13 C 43/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 25 240,61 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 570,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 570,15 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 755,45 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 23 440,61 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 240,61 Kč od 26. 6. 2024 do 12. 10. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 670,46 od 13. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 17 570,15 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 25 240,61 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, . se žalovanou uzavřela dne 9. 7. 2008 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu žalované, a následně uzavřeli smlouvu o poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, k tomuto účtu. Na základě této smlouvy byl žalované k běžnému účtu poskytnut kontokorentní úvěr s limitem ve výši 19 000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala zajistit na svém běžném účtu kreditní zůstatek, a to alespoň 1 x za každých 180 dní čerpání úvěru, a dále minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu. Dále se smlouvou zavázala, že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu a neocitne se v prodlení s plněním. V dispozicích ke smlouvě byla sjednána úroková sazba pro čerpání povoleného limitu i úroková sazba pro nepovolený debetní zůstatek. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, ze dne 21. 10. 2015, kdy žádala o úvěrový rámec 10 000 Kč. Dále právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Co se týče příjmů a výdajů žalované, zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z interního modelu, který hodnotil sociodemografický profil žalované, a vypočítala příjem z podnikání, který byl srovnatelný s příjmem, který by žalovaná získala, kdyby byla zaměstnána. Minimální zisk z podnikání doložila žalovaná daňovým přiznáním. Předchůdkyně žalobkyně pak takto určený příjem žalované ve výši 19 325,49 Kč porovnávala s výdaji žalované odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaná dále v žádosti o úvěr uvedla měsíční příjem domácnosti 40 000 Kč. Do výdajů přitom byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, částka životního minima, částka normativních nákladů na bydlení a výše měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalobkyně poukázala i na závěry obsažené v rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, podle kterého, je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě a je též správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti. Žalovaná se zavázala úvěr splácet způsobem a za podmínek dle Dispozic ke kontokorentnímu úvěru, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Žalovaná však své závazky ze smlouvy porušila tím, že překročila povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Proto předchůdkyně žalobkyně žalované kontokorentní úvěr zrušila a debetní zůstatek ve výši 23 440,61 Kč dne 28. 6. 2023 převedla na nově otevřený úvěrový účet. Dlužnou částku žalovaná řádně a včas nesplácela, tudíž předchůdkyně žalobkyně celý dluh zesplatnila ke dni 22. 11. 2023. Kromě dlužné jistiny ve výši 23 440,61 Kč, žalobkyně po žalované požadovala zaplacení poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 084,99 Kč, úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 23 440,61 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 240,61 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z předložených listin učinil soud následující skutková zjištění. Dne 9. 7. 2008 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, . a žalovanou uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytovat bankovní produkty a služby. Konkrétně si strany sjednaly vedení běžného účtu právní předchůdkyní žalobkyně pro žalovanou, a dále se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované kontokorentní úvěr , Anonymizováno, povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu. Žalovaná se zároveň zavázala nepřekročit povolený limit. Pro případ překročení povoleného limitu debetního zůstatku bylo ujednáno, že jí za překročení bude účtován sankční poplatek podle Sazebníku a nepovolený debetní zůstatek bude dále úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek. Nedílnou součástí této smlouvy pak byly Dispozice k této smlouvě ze dne 23. 2. 2022, podepsané stranami elektronicky na tabletu, dle nichž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový limit ve výši 19 000 Kč (povolený limit) formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Strany smlouvy se současně dohodly na úrokové sazbě debetního zůstatku ve výši 24 % ročně a na měsíčním poplatku za čerpání povoleného debetního zůstatku ve výši 29 Kč. Žalovaná se zároveň zavázala uhradit další případné poplatky. Žalovaná byla povinna zajistit si minimální měsíční kreditní příjem ve výši 50 % povoleného limitu. Pro případ nepovoleného debetního zůstatku byla ujednána úroková sazba z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 29 % ročně. Dle Všeobecných obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy, byla předchůdkyně žalobkyně oprávněna v případě nedodržení kreditního období otevřít úvěrový účet Splatný , Anonymizováno, a převést na něj debetní zůstatek z běžného účtu; žalovaná byla povinna splatit Splatný , Anonymizováno, předchůdkyni žalobkyně v pravidelných měsíčních anuitních splátkách tak, aby délka splácení nepřesáhla 24 měsíců a dále splatit úroky ze Splatného , Anonymizováno, ve výši uveřejněné v úrokovém lístku. Nedílnou součástí smlouvy byl dále Sazebník poplatků. Žalobkyně také doložila Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro , Anonymizováno, a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.Ze žádosti o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, ze dne 21. 