13 C 98/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 34 906 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 906 Kč s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 11. 2021 do 24. 2. 2022, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení rozdílu mezi úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 575 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 34 906 Kč s tím, že se žalovaným uzavřela dne 28. 8. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tím způsobem, že finanční prostředky ve výši 27 500 Kč byly dne 30. 8. 2021 převedeny na účet žalovaného a zbývající částka ve výši 2 500 Kč byla zaslána na účet zprostředkovatele úvěru jakožto provize. Žalovaný se pak zavázal splatit žalobkyni poskytnutou jistinu společně se sjednaným úrokem, přičemž celkově se tak zavázal uhradit částku 37 500 Kč, a to v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce s tím, že první splátka byla splatná ke dni 20. 9. 2021. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že údaje o příjmech žalovaného ze zaměstnání ověřovala prostřednictvím výplatních pásek, výpisu z účtu a telefonického hovoru se zaměstnavatelem žalovaného. Dále žalobkyně vycházela z čestného prohlášení žalovaného o jeho příjmech, výdajích a závazcích a z čestného prohlášení tety žalovaného o tom, že u ní žalovaný bydlí a jakou částkou jí přispívá na domácnost. Při posuzování nákladů na bydlení žalobkyně zohlednila také výši normativních nákladů pro nájemní bydlení dle nařízení vlády č. 580/2020 Sb. v roce 2021 v obci, v níž žalovaný bydlel. Ohledně dalších nákladů vycházela žalobkyně rovněž z výše existenčního a životního minima dle nařízení vlády č. 61/2020 Sb. ke dni uzavření smlouvy a do celkového výpočtu zahrnula právě tuto částku. Dále přihlédla k průměrným výdajům obyvatelstva dle statistiky rodinných účtů Českého statistického úřadu za rok 2016 a časových řad výdajů na konečnou spotřebu domácností v letech 2016 až 2020. Konečně žalobkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí. Po tomto posouzení dospěla žalobkyně k závěru, že žalovanému zbývají dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Žalovaný však svým povinnostem ze smlouvy nedostál, když nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, a dlužné splátky neuhradil ani přesto, že k tomu byl ze strany žalobkyně vyzván celkem třemi upomínkami. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 25. 11. 2021, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen částku 30 000 Kč na jistině a částku 1 563 Kč na úrocích. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala rovněž zaplacení úroku ve výši 21,55 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 11. 2021 do zaplacení, poplatků za tři zaslané upomínky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč, kdy se jednalo o smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou tří splátek před zesplatněním úvěru (3 x 499 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 546 Kč, kdy se jednalo o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 31 563 Kč od 26. 11. 2021 do 13. 1. 2022 a s ohledem na prodlení žalovaného požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny za období od 26. 11. 2021, do zaplacení.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. 8. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 21,55 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 9. 2021. Celkově se tak žalovaný zavázal žalobkyni uhradit 37 500 Kč. Ve smlouvě pak bylo dohodnuto, že částka ve výši 2 500 Kč bude převedena na účet zprostředkovatele úvěru jakožto provize za zprostředkování a ve zbývající části budou finanční prostředky převedeny na účet žalovaného. V článku IV. bodě 2. písm. b) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru po zesplatnění za každý den prodlení, v článku IV. bodě 2 písm. c) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ prodlení žalovaného se zaplacením měsíční splátky, kterou však žalobkyně byla oprávněna uplatnit vůči žalovanému pouze do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku jeho prodlení splatným a konečně bylo v článku IV. bodě 4. písm. b) sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném poplatek ve výši 100 Kč za každou upomínku odeslanou z důvodu nehrazení splátek. Dle článku IV. bodu 1. smlouvy se úvěr stal automaticky splatným v případě, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky nebo její části po dobu delší než dva měsíce. Okamžik zesplatnění byl vázán na den, kdy žalobkyně odeslala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru. Součástí smlouvy bylo rovněž čestné prohlášení žalovaného o jeho příjmech, v němž žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 26 000 Kč, čestné prohlášení žalovaného o jeho výdajích, v němž žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně a konečně čestné prohlášení žalovaného o jeho závazcích, v němž stvrdil, že žádné závazky nemá. Nedílnou součástí smlouvy byl také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně doložila a Úvěrové podmínky. Z doložené tabulky umoření je dále patrné, jakým způsobem měly být splátky hrazené žalovaným započítávány na jistinu a na úrok.

