13 C 55/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 39 542,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 350 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 44 085,48 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 109,68 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 1 873,73 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 853,52 Kč od 23. 4. 2024 do 27. 9. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 503,52 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 2 350 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 913,23 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 39 542,01 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovanou uzavřela dne 15. 10. 2021 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 22 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázala vrátit částku ve výši 40 894 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 12 109,68 Kč na jistině úvěru, 743,84 Kč na smluvním úroku, 5 388,89 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 1 022 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 1 979,60 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 16. 12. 2022 do 22. 4. 2024 z dlužné jistiny ve výši 3 112,19 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 3 131,80 Kč, smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 12 109,68 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 853,52 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení. právnická osoba právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovanou uzavřela dne 15. 11. 2021 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázala vrátit částku ve výši 14 868 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 1 873,73 Kč na jistině úvěru, 39,50 Kč na smluvním úroku, 840 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 236,20 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 308,57 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 16. 1. 2023 do 22. 4. 2024 z dlužné jistiny ve výši 222,65 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 426,83 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 1 873,73 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 913,23 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně v případě obou smluv vycházela z informací získaných od žalované, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalované (příjmy byly konkrétně ověřeny oznámením ČSSZ a výdaje výpisy z bankovního účtu) a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že poskytla úplné, přesné a pravdivé údaje. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v adresa ze dne 31. 7. 2020, č. j. spisová značka, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. právnická osoba žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. spisová značka, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 15. 10. 2021 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 22 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 2 118 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 036 Kč a inkasním poplatkem ve výši 3 960 Kč (celkem 40 894 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. hodnota smlouvy. Z žádosti o úvěr ze dne 15. 10. 2021 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná měla být v té době invalidní důchodkyní s měsíčním příjmem ve výši 12 686 Kč, k čemuž měl být předložen výměr ČSSZ. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná a nevyživuje žádné dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 4 000 Kč měsíčně a měsíční splátky stávajících půjček 1 100 Kč; celkem měsíční výdaje žalované měly činit 6 100 Kč. V právnická osoba žalovaná uvedla, že má dluh u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 8 000 Kč, kde jí zbývá doplatit 3 258 Kč. Z doloženého potvrzení ČSSZ ze dne 2. 8. 2021 plyne, že žalovaná v té době pobírala invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 12 686 Kč. Z transakční historie je zřejmé, že žalovaná na dluh ze smlouvy uhradila celkem částku 19 650 Kč. Dále soud zjistil, že dne 15. 11. 2021 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 8 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 406 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 920 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 102 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 440 Kč (celkem 14 868 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy. Z žádosti o úvěr ze dne 15. 11. 2021 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná měla být v té době invalidní důchodkyní s měsíčním příjmem ve výši 12 686 Kč, k čemuž měl být předložen výměr ČSSZ. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná a nevyživuje žádné dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 860 Kč měsíčně a měsíční splátky stávajících půjček 2 921 Kč; celkem měsíční výdaje žalované měly činit 7 781 Kč. V seznamu dluhů žalovaná uvedla, že má u právní předchůdkyně žalobkyně dluh 40 894 Kč, kde jí zbývá doplatit 37 944 Kč. Z doloženého potvrzení ČSSZ ze dne 15. 11. 2021 plyne, že žalovaná v té době pobírala invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 12 686 Kč. Z transakční historie je zřejmé, že žalovaná na dluh ze smlouvy uhradila celkem částku 11 570 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 byly obě pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisy ze dne 14. 6. 2024, jimiž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužných pohledávek vzniklých z titulu shora uvedených smluv. K úhradě dlužných částek nejpozději do 27. 9. 2024 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 20. 9. 2024, jejíž odeslání dne 23. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmu žalované, ten byl ze strany právní předchůdkyně žalobkyně v obou případech ověřován prostřednictvím důchodového výměru ČSSZ. Co se týče výdajové stránky, předchůdkyně žalobkyně údajně měla vycházet z výpisů z účtu žalované; toto tvrzení však žalobkyně ničím nepodložila a soudu nedoložila žádné listiny prokazující průběh zkoumání výdajů žalované. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žadatele o úvěr zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrových smluv dostatečně prověřovány. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením těchto smluv dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěry řádně splatit. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny ve výši 22 000 Kč a 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání. Jelikož z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že v případě smlouvy ze dne 15. 10. 2021 žalovaná uhradila celkově 19 650 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 2 350 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání žalované dne 23. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Žalované byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta do 27. 9. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 9. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně ve výši 15 % ročně, přičemž ke dni 28. 9. 2024 činila jeho zákonná výše 12,75 % ročně; soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 350 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 9 759,68 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 743,84 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 388,89 Kč, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru ve výši 1 022 Kč a inkasního poplatku ve výši 1 979,60 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 112,19 Kč, smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 131,80 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 12 109,68 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 853,52 Kč od 23. 4. 2024 do 27. 9. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 503,52 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 2 350 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení. Co se týče smlouvy ze dne 15. 11. 2021, na základě které byla žalované poskytnuta částka 8 000 Kč, z doložených listin vyplynulo, že žalovaná v souvislosti s touto smlouvou uhradila 11 570 Kč. Soud proto žalobu zahrnující veškeré pohledávky vyplývající z této smlouvy rovněž zamítl, neboť žalovaná uhradila více, než kolik byla povinna. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.