13 C 61/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 382,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 814 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 886,64 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 8 308,42 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 382,60 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 10 382,60 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastnicemi byla dne 23. 3. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 17 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 13. 8. 2025. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 16 147 Kč a uhradila 12 333 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 8 308,42 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení poplatků za pojištění ve výši 74,18 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 100 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 14. 8. 2025 do 17. 11. 2025 z částky 8 308,42 Kč ve výši 1 049,79 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 8 308,42 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky 10 382,60 Kč za období od 28. 8. 2025 do 17. 11. 2025 ve výši 268,25 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z celkové dlužné částky 10 382,60 Kč za období od 18. 11. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně vycházeje z informací od žalované doplněných o informace z databází vypočetla maximální limit měsíční splátky a dospěla k tomu, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Dle názoru žalobkyně o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované svědčí skutečnost, že žalovaná úvěr v době od 4/2024 do 4/2025 řádně splácela. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastnice uzavřely dne 23. 3. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru (Anonymizováno) č.: hodnota. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 17 000 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 4 % z dlužné částky. Podpisem smlouvy žalovaná souhlasila s převodem peněžních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru přímo ve prospěch osoby prodávající zboží uvedené v sekci Informace o zboží, tj. adresa technika - pračka za cenu 16 147 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti právnická osoba. – Anonymizováno, které žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s článkem 11.

6. úvěrových podmínek, v němž bylo klientům žalobkyně umožněno zasílat písemná jednání elektronicky přes zabezpečené webové stránky žalobkyně prostřednictvím webových formulářů. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem 9.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky). Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč, její výdaje na bydlení činí 10 000 Kč měsíčně, splátky všech úvěrů činí 0 Kč měsíčně a ostatní výdaje činí 4 000 Kč měsíčně; žalovaná měla bydlet v podnájmu, být rozvedená a vyživovat 1 dítě. Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalovaná je svobodná, má jedno dítě a bydlí v podnájmu. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnaná s příjmem ve výši 25 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti žalované činí 14 000 Kč. Lustrace žalované v příslušných registrech (JAP_PUJCKA, SOLUS, NRKI, MVCR, ISIR, CEE) byly negativní (kód odpovědi registru je OK, ověřeno či klient nenalezen). Z ověření bonity MLS vyplývá, že žalobkyně při výpočtu maximálního limitu splátky zohledňuje rodinné postavení klienta, vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti, které ovlivňují ekonomickou situaci klienta. Dále je klient dotazován na své výdaje. Do výdajů pak žalobkyně započítává pravidelné, nezbytné, měsíční výdaje za celou domácnost, a to na splátky úvěrů (včetně toho schvalovaného), na bydlení (nájem, hypotéka, voda, energie apod.) a na ostatní (jídlo, doprava do zaměstnání, nebo místa podnikání, zdravotní péče apod.). Žalobkyně pak v rámci výpočtů MLS klienta a MLS domácnosti zjišťuje z veřejných i soukromých zdrojů konkrétní statistické údaje a částky jako je životní minimum klienta i členů jeho domácnosti, minimální uvěřitelné výdaje domácnosti (což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, vč. vyživovaných dětí a velikosti obce), náklady na bydlení dle údajů ČSÚ, náklady na placení dalších závazků klienta dle údajů v NRKI. Tyto údaje žalobkyně porovnává s částkou reálných výdajů uvedených klientem. V případě žalované žalobkyně provedla výpočet MLS žalované tak, že zohlednila měsíční příjem žalované uvedený v žádosti o úvěr ve výši 25 000 Kč měsíčně, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu životní minima dospělých členů domácnosti ve výši 7 520 Kč, buffer žalované ve výši 100 Kč a výši splátky schváleného úvěru 680 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalované pak žalobkyně zohlednila měsíční příjem žalované uvedený v žádosti o úvěr ve výši 25 000 Kč měsíčně, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu náklady na bydlení uvedené v žádosti o úvěr ve výši 10 000 Kč měsíčně, životní minimum členů domácnosti ve výši 7 520 Kč a výši splátky schváleného úvěru 680 Kč. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru zde neměla evidované žádné jiné úvěry. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je patrné, jak žalovaná úvěr čerpala a jak jej postupně splácela, tedy, že celkem žalovaná vyčerpala částku 16 147 Kč a splatila 12 333 Kč. Dopisem ze dne 13. 8. 2025, jehož odeslání dne 14. 8. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 1. 10. 2025, jejíž odeslání dne 2. 10. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě informací, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, informací zjištěných z dostupných registrů a dále při svých výpočtech použila statistický model zohledňující životní minima členů domácnosti. Pokud jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně přitom ničím neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Co se týče příjmů, zde žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované; z výdajů žalované žalobkyně ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení (nulové), ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) neověřovala vůbec a vycházela pouze z informací od žalované (co se týče výše výdajů na bydlení) a ze statistických údajů (vzala v potaz životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se pak týče použití statistických dat, tak především náklady na bydlení, ale i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Vždy je nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaná vyčerpala celkem částku 16 147 Kč a uhradila 12 333 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 3 814 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. O majetkové situaci žalované nejsou soudu známy žádné informace. Při zohlednění výše dlužné částky se tak soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve zbývající části (tedy ohledně již zaplacené části jistiny, poplatků, nákladů na vymáhání, smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl, jak je odůvodněno výše. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.