10. 2015 podepsané žalovanou (elektronicky pomocí SignPad) soud zjistil, že žalovaná měla být v té době podnikatelkou s příjmem 550 000 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti žalované měl činit 40 000 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji byl 204 000 Kč. Dále je zde ohledně žalované uvedeno, že je rozvedená, bydlí ve vlastním domě/bytě a nevyživuje žádné dítě. Ostatní životní náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá jiné měsíční splátky a nejsou jí prováděny srážky ze mzdy.Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, kdy tyto údaje dále ověřila tím, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalované odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Žalovaná deklarovala svůj čistý měsíční příjem ve výši 17 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze zjištěného čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 19 325,49 Kč, který měl být ověřen dle InocomeModelu, a z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 40 000 Kč, zohlednila, že žalovaná je rozvedená, nevyživuje žádnou osobu, bydlí ve vlastním domě/bytě a počítala s jejím 48,31% podílem na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně, externí splátky ve výši 0 Kč měsíčně a ostatní výdaje ve výši 0 Kč. Žalovaná měsíčně splácela 1 000 Kč na úvěrový produkt , Anonymizováno, .Z výpisů z běžného účtu žalované za období od února 2022 do června 2023 vyplývá, že žalovaná kontokorentní úvěr čerpala – a to v únoru 2022 (přičemž již v únoru 2022 prvně překročila úvěrový limit); následně kontokorentní úvěr čerpala v březnu 2022, dubnu 2022, květnu 2022 (překročila úvěrový limit), červnu 2022 (překročila úvěrový limit), a dále čerpala kontokorent v březnu 2023, dubnu 2023 (překročila úvěrový limit), květnu 2023 (překročila úvěrový limit) a červnu 2023 (překročila úvěrový limit), kdy jí byl kontokorent zrušen. Na běžném účtu jí tak vznikl nepovolený debetní zůstatek, který nevyrovnala. Dále je z výpisů zřejmé, že v každém měsíci, kdy byl kontokorent čerpán byl žalované účtován k poslednímu dni tohoto měsíce úrok z povoleného debetu, v měsících, kdy byl úvěrový limit překročen, jí byl účtován úrok z nepovoleného debetu a v každém měsíci, kdy byl úvěr čerpán poplatek za vedení kontokorentního úvěru ve výši 29 Kč. V dubnu 2023 byl žalované účtován poplatek 300 Kč za překročení limitu a poplatek 600 Kč za zaslání upomínky, v květnu 2023 byl žalované účtován poplatek 300 Kč za překročení limitu a poplatek 600 Kč za zaslání upomínky a v červnu 2023 jí byl účtován poplatek 200 Kč za snížení limitu, 2 x poplatek 200 Kč za oznámení zrušení , Anonymizováno, . Dne 28. 6. 2023 jí byl debetní zůstatek ve výši 23 440,61 Kč převeden na nově otevřený úvěrový účet, zároveň jí za otevření úvěrového účtu byl účtován poplatek 500 Kč. Konečně bylo z těchto výpisů zjištěno, že na poplatcích za vedení kontokorentního úvěru, na úrocích z povoleného debetu, na úrocích z nepovoleného debetu a na výše vyjmenovaných poplatcích bylo žalované za celé období, od února 2022 do června 2023 celkem naúčtováno 5 870,46 Kč.Z platební historie je zřejmé první čerpání úvěru (tj. otevření úvěrového účtu po zrušení kontokorentu) dne 28. 6. 2023, stanovení poplatku za upomínku celkem 3 x v částce 600 Kč a dne 22. 11. 2023 zesplatnění a změna úrokové sazby a stanovení poplatku – sankční úrok ve výši 226,40 Kč.Z výpisů z úvěrového účtu za období od 6/2023 do 6/2024 je patrné, že debetní zůstatek běžného účtu ve výši 23 440,61 Kč byl na úvěrový účet žalované převeden dne 28. 6. 2023. Žalovaná neuhradila jedinou splátku. Ve dnech 14. 8. 2023, 29. 9. 2023 a dne 10. 11. 2023 jí byl účtován poplatek za upomínku ve výši 600 Kč (tj. celkem jí bylo na poplatcích za upomínky účtováno 1 800 Kč).Dopisem ze dne 24. 11. 2023 sdělila právní předchůdkyně žalobkyně žalované, že z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek prohlašuje její úvěr za splatný ke dni 22. 11. 2023 a vyzvala ji k úhradě celkové služné částky nejpozději do 8. 12. 2023.Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2024 postoupena žalobkyni, a to za úplatu, jak vyplývá z doloženého potvrzení o úplatě. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 28. 6. 2024, jehož odeslání 12. 7. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem (výzva k zaplacení obsahem oznámení nebyla).K úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 10. 2024 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 27. 9. 2024, která byla dle podacího lístku téhož dne odeslána.Soud má na základě shora uvedeného za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o účtu v dle § 2662 občanského zákoníku. Zároveň si v rámci této smlouvy za použití § 2665 občanského zákoníku dohodly, že právní předchůdkyně žalobkyně umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu nebude dostatek peněžních prostředků. Na takovýto smluvní vztah se přiměřeně použije úprava smlouvy o úvěru obsažená v § 2395 občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí kontokorentní úvěr byl poskytována v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Dle tvrzení žalobkyně žalovaná žádala právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr, resp. o povolení debetního zůstatku , Anonymizováno, dne 21. 10. 2015, kdy žádala o povolení úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. Následně dne 23. 2. 2022 byly mezi stranami podepsány dispozice ke smlouvě, kdy byl žalované poskytnut úvěrový rámec 19 000 Kč.Dle přechodného ustanovení § 164 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.“ Proto soud aplikoval na právní vztah z první smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 21. 10. 