13 C 93/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 82 176,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 753,29 Kč, a to ve splátkách po 3 407 Kč měsíčně splatných vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku s tím, že nebude-li zaplacena, byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 49 422,79 Kč, úroku ve výši 9,8 % ročně z částky 82 176,08 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 82 176,08 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 8 866,25 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 979,08 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 240 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 82 176,08 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 14. 3. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 183 000 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací, které si aktivně zjistila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, konkrétně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaný měl dluhy nebo že by proti němu bylo vedeno insolvenční řízení, ani to, že by měl evidovánu adresu na obecním či městském úřadě či že by jeho doklad totožnosti byl neplatný. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, kdy informaci o výši příjmu konfrontovala s transakcemi na běžném účtu žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že vycházela z prohlášení žalovaného, dále z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 28 000 Kč a měsíčních výdajů ve výši 6 546 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 2 336 Kč (tato výše vycházela z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu), částkou 3 410 Kč představující životní minimum a dále zohlednila ostatní výdaje žalovaného a náklady na pojištění v souhrnné výši 800 Kč. Žalovaný se pak v předmětné smlouvě zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 9,8 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Této své povinnosti však žalovaný řádně nedostál, v důsledku čehož došlo v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami k zesplatnění úvěru ke dni 4. 8. 2021. Žalovaný úvěr nesplatil a zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 82 176,08 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 8 866,25 Kč, úroku ve výši 9,8 % ročně z částky 82 176,08 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 979,08 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 82 176,08 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že uvedl, že žaloba trpí formálním nedostatkem spočívajícím v nesprávném označení žalovaného, kdy chybí před jeho jménem akademický titul. Dále žalovaný namítl, že spor není veden hospodárně, neboť žalobkyně na něj podala v jednom sporu čtyři různé žaloby. Nadto bylo dle žalovaného jednání žalobkyně spočívající ve vymáhání pohledávky přes inkasní agenturu v rozporu s dobrými mravy. Konečně žalovaný namítl, že na svůj dluh plnil v hotovosti, přičemž se domnívá, že tyto platby nebyly připisovány na úvěrové účty. Závěrem žalovaný navrhl, aby mu byla uložena povinnost k úhradě pouze dlužné jistiny bez příslušenství, s tím, že požádal, aby mu byla umožněno tuto povinnost plnit ve splátkách ve výši 3 407 Kč měsíčně.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 14. 3. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 183 000 Kč, přičemž co do výše 120 000 Kč byl tento úvěr účelově vázán na konsolidaci dluhů žalovaného. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo [bankovní účet]. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 9,8 % ročně v pravidelných splátkách, kdy výše anuitních splátek činí 3 407 Kč a jsou splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 4. 2017. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné rovněž Všeobecné obchodní podmínky, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Sazebník poplatků. V článku 9.1 úvěrových podmínek bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě porušení smlouvy spočívající dle článku 8.1 úvěrových podmínek mimo jiné v prodlení s úhradou jakéhokoli peněžitého závazku. Čerpání úvěru bylo žalovanému ze strany žalobkyně povoleno, což dosvědčují doložené interní účetní doklady ze dne 15. 3. 2017.

4. Předmětná smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalovaného z 14. 3. 2017, v níž žalovaný uvedl, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, bydlí v nájmu a jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč měsíčně. Jako další měsíční výdaje uvedl platby pojištění ve výši 300 Kč, spoření ve výši 300 Kč a ostatní výdaje ve výši 500 Kč. Dále uvedl, že má další závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 10 000 Kč. V žádosti žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjmy plynou ze závislé činnosti, přičemž má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 28 000 Kč. Žalobkyně dále předložila výpisy z účtu žalovaného za období od 12. 9. 2016 do 14. 3. 2017, z nichž je zřetelné, že žalovanému byl v tomto období pravidelně vyplácen příspěvek na bydlení, který se v této době pohyboval v rozmezí 2 045 Kč a 2 761 Kč měsíčně, a dále mu zde byly připisovány platby od [právnická osoba] [anonymizováno], spol. s r.o., přičemž dne 20. 9. 2016 byla od této společnosti připsána platba ve výši 9 306 Kč s označením„ Výplata za srpen 2016“; v dalších měsících byly pak platby od této společnosti označeny jako„ zbytek výplaty za (a označení příslušného měsíce)“ a pohybovaly se v rozmezí od 1 258 Kč do 4 968 Kč. Z výpisu jsou pak zřejmé také další příjmové položky, a to vklady hotovosti na tento účet, které probíhaly i několikrát měsíčně v různých výších (od 100 Kč do 9 000 Kč) a jsou zde i dvě drobnější platby učiněné z účtu vedeného na jméno [jméno] [celé jméno žalovaného]. V neposlední řadě žalovaný dne 8. 3. 2017 obdržel částku 10 000 Kč od [právnická osoba] s.r.o. Výdajové položky z předloženého výpisu nejsou vůbec patrné. Žalobkyně dále doložila snímek obrazovky při lustraci žalovaného v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, z něhož je zřejmé, že ohledně osoby žalovaného nebyly nalezeny žádné záznamy. Z výsledku aplikačního ratingu pak plyne, že žádost žalovaného byla schválena. Všechny výše uvedené údaje byly ještě shrnuty v dokumentu Návrh na rozhodnutí o poskytnutí – Optimální půjčka. Konečně žalobkyně předložila kopii občanského průkazu žalovaného a pojistné podmínky pro volitelné kolektivní pojištění ke spotřebitelským úvěrům KB.