1. Žalobkyně dále doložila výplatní pásku žalovaného za měsíc červen 2021, z níž je patrné, že za tento měsíc činila čistá mzda žalovaného 29 421 Kč a výplatní pásku žalovaného za měsíc červenec 2021, z níž je patrné, že za tento měsíc činila čistá mzda žalovaného 26 074 Kč a prohlášení tety žalovaného o tom, že u ní žalovaný bydlí a přispívá jí na domácnost částkou 3 000 Kč měsíčně. Dle doloženého výpisu z insolvenčního rejstříku nebylo proti žalovanému ke dni 29. 8. 2021 vedeno insolvenční řízení a dle doloženého výpisu z Centrální evidence exekucí nebylo vůči žalovanému vedeno ani exekuční řízení. Nadto doložila žalobkyně také tabulku zachycující výši normativních nákladů na bydlení v roce 2021 a tabulku výdajů na konečnou spotřebu domácností sestavenou na základě dat Českého statistického úřadu. Konečně žalobkyně doložila ještě skoring žalovaného, po jehož provedení dospěla k závěru, že žalovanému je možno s ohledem na jeho příjmové a výdajové poměry úvěr poskytnout.

1. Na základě doložených potvrzení o provedení transakce vystavených bankou žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně dne 30. 8. 2021 zaslala žalovanému na jeho účet částku ve výši 27 500 Kč a dále má za prokázané, že téhož dne zaslala žalobkyně částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele úvěru z titulu provize za jeho sjednání.

1. Žalovaný měl být k úhradě dlužných splátek úvěru vyzván upomínkami ze dne 24. 9. 2021 a ze dne 25. 10. 2021. Dopisem, jehož odeslání dne 25. 11. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem, bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru a zároveň byl vyzván k úhradě všech dlužných částek z titulu smlouvy o úvěru do 10 dnů ode dne odeslání této výzvy.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

1. Co se týče příjmů žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její stany řádně ověřeny, když se nespoléhala na pouhé ničím nepodložené prohlášení žalovaného o jeho příjmech ze zaměstnání, nýbrž si za účelem ověření žalovaným sdělených informací vyžádala jeho výplatní pásky. Pokud jde o výdaje žalovaného, a to konkrétně o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce zohledňující právě také přijaté závazky, tudíž je třeba jejich výši vždy důsledně zjišťovat a ověřovat, tak ve vztahu k těmto nákladům žalobkyně rovněž prokázala, že byly řádně ověřeny, když se nespoléhala na pouhé prohlášení žalovaného o tom, že bydlí u své tety a že jí přispívá na bydlení částkou 3 000 Kč měsíčně, nýbrž si za účelem ověření tohoto tvrzení vyžádala čestné prohlášení tety žalovaného potvrzující tuto skutečnost. Ve vztahu k dalším životním nákladům pak dle názoru soudu nelze nic namítat proti tomu, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima ve spojení s průměrnými výdaji domácností dle dat Českého statistického úřadu, neboť, jak již bylo řečeno výše, náklady jednotlivce na stravování, hygienu, volnočasové aktivity apod. je možno relativně jednoduše téměř okamžitě snížit s ohledem na aktuální finanční situaci. Nadto žalobkyně ověřila, že proti žalovanému není vedeno exekuční ani insolvenční řízení.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Žalobkyně své povinnosti ze smlouvy dostála, neboť žalovanému poskytla v souladu se smlouvou dohodnuté finanční prostředky, avšak žalovaný nikoli, neboť poskytnuté finanční prostředky nevrátil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru tak, jak to umožňuje § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.“ Soud tedy přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na zaplacení neuhrazené jistiny v částce 30 000 Kč a úroku vyčísleného ke dni zesplatnění úvěru na 1 563 Kč, jelikož byl tento úrok sjednán v přiměřené výši. Dále je opodstatněn také požadavek žalobkyně na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 3 043 Kč, které byly sjednány v souladu s § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, který zní:„ Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč“ Zároveň žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty do výše dle omezení stanoveného v § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200000 Kč“ Konečně je opodstatněn i požadavek žalobkyně na zaplacení poplatků za upomínky v celkové výši 300 Kč, které byly sjednány přímo ve smlouvě. Vzhledem k prodlení žalovaného má žalobkyně právo také na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 1. Jestliže však jde o úrok za období od 26. 11. 2021, který žalobkyně požadovala ve výši 21,55 % ročně od počátku prodlení až do zaplacení, je nárok žalobkyně oprávněný pouze zčásti. Ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru totiž stanoví, že„ (4) U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.“ Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku ve výši 21,55 % ročně pouze za prvních 90 dnů prodlení, tj. za období od 26. 11. 2021 do 24. 2. 2022, za období od 25. 2. 2022 do zaplacení přiznal žalobkyni právo pouze na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 21,55 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně byla ve věci z převážné části úspěšná a neúspěšná byla v poměru k celkové žalované částce pouze v nepatrné části. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 397 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V tomto případě jde ze strany žalobkyně zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí řada dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. 13 C 25/2021, sp. zn. 6 C 340/2021 či sp. zn. 20 C 237/2021). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 500 Kč a dále advokátovi podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 3 575 Kč.