13 C 35/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 60 947,53 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 60 947,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 54 005,19 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 60 947,53 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž byl žalované poskytnut revolvingový úvěr, přičemž žalovaná z úvěrového rámce vyčerpala finanční prostředky v celkové výši 130 706 Kč. Takto poskytnuté finanční prostředky se žalovaná zavázala splácet společně s úrokem a pojištěním pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou splátky, kterou ani přes výzvu neuhradila. V důsledku toho došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a úvěr se stal ke dni 31. 8. 2021 splatným v celém rozsahu. Zažalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 50 535,29 Kč, z neuhrazeného pojistného ve výši 1 377,90 Kč, z úroků vyčíslených ke dni zesplatnění ve výši 6 942,34 Kč, z nákladů na odeslání upomínky ve výši 700 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 1 392 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně také zaplacení zákonného úroku z prodlení ze všech dlužných částek vyjma úroků, a to od 1. 9. 2021 do zaplacení.

1. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovanou tvrzené příjmy porovnávala s tabulkou předpokládaných příjmů dle profese a typu vzdělání vytvořené na základě statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Teprve v případě, že tvrzený příjem neodpovídá údajům dle tabulky, požaduje žalobkyně doložení dokladu o příjmu. Žalobkyně za účelem zabránění vzniku hmotné nouze klientů v důsledku jejich předlužení zavedla tzv. ukazatel minimálního disponibilního příjmu představující částku, která musí domácnosti žadatele zbýt po zaplacení všech výdajů, do nichž jsou zahrnuty náklady na bydlení, deklarované pravidelné náklady jako je jídlo, ošacení, obuv, dopravné apod., finanční závazky, jejichž výše je ověřena lustrací v registru SOLUS, v interním blacklistu, v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, a splátka schvalovaného úvěru. Disponibilní příjem žadatele přitom musí být vyšší než interně stanovené minimální normativní životní náklady žadatele. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že deklarovaná výše nákladů na bydlení je z její strany ověřena porovnáním s tabulkou s minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště a podhodnocené náklady jsou případně obezřetně navýšeny. Žalobkyně nadto pro neznámé žadatele využívá posuzovací skóre vytvořené na základě statistického hodnocení vycházejícího z demografických dat a pro interně známé žadatele využívá rovněž skóre vystihující přístup žadatele ke splácení dosavadních závazků, přičemž toto skóre vyjadřuje míru rizika každého klienta. Žalobkyně tedy uzavřela, že v souladu se zákonem posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů, na základě plnění dosavadních závazků a nadto využila interní expertní systém pro podporu rozhodování a skóringový model. Nevznikly přitom důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalobkyně umožnila žalované čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu a žalovaná se zavázala vyčerpané finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně a poplatkem za pojištění, které bylo v rámci smlouvy rovněž sjednáno, a to v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Ve smlouvě byla sjednána také smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru po dobu delší než 30 dnů ve výši 8 % z dlužné splátky, smluvní pokuta za spuštění vymáhacího procesu ve výši 400 Kč, smluvní pokuta za 2. a každé další spuštění vymáhacího procesu ve výši 800 Kč, poplatek za odeslání 1. upomínky k úhradě splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč a poplatek za odeslání 2. upomínky k úhradě splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 200 Kč. Dle údajů uvedených ve smlouvě měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnána s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 12 000 Kč, měla bydlet ve vlastním domě či bytě, její náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč měsíčně a neměla mít žádné další závazky.

1. Dopisem ze dne 18. 6. 2021 měla být žalovaná vyzvána k úhradě neuhrazených splátek, smluvních pokut, náhrad nákladů a poplatků po splatnosti s tím, že v opačném případě dojde ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a žalované vznikne povinnost uhradit celou zbývající část úvěru, která se stane splatnou. Dopisem ze dne 26. 7. 2021 měla žalobkyně žalované oznámit, že odstupuje od předmětné smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splácením a zároveň měla žalovanou vyzvat k úhradě veškerých splatných závazků z úvěru. Dále měla být žalovaná k úhradě celkové dlužné částky ve výši 60 947,53 vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 1. 9. 2021.

1. Z předloženého výpisu plyne, že žalovaná postupně čerpala finanční prostředky v celkové výši 123 099 Kč a uhradila na poskytnutý úvěr celkem 130 691 Kč.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z tvrzení žalobkyně plyne, že v tomto případě nepožadovala po žalované za účelem ověření deklarovaného příjmu doklad o tomto příjmu, neboť odpovídal předpokládanému příjmu uvedenému v tabulce sestavené na podkladě dat Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Dle názoru soudu však ve vztahu k příjmům žalované nemohla žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti plně spoléhat na statistická data, neboť s ohledem na skutečnost, že výše mzdy v soukromém sektoru, kde měla být žalovaná dle svého tvrzení zaměstnána, je vždy na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a může se tak v mnoha případech výrazně odchylovat od statistických dat uvádějících ve výsledku průměrnou mzdu v daném oboru a regionu. Nadto žalobkyně zjevně nikterak neprověřovala, zda byla žalovaná v době poskytování úvěru skutečně zaměstnána. V tomto ohledu tak v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky spoléhala na ničím nepodložené prohlášení žalované. Co se týče výdajů žalované, konkrétně nákladů spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, volnočasové aktivity apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci zohledňující rovněž přijaté závazky, tudíž je jejich výši nutno vždy řádně zjišťovat a ověřovat, tak ve vztahu k těmto nákladům je třeba konstatovat, že žalobkyně nijak nepodložila, že by prověřovala tvrzení žalované o vlastnictví domu či bytu a opět tak spoléhala na ničím nepodložené tvrzení žalované. Kromě toho zjevně neověřovala ani výši nákladů spojených s bydlením, jako jsou náklady na energie apod. Lze hodnotit pozitivně, že si žalobkyně vytvořila svůj interní expertní systém k posuzování úvěruschopnosti a že hodnotí míru rizika nesplácení úvěru ze strany spotřebitele rovněž na základě statistického hodnocení vycházejícího ze statistických dat, je však nezbytné vždy trvat na tom, aby údaje uváděné ze strany žalovaného o jeho příjmech a výdajích na bydlení byly vždy řádně ověřovány, což v tomto případě nebyly.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Žalobkyně uváděla, že žalovaná měla vyčerpat celkovou částku ve výši 130 706 Kč, avšak z doloženého výpisu plyne, že čerpala pouze finanční prostředky v celkové výši 123 099 Kč (žalobkyně tak mezi vyčerpané finanční prostředky zřejmě zahrnula rovněž účtované poplatky). Žalovaná pak již uhradila celkovou částku ve výši 130 691 Kč a přeplatila tak poskytnutou jistinu. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

1. Právo na náhradu nákladů řízení by měla podle § 142 odst. 1 o.s.ř. žalovaná, která byla v řízení plně úspěšná. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.