13 C 55/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 42 827,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 897,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 251,68 Kč, úroku ve výši 28 % ročně z částky 6 103,69 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 897,50 Kč od 14. 8. 2017 do 8. 2. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 206,19 Kč od 14. 8. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 085,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 698 Kč, úroku ve výši 27 % ročně z částky 9 468,44 Kč od 21. 9. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 085,45 Kč od 14. 8. 2017 do 8. 2. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 382,99 Kč od 14. 8. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 917,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 978 Kč, úroku ve výši 27 % ročně z částky 12 138,20 Kč od 15. 6. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 917,05 Kč od 22. 6. 2017 do 8. 2. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 221,15 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 9 149,18 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne 22. 9. 2016 smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 8 807 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně v celkové výši 1 724 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 250 Kč a odměny za komfortní splácení v hotovosti ve výši 5 833 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 314 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 8 102,50 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 6 103,69 Kč na jistině a 3 045,49 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 14. 8. 2017 do zaplacení (za období od 14. 8. 2017 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 707,53 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 28 % ročně za dobu od 17. 11. 2017 do zaplacení (za období od 17. 11. 2017 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 402,64 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení 14 783,45 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne 27. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 16 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 16 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 13 698 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 27 % ročně v celkové výši 2 832 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 986 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 880 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 495 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 14 914,55 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 9 468,44 Kč na jistině a 5 315,01 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 14. 8. 2017 do zaplacení (za období od 14. 8. 2017 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 632,17 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 27 % ročně za dobu od 21. 9. 2017 do zaplacení (za období od 21. 9. 2017 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 8 515,59 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

3. Konečně se žalobkyně domáhala zaplacení 18 895,05 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne 20. 4. 2016 smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 21 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 21 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 17 978 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 27 % ročně v celkové výši 3 717 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 5 231 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 030 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 650 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 20 082,95 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 12 138,20 Kč na jistině a 6 756,85 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 22. 6. 2017 do zaplacení (za období od 22. 6. 2017 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 3 541,29 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 27 % ročně za dobu od 15. 6. 2017 do zaplacení (za období od 15. 6. 2017 do 18. 12. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 11 951,62 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 22. 9. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 1 724 Kč, poplatkem za zpracování a doručení ve výši 1 250 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 833 Kč (celkem 18 807 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 314 Kč (poslední splátka 281 Kč).

6. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 22. 9. 2016. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem 14 000 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami. Nadto byly v kartě uvedeny další blíže nespecifikované příjmy domácnosti ve výši 11 600 Kč měsíčně. Žalovaný měl bydlet s rodiči. Své měsíční výdaje žalovaný uvedl v částce 4 000 Kč Vedle toho měl žalovaný splácet další zápůjčky, a to splátkami v celkové výši 5 000 Kč měsíčně.

7. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 27. 7. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 16 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 2 832 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 986 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 880 Kč (celkem 29 698 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 495 Kč (poslední splátka 493 Kč).

8. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 27. 7. 2016. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 14 000 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami. Nadto měl disponovat dalšími blíže nespecifikovanými příjmy ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl bydlet s rodiči a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 2 500 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty bylo uvedeno SIPO. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost ve výši 4 000 Kč měsíčně, výživné ve výši 1 000 Kč měsíčně, splátky dalších závazků ve výši 4 800 Kč měsíčně a výdaje za telefon ve výši 200 Kč měsíčně.

9. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud konečně zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 20. 4. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 21 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 3 717 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 5 231 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 030 Kč (celkem 38 978 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 650 Kč (poslední splátka 628 Kč).

10. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 20. 4. 2016. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 15 500 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalovaný měl bydlet s rodiči a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty bylo uvedeno SIPO. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost ve výši 3 000 Kč měsíčně, splátky dalších závazků ve výši 3 500 Kč měsíčně a výdaje za telefon ve výši 300 Kč měsíčně.

11. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byly pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni, kdy žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 6. 1. 2021. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužných částek do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 25. 1. 2021. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 20. 10. 2021.

12. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo ve všech případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 13. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu zápůjčky byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 15. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty měly být ve všech případech v části týkající se příjmů ze zaměstnání údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smluv dostál své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného ze zaměstnání, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Nadto není v případě smlouvy uzavřené dne 22. 9. 2016 zřejmé, z čeho konkrétně měly sestávat žalovaným uváděné další příjmy domácnosti a jakým způsobem byly případně ověřovány a obdobně v případě smlouvy uzavřené dne 27. 7. 2016 opět není zřejmé, z čeho měly sestávat další uváděné příjmy žalovaného a jakým způsobem byly případně ověřovány. Ve vztahu k výdajům žalovaného je pak podstatné, že měl žalovaný v době uzavření všech smluv údajně bydlet s rodiči. Dle názoru soudu bylo povinností právního předchůdce žalobkyně toto tvrzení ověřit, a to s ohledem na skutečnost, že náklady na bydlení obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, jež zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, apod. zpravidla ihned snížit dle aktuálních finančních poměrů se zohledněním přijatých závazků, tudíž je jejich výši vždy potřeba řádně zjišťovat a ověřovat. Jestliže žalovaný bydlel s rodiči, měl právní předchůdce žalobkyně požadovat po žalovaném kupříkladu předložení čestného prohlášení rodičů žalovaného o tom, že s nimi skutečně bydlí a jakou částkou jim přispívá na domácnost. Právní předchůdce žalobkyně však v tomto ohledu spoléhal pouze na ničím nepodložené prohlášení žalovaného.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál před uzavřením ani jedné ze smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Všechny předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl ve všech případech od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, 16 000 Kč a 21 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

1. Na zápůjčku poskytnutou dne 22. 9. 2016 žalovaný uhradil celkem 8 102,50 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu ještě 1 897,50 Kč. Dále žalovaný na zápůjčku poskytnutou dne 27. 7. 2016 uhradil celkem 14 914,55 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu ještě 1 085,45 Kč. Konečně žalovaný na zápůjčku poskytnutou dne 20. 4. 2016 uhradil celkem 20 082,95 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu 917,05 Kč. Co do částek představujících zbývající neuhrazenou část jistiny tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 25. 1. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému toto oznámení doručeno dne 28. 1. 2021. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 8. 2. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 2. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 14. 8. 2017 a 22. 6. 2017, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 9. 2. 2021, tj. 8,25 % ročně. Co do zbývající částky 7 251,68 Kč, co do úroku ve výši 28 % ročně z částky 6 103,69 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 897,50 Kč od 14. 8. 2017 do 8. 2. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 206,19 Kč od 14. 8. 2017 do zaplacení, dále co do zbývající částky 13 698 Kč, co do úroku ve výši 27 % ročně z částky 9 468,44 Kč od 21. 9. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 085,45 Kč od 14. 8. 2017 do 8. 2. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 382,99 Kč od 14. 8. 2017 do zaplacení a konečně co do částky 17 978 Kč, co do úroku ve výši 27 % ročně z částky 12 138,20 Kč od 15. 6. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 917,05 Kč od 22. 6. 2017 do 8. 2. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 221,15 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.