13 C 38/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 505 253,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 360 483 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 3. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 144 770,11 Kč, úroku ve výši 6,50 % ročně z částky 30 872,80 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 6,50 % ročně z částky 471 051,31 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 42 970,66 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 360 483 Kč od 2. 10. 2019 do 2. 11. 2019 a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 144 770,11 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 505 253,11 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 15. 6. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 700 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splácet společně s úroky ve výši 6,5 % ročně a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením předmětné smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, v ní žalovaný stvrdil, že všechny zde uvedené údaje jsou pravdivé a úplné. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž tento soud dospěl k závěru, že je postačující, aby měl věřitel listiny, z nichž při posuzování úvěruschopnosti vycházel, k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, pakliže žalovaný potvrdil jejich poskytnutí svým podpisem. Dále žalobkyně zdůraznila, že žalovaný měl u její právní předchůdkyně veden běžný účet, tudíž právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřenu jeho platební morálku. Odkázala také na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle kterého nelze klást k tíží druhé smluvní strany, jestliže žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a lze v takovém případě přistoupit k posouzení výdajů dle ekonomického modelu. Konečně upozornila na skutečnost, že její právní předchůdkyně je bankou posuzující úvěruschopnost s odbornou péčí a na základě své dlouholeté bankovní praxe, přičemž proces posuzování je složitým interním procesem banky. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a tento stav nenapravil ani přes upomínání, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 3. 10. 2018. Žalovaný zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 471 051,31 Kč na jistině úvěru, 30 872,80 Kč na úrocích, které byly následně v souladu se smluvním ujednáním připsány k jistině a 3 329 Kč na poplatcích. Pohledávka za žalovaným vzniklá z titulu této smlouvy byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroku ve výši 6,5 % ročně z dlužné jistiny a úroků od 2. 10. 2019 do zaplacení a s ohledem na prodlení s úhradou rovněž kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 42 970,66 Kč ke dni 1. 10. 2019 a zákonný úrok z prodlení z částky 505 253,11 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 15. 6. 2016 došlo mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným k uzavření smlouvy o úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 700 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit společně s úrokem ve výši 6,5 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 7 990 Kč splatných k 20. dni v měsíci, kdy první z nich byla splatná ke dni 20. 7. 2016 a poslední ke dni 22. 6. 2026. V článku 8.2 smlouvy bylo sjednáno oprávnění prohlásit celý úvěr za splatný v případě, že žalovaný poruší některou z povinností stanovených v článku 8.1 smlouvy, k nimž patřilo mimo jiné prodlení se splácením splátky úvěru po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek. K této smlouvě žalobkyně doložila také formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným. Dodatkem ke smlouvě o úvěru ze dne 3. 4. 2017 byly sníženy splátky na 6 180 Kč měsíčně od dubna 2017, poslední měla být uhrazena dne 20. 7. 2026.

4. Žalobkyně dále doložila Žádost žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 15. 6. 2016. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný zaměstnán s průměrným měsíčním příjmem 19 870 Kč, což bylo ověřeno potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 14. 6. 2016, ze kterého bylo zjištěno, že jeho čistý měsíční příjem je 19 700 Kč. Dále žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů. Jako své výdaje žalovaný uvedl splátky úvěrů u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 350 Kč měsíčně. Z dokumentu nazvaného„ posouzení úvěruschopnosti klienta“ bylo zjištěno, že výdaje žalovaného banka stanovila podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 6 977 Kč měsíčně. Dotazem do CCB a systémů banka dále zjistila, že měl žalovaný ještě osobní úvěr se splátkou 2 145 Kč měsíčně.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně doložila i výpisy z běžného účtu žalovaného za období od prosince roku 2015 do června roku 2016, z nichž lze vyčíst, že v červnu 14. 6. 2016 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 19 920 Kč, dále mimo to byly prováděny i vklady na účet žalovaného. Žalovaný zpravidla vybíral finanční prostředky z bankomatu, popř. prováděl domácí platby. Dne 22. 2. 2016 splatil exekuci ve výši 29 653,30 Kč, v červnu 2016 si vzal žalovaný úvěr Peníze na klik Z výpisu z účtu bylo dále zjištěno, že v prosinci 2015 byl konečný zůstatek na účtu 739,69 Kč, v lednu 2016 byl zůstatek - 153,23 Kč, v únoru 2016 byl zůstatek 984,85 Kč, v březnu 2016 byl zůstatek 4 126,72 Kč, v dubnu 2016 byl konečný zůstatek - 12,55 Kč, v květnu 2016 byl ve výši - 2,55 Kč, v červnu 2016 ke dni 30. 6. 2016 byl konečný zůstatek na účtu - 25,04 Kč.

6. Dopisem ze dne 1. 9. 2018 byl žalovaný vyzván k úhradě veškerých doposud splatných dlužných pohledávek vzniklých z titulu smlouvy o úvěru do 3. 10. 2018 z důvodu prodlení s úhradou splátek s tím, že v opačném případě po něm bude požadováno okamžité splacení celého úvěru. Jelikož žalovaný výzvy nedbal a dlužné pohledávky neuhradil, přistoupila právní předchůdkyně žalobkyně k zesplatnění úvěru, což bylo žalovanému písemně oznámeno přípisem ze dne 3. 10. 2018. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni s účinností ke dni 1. 10. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 14. 10. 2019, jehož odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. K úhradě celkové dlužné částky nejpozději do 2. 11. 2019 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 23. 10. 2019, jejíž odeslání dne 23. 10. 2019 žalobkyně prokázala podacím lístkem.