5. Dopisem ze dne 16. 6. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve výši 3 422,72 Kč, a to nejpozději do 4. 8. 2021. V případě, že dlužná částka nebude včas uhrazena, žalobkyně současně vyzvala žalovaného ke splacení celé úvěrové pohledávky s tím, že splatnost celé pohledávky nastane 4. 8. 2021; tuto výzvu žalovaný převzal dne 22. 6. 2021, což bylo doloženo dodejkou. K úhradě dlužné částky nejpozději do 13. 9. 2021 byl žalovaný konečně vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 6. 9. 2021, která byla žalobkyní odeslána téhož dne, jak plyne z potvrzení o podání. Z doloženého historického výpisu je patrné, jaké částky zůstal žalovaný žalobkyni dlužen. Z dokladu o doručení je patrno, že dne 21. 3. 2022 byla žalovanému doručena žaloba a elektronický platební rozkaz vydaný v této věci.

6. Žalovaný soudu předložil detailní rozpis jeho dluhů po splatnosti vystavený [právnická osoba] [právnická osoba], z něhož plynou dluhy v celkové výši 167 918,08 Kč, a dva dopisy od této společnosti, první ze dne 15. 3. 2021, v němž byl žalovaný vyrozuměn, že nebyl zastihnut pracovníkem dané společnosti, a druhý ze dne 21. 4. 2021, který obsahoval opakovanou výzvu k úhradě dluhu. Žalovaný dále doložil potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to v období od 2. 5. 2020 do 31. 10. 2021, e-mailovou zprávu ze dne 12. 11. 2020, v níž mu žalobkyně zaslala odkaz pro odklad splátek, e-mailovou zprávu ze dne 12. 2. 2021, v níž mu žalobkyně sdělila, že nelze vyhovět jeho žádosti o změnu splátek a e-mailovou zprávu ze dne 16. 3. 2021, jejímž předmětem bylo potvrzení schůzky s bankovním poradcem žalobkyně dne 17. 3. 2021. Z výpisu z účtu žalovaného za období 22. 2. 2017 až 21. 3. 2017 je zřejmé, že dne 1. 3. 2017 byly z tohoto účtu provedeny dvě platby označené jako„ Plánovaná splátka úvěru/úroku“ ve výši 1 440,88 Kč a ve výši 1 959,23 Kč, přičemž každá z nich byla odeslána na jiné číslo účtu. Téhož dne byly také na tatáž čísla účtů provedeny další dvě platby označené jako„ Platba úroku/pokuty z prodlení“ ve výši 0,40 Kč a 0,54 Kč. Konečně z potvrzení o provedených hotovostních vkladech vyplynulo, že pouze dva vklady, a to ze dne 19. 3. 2021 ve výši 3 407 Kč a ze dne 16. 4. 2021 ve výši 3 407 Kč, byly provedeny na úvěrový účet žalovaného č. [bankovní účet]; zbylých 8 dalších vkladů bylo učiněno na jiná čísla účtů.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů. Co se týče jeho příjmů a výdajů, žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, přitom informaci o výši příjmu konfrontovala s transakcemi na běžném účtu žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat. Stran posuzování výdajové stránky uvedla, že vycházela z prohlášení žalovaného, z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 28 000 Kč a měsíčních výdajů ve výši 6 546 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 2 336 Kč, částkou 3 410 Kč představující životní minimum a dále zohlednila ostatní výdaje žalovaného a náklady na pojištění v souhrnné výši 800 Kč.

17. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalovaného konfrontovala s výpisem z jeho účtu, avšak z předloženého výpisu za období od 12. 9. 2016 do 14. 3. 2017 vyplynul průměrný měsíční příjem žalovaného 6 020 Kč. Soud do příjmu žalovaného započítal příspěvek na bydlení a platby od [právnická osoba] [anonymizováno], spol. s r.o., označené jako„ výplata“ nebo„ zbytek výplaty“; soud podotýká, že žalobkyně si nijak neověřila, z jakého důvodu jsou žalovanému vypláceny na účet pouze zbývající části výplaty – zda měl např. exekuční srážky ze mzdy, nebo k tomu byl jiný důvod. K dalším příjmovým položkám soud nepřihlížel, neboť se převážně jednalo o vklady hotovosti na účet, u kterých nebyl zřejmý jejich původ. Skutečnost, že žalovaný pobíral příspěvek na bydlení, měla být pro žalobkyni výstrahou, neboť již to samo o sobě svědčí o nepříznivé finanční situaci žalovaného, a tato skutečnost měla žalobkyni vést k důslednému posouzení majetkových poměrů žalovaného. Dále soud podotýká, že z výpisu z účtu je patrné, že dne 8. 3. 2017 byla na účet připsána částka 10 000 Kč z účtu [právnická osoba] s. r. o.; přitom soudu je z úřední činnosti známo, že se jedná o společnost poskytující spotřebitelské úvěry a je tedy patrné, že již před poskytnutím úvěru žalobkyní žalovaný nebyl schopen se svými finančními prostředky vyjít a musel svou finanční situaci sanovat úvěry. Také z dalšího výpisu z účtu žalovaného vyplynula existence nejméně dalších dvou úvěrů (splátky 1. 3. 2017), s nimiž byl žalovaný již v prodlení (byly mu strhávány pokuty za prodlení). Stran výdajů žalovaného žalobkyně nepředložila žádné dokumenty. Je tak zřejmé, že výdaje žalovaného nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z jeho tvrzení a ze statistik, a to přes to, že minimálně výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z nájemní smlouvy). Pokud žalobkyně pojala pochybnosti o tvrzené výši nákladů žalovaného na bydlení, pak si tyto náklady měla nechat řádně doložit, neboť se nelze spokojit pouze s porovnáním se statistikou. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 183 000 Kč. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 150 246,71 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 32 753,29 Kč.

22. Dalším zákonným důsledkem absence řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je kromě neplatnosti smlouvy také povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru takto upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

23. Vzhledem k tomu, že žalovaný převážnou část dlužní jistiny již uhradil a vzhledem k jeho majetkovým poměrům soud dospěl k závěru, že se dosud do prodlení nedostal, neboť nepřekročil dobu k plnění přiměřenou jeho možnostem. Žalobkyně tak v souladu s výše uvedeným nemá nárok na úroky z prodlení.

24. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 49 422,79 Kč, úroku ve výši 9,8 % ročně z částky 82 176,08 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 82 176,08 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 8 866,25 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 979,08 Kč.

25. S ohledem na žádost žalovaného a na výši dlužné částky rozhodl soud o povinnosti žalovaného splnit uvedené povinnosti v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 3 407 Kč. Důvodem pro toto rozhodnutí byla finanční situace žalovaného, k níž žalovaný doložil platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 2021, kdy základ daně činil 18 520 Kč, a dále platební doklad SIPO za měsíc září 2022, z nějž plyne, že žalovaný platil za elektřinu 3 090 Kč a za nájem pak 3 467 Kč. Soud vzal v potaz také souhlas žalobkyně s úhradou dluhu ve splátkách. Co se týká výše splátek, soud má za to, že splátky ve výši 3 407 Kč jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení dojde v přiměřené době. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaný, byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovaného dostatečnou výstrahou, aby splátky plnil řádně a včas.

26. Co se týká námitek vznesených žalovaným, soud uzavírá, že podle § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. platí, že„ Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.“ Je zřejmé, že absence akademického titulu v žalobě není chybou v označení účastníka, neboť se nejedná o povinnou náležitost žaloby. Pokud jde o námitku nehospodárnosti vedení sporu, soud dospěl k závěru, že není důvodná. Žalobkyně skutečně na žalovaného podala čtyři žaloby, avšak každá z nich se zakládá na samostatném skutkovém a právním základu a nadto žalovaný v některých řízeních vystupuje jako spotřebitel a v jiných jako podnikatel, podání samostatných žalob tak soud nehospodárným neshledal. Z dokazování vyplynulo, že lichá byla také námitka žalovaného ohledně nepřipisování plateb prováděných v hotovosti na úvěrový účet; naopak bylo prokázáno, že dvě platby, které učinil v hotovosti na dotčený úvěrový účet, byly žalobkyní započítány v dokumentu Historický výpis. Ostatní žalovaným dokládané platby byly činěny na jiná čísla účtů a nelze je v tomto řízení zohledňovat. Konečně žalovaný uvedl, že vymáhání pohledávky žalobkyně prostřednictvím inkasní agentury bylo v rozporu s dobrými mravy; stran této námitky soud podotýká, že způsob vymáhání dlužné částky nemůže založit rozpor právního jednání s dobrými mravy tak, jak předpokládá § 588 občanského zákoníku.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, přičemž soud přihlédl i k požadovanému úroku a úroku z prodlení, které za účelem posouzení úspěchu stran kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 109 883,64 Kč a přiznáno jí bylo pouze 32 753,29 Kč. Žalobkyně tedy byla úspěšná z 30 % a žalovaný ze 70 %. Žalovaný má proto právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jeho úspěchu a úspěchu žalobkyně, má tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši 40 %.

28. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. platí, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Žalovanému v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky náleží náhrada za dva úkony (písemné podání ve věci samé, účast na jednání před soudem), a to ve výši 2 x 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky). Celkem náklady žalovaného činí 600 Kč a jelikož má právo na náhradu pouze 40 % těchto nákladů, činí částka uložená žalobkyni k zaplacení 240 Kč.