to v souvislosti se znaleckým posudkem. Tyto náklady činily 3 700 Kč, a soud proto v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost k náhradě těchto nákladů rovným dílem žalovanému a vedlejší účastnici.

21. Žalobkyně je podle § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od soudních poplatků. Jelikož soud jejímu návrhu (v převážné části) vyhověl přešla dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, povinnost zaplatit odpovídající část poplatku za řízení na žalovaného. Soudní poplatek z částky, která byla žalobkyni přiznána činí dle Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků 6 480 Kč.