13 C 93/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20 173,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 254 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 254 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 14 919,30 Kč s úrokem ve výši 22,02 % ročně z částky 13 738,88 Kč od 23. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 603,82 Kč od 2. 2. 2023 do 28. 8. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 349,82 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 173,30 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne 15. 12. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , RČ, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit společně se sjednaným úrokem a s měsíčním poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 109 Kč, a to v 48 měsíčních splátkách po 886 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací a z dokladů získaných od žalovaného, kdy za účelem posouzení jeho příjmu žalovaný předložil výpis z účtu. Informace zjištěné od žalovaného byly zaznamenány v dokumentu Hodnocení klienta. Co se týče posuzování výdajů žalovaného, zde právní předchůdkyně žalobkyně kromě údajů od žalovaného kalkulovala i s částkou životního minima. Dále prověřila žalovaného v registrech SOLUS, NRKI a ISIR. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 22. 1. 2023. Žalovaný právní předchůdkyní žalobkyně uhradil celkem pouze 9 746 Kč. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení jistiny ve výši 13 738,88 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 864,94 Kč, poplatku za pojištění 218 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 351,48 Kč, úroků ve výši 22,02 % ročně z částky 13 738,88 Kč od 23. 1. 2023 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 603,82 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 15. 11. 2021 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , RČ, , v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 54,90 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 886 Kč (tj. včetně pojištění). Smlouva byla uzavřena elektronicky v souladu s odstavci 1.2 a 1.3 smlouvy. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. V příloze č. 1 smlouvy o úvěru bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr, kdy žalovaný se zavázal hradit pojistné ve výši 109 Kč měsíčně.

4. Z hodnocení klienta ze dne 15. 11. 2021 plyne, že žalovaný měl být zaměstnán u , právnická osoba, , na dobu neurčitou, s čistým měsíčním příjmem ve výši 22 000 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 6 463 Kč s tím, že částka 3 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 2 603 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije v domácnosti sám a bydlí ve vlastním domě/bytě.

5. Z doloženého přehledu transakcí na účtu žalovaného č. , č. účtu, je patrné, že od , Anonymizováno, byly na tento účet zaslány následující platby: 12. 2. 2021 částka 22 108 Kč, 12. 3. 2021 částka 23 451 Kč, 14. 4. 2021 částka 23 891 Kč, 13. 5. 2021 částka 24 371 Kč, 14. 6. 2021 částka 24 400 Kč, 14. 7. 2021 částka 25 688 Kč, 12. 8. 2021 částka 24 113 Kč, 14. 9. 2021 částka 24 716 Kč, 14. 10. 2021 částka 23 963 Kč a 12. 11. 2021 částka 32 535 Kč.

6. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI, kde platí čím vyšší skóre, tím lepší platební morálka, bylo žalovanému přiřazeno skóre 479, tj. žalovaný byl zařazen do III. kategorie (nízké riziko, nejlepší segment klientů).

7. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 15 000 Kč vyplacena dne 15. 11. 2021 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dle doložené platební historie byl úvěr žalovanému poskytnut 15. 11. 2021; žalovaný uhradil celkem 11 splátek po 886 Kč, tj. celkem splatil právní předchůdkyni žalobkyně 9 746 Kč.

8. Dopisem ze dne 22. 1. 2023 předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývající ze smlouvy. Tímto zároveň žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, a měsíčních úhrad za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr, tj. částky v celkové výši 17 168,00 Kč.

9. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 s účinností ke dni 28. 7. 2023 na žalobkyni, jak vyplývá ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek a z přílohy č. 1 tohoto prohlášení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 11. 8. 2023, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Dle podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému dne 11. 8. 2023.

10. Předžalobní výzvou ze dne 3. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 18. 11. 2023; dle poštovního podacího lístku byla výzva odeslána 6. 11. 2023.

11. Je zjevné, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

19. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací a od něj získaných dokladů. Ke zkoumání příjmové stránky žalobkyně doložila přehled transakcí na účtu žalovaného za posledních 10 měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, z něhož vyplynul pravidelný příjem žalovaného v průměrné výši 24 924 Kč měsíčně. Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala (žalovaným uvedené výdaje na bydlení 2 603 Kč), přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z dokladů SIPO, z výpisů z účtu atd.) K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. A dále ani postup, kdy předchůdkyně žalobkyně vycházela ze statistických dat (částka životního minima 3 8760 Kč) není postačující, neboť životní náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr vždy řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Pokud jde tedy o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“24. Žalovaný na svůj závazek uhradil 9 746 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu 5 254 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím lístkem ze dne 11. 8. 2023 odeslání dopisu s oznámením o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalovanému dopis s výzvou doručen dne 16. 8. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 28. 8. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 29. 8. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši.

25. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na požadovanou jistinu (představovanou již uhrazenou částí zbývající dlužné jistiny a přirostlými úroky) ve výši 8 484,88 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 1 864,94 Kč, na poplatek za pojištění ve výši 218 Kč, na smluvní pokuty ve výši 4 351,48 Kč ani a na úrok ve výši 22,02 % ročně z částky 13 738,88 Kč od 23. 1. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 29. 8. 2023, a to pouze s částkou 5 254 Kč, tudíž na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 603,82 Kč od 2. 2. 2023 do 28. 8. 2023 a na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 349,82 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.