7. Z doloženého dokumentu označeného jako„ Podklady pre súdne konanie“ plyne, že žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil na poskytnutý úvěr částku 339 517 Kč zahrnující jak splátky samotného úvěru, tak i poplatky a úroky z prodlení. Poslední platba byla učiněna 3. 7. 2018.

8. S ohledem na skutečnost, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přímo ze strany původní věřitelky (právní předchůdkyně žalobkyně) nepovažoval soud za nutné provádět k důkazu další listiny dokládající postoupení pohledávky (smlouva o postoupení pohledávek, potvrzení o zaplacení dohodnuté úplaty). Obdobně to platí pro Sazebník [právnická osoba] a Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], i provedení těchto důkazů se s ohledem na právní názor soudu ohledně platnosti soudu stalo nadbytečným.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 12. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus [jméno] [příjmení] a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevycházel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Tvrzené příjmy žalovaného ze zaměstnání byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně a rovněž prostřednictvím potvrzení zaměstnavatele. Co se týče výdajů žalovaného, lze obecně připustit, aby věřitel ve vztahu k výdajům na stravování, ošacení, volnočasové aktivity apod. vycházel ze statistických dat, jelikož se jedná o výdaje, které lze zpravidla vždy ihned omezit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce zohledňující právě i přijaté závazky. To však nemůže platit ve vztahu k nákladům na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, které na rozdíl od výše uvedených výdajů obvykle není možné okamžitě snížit. Není proto přípustné, aby věřitel vycházel z normativních nákladů na bydlení, neboť reálné náklady konkrétního jednotlivce se mohou od těch normativních značně lišit. V tomto případě je důležité především to, že právní předchůdkyně žalobkyně zjevně jakkoli neověřovala tvrzení žalovaného o tom, že bydlí u rodičů (za tímto účelem mohla po žalovaném požadovat kupříkladu čestné prohlášení rodičů žalovaného). I osobám, které bydlí u rodičů, nutně vznikají náklady spojené s hrazením vody, energií apod., o jejichž výši se měla právní předchůdkyně žalobkyně zajímat. Zásadní je i skutečnost, že žalovaný měl u právní předchůdkyně žalobkyně veden běžný účet a právní předchůdkyně žalobkyně tudíž měla přehled o jeho finanční situaci a způsobu nakládání s financemi. Jak plyne ze shora uvedeného, konečný zůstatek na běžném účtu žalovaného byl v jednotlivých měsících zpravidla velmi nízký, někdy dokonce záporný. Objem finančních prostředků vybíraných žalovaným z bankomatu a použitých k domácím platbám byl (poměřováno výší jeho příjmu) poměrně značný a přesahující částku 6 977 Kč měsíčně zahrnutou ze strany právní předchůdkyně žalobkyně do jeho výdajové stránky. Není tak zřejmé, jaké výdaje takto žalovaný hradil (zda se jednalo o jeho spotřebu, či úhradu jiných závazků). Kdyby právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala skutečně s odbornou péčí, nemohla by počítat co do nákladů pouze s částkou 6 977 Kč měsíčně bez zohlednění reálných finančních toků na účtu žalovaného. Stav zachycený ve výpisech z účtu žalovaného svědčí pro závěr, že žalovaný zřejmě dlouhodobě nezvládá hospodařit se svými finančními prostředky způsobem odpovídajícím jeho příjmům (ostatně z výpisů z účtu je patrné, že vůči žalovanému bylo vedeno exekuční řízení) a tuto neschopnost následně sanoval za pomoci úvěrů (což je opět patrné i z předložených výpisů z účtu). Jestliže za popsaného stavu věcí právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zjištění a ověření reálných výdajů žalovaného (které zjevně převyšovaly jeho příjmy ze zaměstnání), nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

15. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

16. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 700 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

17. Jelikož žalovaný uhradil celkem 339 517 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu ještě 360 483 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem, do kterého byl žalovaný povinen plnit na základě výzvy. Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 2. 11. 2019. Ode dne následujícího, tj. ode dne 3. 11. 2019, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 9 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 3. 11. 2019. Soud byl tímto návrhem vázán. Ve zbývající části, tj. co do částky 144 770,11 Kč, úroku ve výši 6,50 % ročně z částky 30 872,80 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 6,50 % ročně z částky 471 051,31 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 42 970,66 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 360 483 Kč od 2. 10. 2019 do 2. 11. 2019 a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 144 770,11 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

18. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu v částce 360 483 Kč + kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí 87 997,35 Kč, tj. celkem 448 480,35 Kč (59 %) a neúspěchu co do 144 770,11 Kč + úroku ve výši 6,50 % ročně z částky 501 924,11 Kč od 2. 10. 2019 do 19. 7. 2022 ve výši 91 350,18 Kč + kapitalizovaného úroku z prodlení 42 970,66 Kč + kapitalizovaného úroku z prodlení 9 % ročně z částky 360 483 Kč od 2. 10. 2019 do 2. 11. 2019 ve výši 2 844,35 Kč + úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 144 770,11 Kč od 2. 10. 2019 do 19. 7. 2022 ve výši 36 482,06 Kč, tj. celkem 318 417,36 Kč (41 %), což v tomto případě odpovídá 18 % Náklady řízení jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 25 263 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 474 380,31 Kč, sestávající z částky 10 220 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, účast u jednání dne 12. 7. 2022) a z částky 5 110 Kč za poloviční úkon dle § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 36 970 Kč ve výši 7 763,7 Kč Celkem náklady řízení činí 69 996,70 Kč, žalobkyně má nárok na 18 %, tj. na částku 12 600 Kč. Soud nepřiznal odměnu za doplnění žaloby ze dne 17. 2. 2022, neboť toto podání mělo být již součástí žaloby a je tudíž neúčelné, obdobně soud nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 9. 2. 2022, neboť se jedná o pouhé sdělení, že žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí.