13 C 86/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 38 910 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 070 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 12. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 27 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 12. 12. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 38 910 Kč s příslušenstvím, a to původně z titulu dohody o uznání dluhu uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne [datum]. Následně žalobkyně upřesnila, že právním důvodem vzniku závazku je smlouva o půjčce uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou dne [datum], na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit společně se souhrnným poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 27 840 Kč v 53 týdenních splátkách po 1 280 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů o příjmech žalované uvedených v zákaznické kartě, přičemž tato vždy obsahuje rovněž informaci o tom, jaké doklady byly ze strany spotřebitele před uzavřením smlouvy předloženy k prokázání tvrzených příjmů. Žalovaná však svým závazkům ze smlouvy nedostála a právnímu předchůdci žalobkyně uhradila pouze celkovou částku ve výši 20 830 Kč a zůstala mu tak dlužna 27 728,16 Kč na jistině a 19 291,84 Kč na souhrnném poplatku. Pohledávka v celkové výši 47 010 Kč byla následně postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], která se žalovanou uzavřela dohodu, v níž žalovaná svůj dluh uznala a zavázala se ho uhradit v měsíčních splátkách. Jelikož žalovaná svůj dluh řádně nehradila, [právnická osoba] [anonymizováno] přistoupila k zesplatnění dluhu. Posléze byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Za období od uzavření dohody o uznání dluhu do data podání žaloby uhradila žalovaná na svůj dluh ještě částku ve výši 8 100 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. S ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala žalobkyně zaplacení úroku z prodlení, a to od 12. 12. 2020, tj. od prvního dne od uplynutí lhůty, která byla žalované poskytnuta k úhradě zesplatněné pohledávky, do zaplacení v zákonné výši.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 40 000 Kč, která jí byla poskytnuta v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně se souhrnným poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 27 840 Kč právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 53 týdenních splátkách ve výši 1 280 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], kdy tato skutečnost měla být žalované oznámena dopisem ze dne 25. 6. 2015. Dne [datum] byla mezi [právnická osoba] [anonymizováno] zastoupenou [právnická osoba] [ulice] a [právnická osoba] a žalovanou uzavřena„ splátková dohoda“, v rámci níž žalovaná uznala svůj dluh z titulu předmětné smlouvy o půjčce ve výši 47 010 Kč a zavázala se jej splatit v měsíčních splátkách po 300 Kč (poslední splátka ve výši 210 Kč). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] pak byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 3. 9. 2018, jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 5. 9. 2018. K úhradě dlužné částky do 11. 12. 2020 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 3. 12. 2020, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem ze dne 4. 12. 2020.

1. Vzhledem k datu uzavření smlouvy mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně je nutno při právním posouzení věci s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“ aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník).“ 1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o půjčce, tak jak ji upravoval § 657 občanského zákoníku:„ Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Je pak nepochybné, že se mělo jednat o tzv. spotřebitelský úvěr, na nějž dopadal zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

1. Tehdejší právní úprava (na rozdíl od stávající právní úpravy) sice výslovně nezakotvovala povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dlužníka), nicméně povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr je jedním ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. S tímto principem se ztotožnil též Ústavní soud, který ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 konstatoval následující:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Z odůvodnění lze dále vyčíst, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém dluh splatit, zároveň Ústavní soud uzavírá, že se ve vztahu k úvěrujícím nejedná o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek, což doplňuje touto úvahou:„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Z nálezu je patrné, že Ústavní soud nazírá na předlužování jednotlivců (domácností) nikoli jako na problém konkrétního individua, ale problém celospolečenský, neboť jak sám podotýká, prověřením spotřebitelovy schopnosti úvěr splatit, není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí společnost jako taková.

1. Z toho co bylo uvedeno výše, je tedy patrné, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dřívější terminologií právní úkon), které se příčí dobrým mravům a které je absolutně neplatné (srov. § 39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013).

1. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce si vždy před uzavřením každé jednotlivé smlouvy o půjčce vyžádal od spotřebitele informace o jeho příjmech, které byly zaznamenány v zákaznické kartě, jejíž vzor žalobkyně přiložila, a tyto následně ověřil na základě spotřebitelem předložených dokladů uvedených v zákaznické kartě, avšak tuto skutečnost ve vztahu k žalované žádným způsobem nepodložila, když nedoložila konkrétní zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ani doklady, jež měly být od žalované za účelem ověření uváděných údajů vyžádány. Nadto ani netvrdila, že by se její právní předchůdce jakkoli zajímal o výdaje žalované, ačkoli tyto jsou zcela nezbytné ke komplexnímu posouzení jejích majetkových poměrů. Soudu nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 457 občanského zákoníku:„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 28 930 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu zbývající části jistiny ve výši 11 070 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 4. 12. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalované stanovena lhůta k úhradě do 11. 12. 2020 a ode dne následujícího, tj. od 12. 12. 2020, byla pak žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku:„ Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.“ Soud tak musel žalobu zamítnout co do částky 27 840 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 840 Kč od 12. 12. 2020 do zaplacení.

1. Závěrem je třeba ještě pro úplnost dodat, že výsledek sporu nemůže ovlivnit skutečnost, že žalovaná svůj dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně co do výše 47 010 Kč uznala ve smyslu § 558 občanského zákoníku, který zní:„ Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.“ Jedním z účinků uznání dluhu je vznik vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu v době jeho uznání a přesun důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož zaplacení se po něm věřitel domáhá, neexistuje. To však nic nemění na tom, že je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda byla před uzavřením smlouvy řádně prověřována úvěruschopnost žalované a zda smlouva není smlouva absolutně neplatná z důvodu porušení této povinnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně. Institut uznání dluhu je nutno dle názoru soudu chápat tím způsobem, že se jedná o uznání dluhu po stránce skutkové bez ohledu na jeho právní posouzení. Jednoduše řečeno, pokud by dlužník kupříkladu tvrdil, že s věřitelem nikdy nejednal, žádnou smlouvu s ním neuzavřel a žádné finanční prostředky mu ze strany věřitele nebyly poskytnuty, musel by tato svá tvrzení prokázat. K témuž závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 33 Odo 493/2005 ze dne 28. 2. 2007, v němž konstatoval, že skutečnost, že smlouva o půjčce byla nakonec shledána neplatnou, nic nemění na tom, že bylo písemně uznáno právo věřitelky na vrácení poskytnuté částky (zde z titulu bezdůvodného obohacení). V projednávané věci je tak uznání dluhu relevantní pouze ve vztahu k přiznané částce 11 070 Kč, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy byla žalovaná povinna žalobkyni vrátit právě pouze tuto částku, a ohledně této částky lze tak mít za to, že dluh žalované v době uznání trval. Jiné závazky (než k vrácení skutečně poskytnuté částky) žalované z neplatné úvěrové smlouvy vzniknout nemohly a nemohly tedy ani být platně ze strany žalované uznány.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, která by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.