13 C 43/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 1 895 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 895 Kč s úrokem ve výši 19,70 % ročně z částky 1 854,57 Kč od 30. 5. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 854,57 Kč od 31. 1. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 1 895 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 32 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 32 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 14 995 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 19,70 % ročně v celkové výši 6 918 Kč a odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 8 077 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit ve 100 týdenních splátkách po 470 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy a nemá k dispozici ani předmětnou Zákaznickou kartu. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 45 100 Kč a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 1 854,57 Kč na jistině a 40,43 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 31. 1. 2018, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do zaplacení (za období od 31. 1. 2018 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 315,28 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 19,70 % ročně za dobu od 30. 5. 2017, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 30. 5. 2017 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 980,36 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Soudu bylo doručeno vyjádření dcery žalované, v němž vznesla námitku promlčení, dále namítla, že její matka již vše uhradila a konečně uvedla, že„ žádá o vrácení částky 8 077 Kč a 6 918 Kč“, jelikož se dle jejího názoru jedná o lichvu. Oprávnění účastníka řízení nechat se v řízení zastupovat jinou osobou je zakotveno v § 24 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), jehož věta první zní:„ Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí.“ Vedle advokáta se pak účastník může nechat zastoupit rovněž tzv. obecným zmocněncem tak, jak to umožňuje § 27 odst. o.s.ř. dle něhož„ účastník se může dát zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou, která je plně svéprávná“, přičemž je nutné této osobě udělit plnou moc v souladu s § 28 odst. 1 o.s.ř., který výslovně stanoví, že„ zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony.“ Dcera žalované však plnou moc, kterou by jí žalovaná udělila pro zastupování v této věci, nedoložila. Soud žalovanou vyzval k doložení plné moci, která by opravňovala její dceru zastupovat žalovanou v tomto řízení, a zároveň žalovanou výslovně upozornil na skutečnost, že pokud plnou moc ve stanovené lhůtě nedoloží, bude soud v řízení pokračovat bez zřetele na zástupkyni. Na tuto výzvu nebylo ze strany žalované reagováno a plná moc doložena nebyla. Dceři žalované tak nesvědčí žádné oprávnění pro zastupování žalované v této věci, a soud tudíž k jejímu podání nepřihlížel.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a „o. s. ř.“, soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 32 000 Kč, která jí byla zaslána na bankovní účet. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 6 918 Kč a poplatkem za administrativní činnost ve výši 8 077 Kč (celkem 46 995 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 100 týdenních splátkách po 470 Kč (poslední splátka 465 Kč).

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání dopisu žalobkyně prokázala podacím lístkem ze dne 14. 2. 2020. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 24. 4. 2020.

6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 7. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 9. Žalobkyně ničím nepodložila, že její právní předchůdce dostál své povinnosti posoudit před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopnost žalované, neboť k prokázání této skutečnosti nedoložila jakékoli listinné důkazy a výslovně uvedla, že nemá k dispozici ani doklady, které měly být údajně žalovanou jejímu právnímu předchůdci předloženy za účelem ověření příjmové a výdajové stránky žalované, ani zákaznickou kartu obsahující údaje o příjmech a výdajích žalované.

10. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

11. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 32 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkem částku 45 100 Kč a přeplatila tak poskytnutou jistinu. Soud proto žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítnul.

12. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.