13 C 90/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: I Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 956,20 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 531,49 Kč, úroku ve výši 21,90 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 360,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poveleném debetu ze dne 16. 3. 2023, která byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba. a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal jej spolu s úrokem ve výši 21,90 % ročně řádně splácet. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o úvěru posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela jednak z informací poskytnutých jí samotným žalovaným, jednak z údajů zjištěných z interních a externích databází (bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž soud dospěl k závěru, že nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele a pokud byl úvěr dlouhodobě řádně splácen, nemohlo dojít k naplnění podmínek pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy. Dále žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ; výpočtem tak získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Příjem žalovaného byl přitom ověřen výpisem z běžného účtu žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný nedostál svým povinnostem ze smlouvy, právní předchůdkyně žalobkyně celou dlužnou částku zesplatnila ke dni 17. 5. 2024. Kromě jistiny ve výši 20 000 Kč požadovala žalobkyně po žalovaném kapitalizovaný úrok za období od 31. 7. 2023 do 30. 4. 2024 ve výši 3 487,69 Kč, úrok ve výši 21,90 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. a žalovaný uzavřeli dne 28. 5. 2021 rámcovou smlouvu o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb. Dle této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému bankovní služby dle své aktuální nabídky. Dopisem ze dne 28. 5. 2021 právnická osoba. potvrdila žalovanému zřízení běžného účtu č. č. účtu.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že společnost právnická osoba. ke dni datum zanikla v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností právnická osoba.

5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba. a žalovaným pak byla dne 16. 3. 2023 uzavřena smlouva o povoleném debetu na běžném účtu, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve formě přečerpání (povoleného debetu) na běžném účtu do maximální výše 20 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit právní předchůdkyni žalobkyně úroky z poskytnutého povoleného debetu ve výši 21,90 % ročně, poplatky a náklady dle Ceníku. Byla sjednána povinnost žalovaného udržovat na běžném účtu objem příchozích transakcí ve výši, která v měsíčním průměru za tři po sobě jdoucí kalendářní měsíce dosahuje nejméně jedné třetiny dohodnuté výše úvěru. Žalovaný byl oprávněn povolený debet čerpat průběžně, a to i opakovaně s tím, že nesmí přesáhnout celkovou výši povoleného debetu. Žalovaný byl oprávněn čerpat povolený debet nepřetržitě vždy nejdéle po dobu jednoho roku, přičemž byla povinen povolený debet splatit (tj. zajistit na běžném účtu nulový nebo kreditní zůstatek) nejpozději v poslední den této roční lhůty a zajistit, že tento zůstatek na účtu zůstane alespoň do dne následujícího po dni takového úplného splacení. V případě, že, žalovanému vznikne nepovolený záporný zůstatek, byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna s okamžitou účinností ukončit oprávnění žalovaného čerpat úvěr a již vyčerpanou částku úvěru prohlásit za splatnou. Součástí smlouvy byly Produktové podmínky pro úvěry ve formě přečerpání na běžném účtu právnická osoba., Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba. a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. Žalobkyně doložila i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. právnická osoba doložila i kopii občanského průkazu žalovaného a osobní údaje klienta.

6. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením výše uvedené smlouvy zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalovaného, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy uvedené žalovaným ve výši 100 000 Kč měsíčně, když žalovaný prohlásil, že tyto údaje jsou pravdivé a úplné. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila porovnáním žalovaným deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním místa bydliště, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo tel. číslo telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod o kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.). Celkový skóring žalovaného byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) nebo integrovaného score – kombinace behaviorálního score (je napočítáno na základě platební historie na stávajících úvěrových produktech v RBCZ), transakčního score (vychází z transakčního chování na běžných účtech klienta) a BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního black listu (IBL) (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelka porovnávala jeho příjem a výdaje, výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru. Žalobkyně dále doložila sdělení právní předchůdkyně žalobkyně ve věci CBL s výsledkem, že o žalovaném (co se týče negative address, antifraud, BRKI, IBL a AM) nebyla nalezena negativní informace.

7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 28. 5. 2021 do 11. 11. 2022 soud neučinil žádná pro věc podstatná skutková zjištění, neboť se nejedná o výpisy bezprostředně předcházející poskytnutí kontokorentního úvěru.

8. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 12. 11. 2022 do 30. 6. 2024 vyplývá, že žalovaný kontokorentní úvěr čerpal (poprvé 25. 6. 2023), přičemž v červenci 2023 překročil úvěrový limit a vznikl mu tak nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu, který žalovaný nevyrovnal. Z těchto výpisů pak soud dále zjistil, že žalovaný měl v období před uzavřením smlouvy o povoleném debetu každý měsíc příjmy od právnická osoba v různých výších a dále od finančního úřadu rovněž v různých výších, účel přijatých plateb však není v žádném z případů uveden. Rovněž soud z těchto výpisů zjistil, že žalovaný již splácel úvěry (půjčky) ve výši 4 541 Kč měsíčně a ve výši 4 644 Kč měsíčně.

