13 C 51/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 20 968 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 968 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 680 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 968 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit za podmínek stanovených ve smlouvě. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy nemá k dispozici žádné doklady. Žalobkyně nejprve požadovala jistinu ve výši 12 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 360 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 360 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 320 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, poplatek za upomínky ve výši 800 Kč, poplatek za administraci prodlení ve výši 200 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 288 Kč. Podáním ze dne 8. 4. 2025 vzala žalobkyně žalobu z části zpět, a to pro úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 360 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 360 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 320 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, poplatek za upomínky ve výši 800 Kč, poplatek za administraci prodlení ve výši 200 Kč, a smluvní pokutu ve výši 3 288 Kč. Důvodem pro částečné zpětvzetí žaloby byla změna právní kvalifikace nároku žalobkyně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Dle § 96 o. s. ř platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. S ohledem na žalobkyní učiněné částečné zpětvzetí žaloby rozhodl soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení částečně zastavil, a to pro úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 360 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 360 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 320 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, poplatek za upomínky ve výši 800 Kč, poplatek za administraci prodlení ve výši 200 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 288 Kč.

5. Řízení tak bylo nadále vedeno již jen pro žalobkyní požadovanou jistinu ve výši 12 000 Kč.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 20. 1. 2024 za použití prostředků komunikace na dálku (formuláře na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal celkovou částku ve výši 16 680 Kč (tj. jistinu spolu s úrokem ve výši 360 Kč a poplatkem za úvěr ve výši 4 320 Kč) splatit do 19. 2. 2024 způsobem stanoveným ve Všeobecných obchodních podmínkách. Žalobkyně předložila soudu také Předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Všeobecné obchodní podmínky. Z potvrzení o platbě je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 20. 1. 2024 zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě (tj. číslo účtu: , č. účtu, ) částku 12 000 Kč. Dopisy ze dne 6. 3. 2024 a ze dne 24. 3. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, a to vždy do pěti dnů od doručení dané výzvy. Z přehledů upomínek plyne, že žalovanému bylo zasláno celkem deset SMS upomínek a deset e-mailových upomínek. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 4. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . na společnost , právnická osoba, , která další smlouvou o postoupení pohledávek z téhož dne postoupila pohledávku za žalovaným na společnost , právnická osoba, , jež konečně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 8. 2024 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Ke smlouvám o postoupení pohledávek byly předloženy i příslušné seznamy postupovaných pohledávek.

7. Předžalobní výzvou ze dne 7. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do 7 dnů ode dne odeslání výzvy. Výzva byla odeslána 8. 11. 2024, což plyne z podacího archu.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně byla podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-49/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Žalobkyně uvedla, že ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje žádnými doklady, soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Jelikož žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, soud žalobkyni přiznal jistinu v plné výši 12 000 Kč.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první o. s. ř., dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Za účelem zjištění poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud kapitalizoval úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 12. 6. 2025). Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno, představuje její „neúspěch ve věci“. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, což bylo celkem 24 196,72 Kč, přičemž jí bylo přiznáno celkem 12 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 50 % a z 50 % neúspěšná (z 50 % byl úspěšný žalovaný). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.