13 C 70/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 38 104 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 202 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 20 902 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 21 842 Kč od 8. 10. 2014 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17 202 Kč od 4. 12. 2013 do 30. 6. 2017 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 640 Kč od 4. 12. 2013 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 38 104 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 25 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 25 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 20 902 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 19,98 % ročně v celkové výši 3 193 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 751 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 12 958 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 766 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 21 842 Kč na jistině a 16 262 Kč na poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 4. 12. 2013, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do zaplacení (za období od 4. 12. 2013 do 15. 5. 2017 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 6 064,87 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 19,98 % ročně za dobu od 8. 10. 2014, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 8. 10. 2014 do 15. 5. 2017 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 11 370,39 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 3 193 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 4 751 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 958 Kč (celkem 45 902 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 766 Kč (poslední splátka 708 Kč).

1. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne [datum]. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána na částečný úvazek s měsíční čistou mzdou ve výši 5 520 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek a měla pobírat dávky státní sociální podpory ve výši 610 Kč měsíčně. Vedle toho měla mít další blíže nespecifikované příjmy ve výši 5 000 Kč měsíčně. Nadto uvedla žalovaná ještě další opět blíže nespecifikované příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla bydlet v nájmu a náklady její domácnosti na bydlení měly činit 6 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno prostřednictvím nájemní smlouvy a dokladů SIPO. Jako další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 5 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 300 Kč měsíčně.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužných částek do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 15. 6. 2017. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 8. 2. 2018, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 9. 2. 2018.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo (s ohledem na datum podpisu smlouvy) dojít k uzavření smlouvy o půjčce, tak jak ji upravoval § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013:„ Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Pokud jde o příjmy žalované, pak především není z údajů uvedených v zákaznické kartě zcela zřejmé, z čeho přesně měly sestávat žalovanou uváděné„ jiné příjmy žadatele“ a„ další příjmy domácnosti“ a jakým způsobem byly prověřovány. Tyto příjmy přitom byly pro posouzení úvěruschopnosti žalované zcela zásadní, neboť její příjem ze zaměstnání ve výši 5 520 Kč, by nestačil ani k uspokojení žalovanou uváděných výdajů. Ve vztahu k příjmům ze zaměstnání nadto žalobkyně ani nedoložila dokumenty, které měla žalovaná jejímu právnímu předchůdci předložit za účelem ověření svého příjmu. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Co se týče výdajů žalované, konkrétně nákladů na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a které nelze na rozdíl od výdajů na uspokojení dalších životních potřeb jako je stravování, ošacení, drogerie apod. zpravidla ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a ověřovat, tak ty měly být údajně ověřeny prostřednictvím nájemní smlouvy a dokladů SIPO. Tyto dokumenty však žalobkyně opět nedoložila.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za neplatnou, přičemž jde o právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu tak, jak to předpokládá § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). Občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 pak v § 40a taxativně vymezoval případy, v nichž se jednalo o relativní neplatnost smlouvy, které se musela dotčená strana výslovně dovolat, kdy ve všech ostatních případech se jednalo o absolutní neplatnost smlouvy, k níž je třeba přihlížet i bez návrhu. V tomto výčtu přitom neplatnost pro rozpor se zákonem uvedena není a jde tak bezpochyby o neplatnost absolutní.

1. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 457 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013:„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož měla žalovaná na poskytnutou půjčku uhradit celkově 45 902 Kč a žalobkyně požaduje zaplacení částky 38 104 Kč, je zřejmé, že žalovaná již uhradila celkem 7 798 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu (která činila 25 000 Kč) 17 202 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 15. 6. 2017 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalované toto oznámení doručeno dne 20. 6. 2017. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 30. 6. 2017 a ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 7. 2017, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 517 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013):„ Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 4. 12. 2013, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši stejné, kolik činila jeho zákonná výše ke dni 1. 7. 2017. Co do zbývající částky 20 902 Kč, co do úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 21 842 Kč od 8. 10. 2014 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17 202 Kč od 4. 12. 2013 do 30. 6. 2017 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 640 Kč od 4. 12. 2013 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.