9. Z doloženého výpisu z osobního účtu žalovaného za období od 25. 6. 2023 do 15. 5. 2024 (transakční historie) soud zjistil, že 25. 6. 2023 žalovaný úvěr poprvé čerpal a transakcí ze dne 24. 7. 2023 se dostal do nepovoleného debetu. Bylo zjištěno, že žalovanému byl za celé toto období účtován vždy k poslednímu dni měsíce smluví úrok v celkové výši 3 531,49 Kč, z toho žalovaný splatil 43,80 Kč a nesplaceno zůstalo 3 487,67 Kč.

10. Z mimořádného výpisu z běžného účtu žalovaného byly zjištěny veškeré pohyby na běžném účtu žalovaného za období od 24. 11. 2022 do 15. 5. 2024 a především bylo zjištěno, že na smluvním úroku z kontokorentního úvěru za celé období bylo žalovanému předepsáno uhradit celkem 3 531,49 Kč (z toho 3 487,67 Kč bylo zaevidováno jako úrok po splatnosti).

11. Úroky po splatnosti, které byly žalovanému účtovány, jsou pak zřejmé i z výpisu z povoleného debetu. Je zřejmé, že ke dni 15. 5. 2024 činila výše neuhrazeného smluvního úroku 3 487,69 Kč.

12. Z výpisu z osobního účtu žalovaného za období od 25. 6. 2023 do 5. 9. 2024 soud zjistil, že žalovaný celkem načerpal částku 57 000 Kč, přitom na jistině načerpal 56 956,20 Kč a mimo to dne 30. 6. 2023 čerpal částku 43,80 Kč, která byla účtována na úrok z úvěru a po datu 24. 7. 2023 již žalovaný ničeho na jistině nečerpal, byly mu účtovány pouze úroky z úvěru vyčíslené výše, úroky z prodlení a poplatky). Dále bylo zjištěno, že žalovaný celkem splatil 37 000 Kč.

13. Dopisem ze dne 17. 5. 2024 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlašuje úvěr za splatný ke dni 17. 5. 2024; celkovou dlužnou částku ve výši 24 056,65 Kč měl žalovaný okamžitě uhradit. Odeslání tohoto dopisu 17. 5. 2024 bylo doloženo přehledem podacích čísel.

14. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. Anonymizováno ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti právnická osoba. na žalobkyni, jak vyplynulo z předložených smluv včetně příloh, a to za úplatu, jak je patrné z doloženého potvrzení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisy z 12. 9. 2024 a z 13. 9. 2024, které byly odeslány vždy téhož dne, což bylo doloženo přehledem podacích čísel.

15. K úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání předžalobní výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 14. 10. 2024, jejíž odeslání následujícího dne žalobkyně prokázala seznamem odeslaných předžalobních výzev.

16. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak jak ji upravuje § 2665 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že „ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.“ Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 17. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

18. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 19. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 20. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 21. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 22. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

23. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 24. Žalobkyně uvedla a z doložených listin vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě žalovaným poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a na základě aktuálních statistických dat státních úřadů. Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila výpisy z běžného účtu, z nichž jsou patrné příjmy žalovaného, byť není patrné, zda se jedná o příjmy z podnikání, ze zaměstnání či z jiného titulu. Při zkoumání výdajové stránky se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji získanými od žalovaného a se statistickými daty, které dále nijak neověřovala, přičemž především výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, z dokladů o platbách za energie apod.). Z doložených výpisů z účtu přitom žádné pravidelné výdaje žalovaného neplynou. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. I postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.

25. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalovaného důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy o povoleném debetu posoudit úvěruschopnost žalovaného.

26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 27. Předmětnou smlouvu o povoleném debetu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 o. z.: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 o. z., který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

28. Žalobkyně požadovala po žalovaném jistinu ve výši 20 000 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o povoleném debetu však žalobkyně nemá nárok na smluvní úrok ve výši 21,90 % ročně z čerpané jistiny, resp. neměla na něj nárok ani v průběhu trvání tohoto neplatného smluvního vztahu (tj. neměla na něj nárok od samého počátku). Proto je nutno částky uhrazené na úrok (tedy částku ve výši 43,80 Kč inkasovanou žalobkyní k 30. 6. 2023 z běžného účtu žalovaného jako „úrok z úvěru za 6/2023“) nutno zohlednit a odečíst z jistiny.

29. S ohledem na shora uvedené soud vycházel z toho, že žalovaný na poskytnutý úvěr ve výši 57 000 Kč uhradil částku 37 043,80 Kč (37 000 Kč + 43,80 Kč,) a žalobkyni proto přiznal právo na zaplacení zbývající části vyčerpané jistiny ve výši 19 956,20 Kč.

30. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že proti žalovanému bylo uplatněno vícero pohledávek (dvě z nich překračují částku 100 000 Kč). Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. S ohledem na další poměrně vysoké závazky žalovaného se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.

31. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť část požadované jistiny ve výši 43,80 Kč již byla uhrazena a na kapitalizovaný úrok ve výši 3 487,69 Kč, na úrok ve výši 21,90 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 20234 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, když smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 34 452,56 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 19 956,20 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 12. 2. 2026). Žalobkyně tak byla z 58 % úspěšná a z 42 % neúspěšná (z 42 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 16 % náhrady nákladů řízení.

33. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (např. spisová značka, spisová značka, spisová značka). Proto je třeba při vyčíslení náhrady nákladů řízení aplikovat § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 činí 300 Kč a dále za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně činí 2 252 Kč (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta). Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 360,32 Kč (16 % z 2 252 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.