13 C 337/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 27 975 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 4. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 14 975 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 000 Kč od 7. 10. 2023 do 3. 6. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 000 Kč od 4. 6. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 4. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 27 975 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 5. 7. 2023 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému 15 000 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč splatit ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky 6. 10. 2023. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaný vyplnil formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinil vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaný zaškrtnutím příslušného řádku potvrdil, že se seznámil se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalovaného, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalovanému zaslala na telefonní číslo , tel. číslo, ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný však svému závazku řádně nedostál, když žalobkyni ničeho neuhradil. Žalobkyně pak požadovala po žalovaném vedle dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 975 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, tj. z částky 24 000 Kč, a to od 7. 10. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 5. 7. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč, a to ve třech pravidelných splátkách po 8 000 Kč se splatností první splátky třicátý první den ode dne poskytnutí zápůjčky, se splatností druhé splátky šedesátý druhý den ode dne poskytnutí zápůjčky a se splatností třetí splátky devadesátý třetí den ode dne poskytnutí zápůjčky. Dle článku 2.4 smlouvy byla ujednána pro případ prodlení žalovaného s plněním svých závazků povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dle článku 2.5. smlouvy byla sjednána povinnost nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalované dle rozpisu sazeb uvedených níže ve smlouvě (mj. poplatek 500 Kč za písemnou výzvu k úhradě). Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a Sazebník. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalovaného byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s článkem 2.10. a 2.

11. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalovaného ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaný byl ze stránek žalobkyně přesměrován na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadal údaje o své platební kartě a autorizoval provedení platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Z doloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalobkyně dne 5. 7. 2023 odeslala částku 15 000 Kč na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě.

4. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měl být žalovaný vyzván upomínkami ze dne 8. 8. 2023, 19. 8. 2023, 7. 9. 2023 a 16. 9. 2023. Prokazatelně byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván předžalobní upomínkou ze dne 24. 5. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně sice uvedla, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, a dále, že tyto informace ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Žalobkyně však tato svá tvrzení ničím nedoložila a k jejich prokázání ani po výzvě soudu nepředložila jediný důkaz. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného.

13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“14. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“15. Jelikož žalovaný na poskytnutou zápůjčku ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 15 000 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 24. 5. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje následující domněnku doby dojití: „Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ V souladu s touto domněnkou byla žalovanému upomínka doručena dne 29. 5. 2024. Protože mu byla k úhradě poskytnuta lhůta tří dnů, byl povinen úhradu provést do 3. 6. 2024. Ode dne následujícího, tj. od 4. 6. 2024, byl žalovaný v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 7. 10. 2023 (15 % ročně), tedy ve výši vyšší než kolik činila zákonná výše ke dni 4. 6. 2024 (14,75 % ročně). Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 4. 6. 2024 do zaplacení v zákonné výši 14,75 % ročně.

16. Soud žalobu zamítl co do poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 975 Kč, neboť na tyto položky žalobkyni z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy nevzniklo právo. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 4. 6. 2023 a to pouze s částkou 15 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 000 Kč od 7. 10. 2023 do 3. 6. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 000 Kč od 4. 6. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 4. 6. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl. Dále soud žalobu zamítl také co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasíláním upomínek se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 35 764,58 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 17 097,32 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 15. 5. 2025). Žalobkyně byla z 48 % úspěšná a z 52 % byl úspěšný žalovaný. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, která byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.