2015 ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, který stanoví, že „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, pojem odborné péče představuje péči vyšší intenzity než „péče řádného hospodáře“, kdy z požadavku odbornosti vyplývá též požadavek pečlivosti, přičemž „odbornou péčí“ je třeba rozumět péči průměrného profesionála, tzn. odborníka, který má svému oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá s tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností. Pokud má být tedy zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Vzhledem k tomu, že dispozice ke smlouvě, na jejichž základě došlo k poskytnutí kontokorentního úvěru s limitem ve výši 19 000 Kč, byly mezi stranami uzavřeny dne 23. 2. 2022, vyplývala pro právní předchůdkyni žalobkyně z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 ještě následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala její právní předchůdkyně na základě informací, které zjistila od žalované v žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 21. 10. 2015, dále provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších interních a externích databázích. Pokud jde o příjmy žalované, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 19 325,49 Kč, který měl být doložen potvrzeným daňovým přiznáním a dále z měsíčního příjmu domácnosti ve výši 40 000 Kč, příjem žalované ani příjem domácnosti žalované však nebyl soudu ničím doložen. Při výpočtu výše příjmu přitom předchůdkyně žalobkyně vycházela z interního modelu, který hodnotil sociodemografický profil žalované, příjem byl stanoven Income modelem banky. Co se týče výdajové stránky, zde se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila opět pouze s údaji od žalované, které nijak neověřovala (s výjimkou stávajících úvěrových závazků), a dále s historickými daty ČSÚ (životní minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalované o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, neboť žalovaná musela mít nějaké výdaje přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné např. z dokladů o platbách za energie apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalované vycházela pouze z informací získaných od žalované, které žádným způsobem neověřovala a ze statistických údajů je nepostačující. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Ani využití statistických dat bez dalšího není dostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením dispozic ze dne 23. 2. 2022 (tedy před navýšením úvěrového limitu) žalobkyně rovněž ničím nedoložila, když ani netvrdila, že by její právní předchůdkyně v té době úvěruschopnost žalované vůbec jakkoli zkoumala. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru dne 21. 10. 2015 ani před uzavřením dispozic ze dne 23. 2. 2022 své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné dispozice, na jejichž základě byl žalované poskytnut úvěrový rámec 19 000 Kč, je tak nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované (stejně jako první smlouvu o kontokorentním úvěru z 21. 10. 2015 na základě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.Na kontokorentní úvěr bylo žalované poskytnuto 23 440,61 Kč (povolený debetní zůstatek 19 000 Kč a nepovolený debetní zůstatek 4 440,61 Kč), zároveň si právní předchůdkyně žalobkyně za období od února 2022 do června 2023 účtovala na poplatcích za vedení kontokorentního úvěru, na úrocích z povoleného debetu, na úrocích z nepovoleného debetu a na poplatcích za zaslání upomínek, za překročení limitu, za oznámení o zrušení a za otevření úvěrového účtu celkem 5 870,46 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o povoleném debetu však na tyto položky žalobkyně nemá nárok (resp. neměla na ně nárok ani její právní předchůdkyně). Proto je nutno částky účtované v jednotlivých kalendářních měsících zohlednit a odečíst z jistiny (tedy z celkové dlužné částky představující debetní zůstatek na běžném účtu 23 440,61 Kč, která byla převedena na nově otevřený úvěrový účet a stala se tak jistinou, která je žalobou nárokována). Zároveň z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy nemá žalobkyně nárok ani na poplatky účtované po otevření úvěrového účtu v celkové výši 1 800 Kč.S ohledem na shora uvedené soud vycházel z toho, že žalovaná není a nebyla povinna žalobkyni (či její právní předchůdkyni) hradit celou částku 23 440,61 Kč, a žalobkyni proto přiznal právo na zaplacení zbývající části vyčerpané jistiny ve výši 17 570,15 Kč (23 440,61 – 5 870,46), a to včetně úroku z prodlení z této částky. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 27. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta do 12. 10. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 10. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení požadovala žalobkyně ve výši 15 % ročně, přičemž u prodlení vzniklého od 1. 7. 2024 do 31. 12. 2024 činí zákonná výše úroků z prodlení 12,75 % ročně. Proto soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 570,15 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení.Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 5 870,46 Kč, co do poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 084,99 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 23 440,61 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 240,61 Kč od 26. 6. 2024 do 12. 10. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 670,46 od 13. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 17 570,15 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení soud žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 42 308,28 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 19 221,08 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 8. 7. 2025). Žalobkyně tak byla z 45 % úspěšná a z 55 % neúspěšná (z 55 % tak byla úspěšná žalovaná. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.