13 C 347/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 71 661,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 472,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 26 678,65 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 28 306,48 Kč od 4. 4. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 24 472,16 Kč od 19. 4. 2019 do 8. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 834,32 Kč od 19. 4. 2019 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 24 472,16 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 472,16 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 659,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 850,68 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 12 939,07 Kč od 29. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 659,84 Kč od 19. 4. 2019 do 8. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 279,23 Kč od 19. 4. 2019 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 659,84 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 659,84 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 51 150,81 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 30 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 29 062 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně v celkové výši 7 352 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 460 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 8 250 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 18 měsíčních splátkách po 3 282 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně pak vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s kratší splatností nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 5 527,84 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 28 306,48 Kč na jistině a 22 844,33 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 19. 4. 2019 do zaplacení (za období od 19. 4. 2019 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 4 829,66 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 29 % ročně za dobu od 4. 4. 2020 do zaplacení (za období od 4. 4. 2020 do 18. 2. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 905,83 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení 20 510,52 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 17 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 17 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 13 895 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně v celkové výši 4 166 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 984 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 745 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 18 měsíčních splátkách po 1 717 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně pak vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s kratší splatností nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 9 340,16 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 12 939,07 Kč na jistině a 7 571,45 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 19. 4. 2019 do zaplacení (za období od 19. 4. 2019 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 137,64 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 29 % ročně za dobu od 29. 12. 2019 do zaplacení (za období od 29. 12. 2019 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 3 710,64 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, která byla co do výše 4 049 Kč určena k úhradě nezaplaceného dluhu vzniklého v souvislosti s dříve uzavřenou smlouvou o zápůjčce a ve zbývající části byla vyplacena žalovanému. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 7 352 Kč, poplatkem za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 13 460 Kč a poplatkem za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 8 250 Kč (celkem 59 062 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 18 měsíčních splátkách po 3 282 Kč (poslední splátka 3 268 Kč).

1. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne [datum] (respektive druhou stranu této karty). Z této části zákaznické karty lze vyčíst, že žalovaný měl být v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 17 920 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím výplatních pásek. Jeho odhadované měsíční výdaje měly činit 6 000 Kč a nadto měl splácet právnímu předchůdci žalobkyně další zápůjčku splátkami ve výši 1 717 Kč měsíčně.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 17 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 4 166 Kč, poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 984 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 745 Kč (celkem 30 895 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 18 měsíčních splátkách po 1 717 Kč (poslední splátka 1 706 Kč).

1. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 20 102 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím výplatních pásek. Žalovaný měl mít vlastní bydlení. Jeho odhadované měsíční výdaje měly činit 10 000 Kč a nadto měl splácet právnímu předchůdci žalobkyně další zápůjčku splátkami ve výši 1 062 Kč měsíčně.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byly pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni a žalovanému bylo toto oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání dopisu žalobkyně prokázala podacím lístkem ze dne 25. 1. 2021. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo v obou výše uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 1. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty měly být před uzavřením obou smluv údajně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek, které však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smluv dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ (1) Poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“. Tento zákon zároveň v § 78 odst. 2 písm. b) ukládá poskytovateli následující povinnost:„ (2) Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Co se týče výdajů žalovaného, tak není ani v jednom případě zřejmé, z čeho přesně měly sestávat. Lze předpokládat, že v zákaznických kartách uvedené odhadované měsíční výdaje zahrnovaly také náklady spojené s bydlením. Tyto náklady obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na jídlo, drogerii, ošacení apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a ověřovat. Není přitom zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli prověřoval tvrzení žalovaného o tom, že má vlastní bydlení, ani že by prověřoval výši nákladů žalovaného na služby spojené s bydlením a ve vztahu k výdajům žalovaného tak spoléhal na ničím nepodložená tvrzení žalovaného.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením ani jedné z výše uvedených smluv nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč a 17 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

1. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil na zápůjčku poskytnutou dne 3. 10. 2018 celkově 5 527,84 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 24 472,16 Kč a na zápůjčku poskytnutou dne 28. 6. 2018 uhradil celkově 9 340,16 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu 7 659,84 Kč. Co do částek představujících zbývající část jistiny tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 25. 1. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 28. 1. 2021. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 8. 2. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 2. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 19. 4. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 9. 2. 2021, tj. 8,25 % ročně. Co do zbývající částky 26 678,65 Kč, co do úroku ve výši 29 % ročně z částky 28 306,48 Kč od 4. 4. 2020 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 24 472,16 Kč od 19. 4. 2019 do 8. 2. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 834,32 Kč od 19. 4. 2019 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 24 472,16 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 472,16 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a dále co do částky 12 850,68 Kč, co do úroku ve výši 29 % ročně z částky 12 939,07 Kč od 29. 12. 2019 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 659,84 Kč od 19. 4. 2019 do 8. 2. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 279,23 Kč od 19. 4. 2019 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 659,84 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 659,84 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož mu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.