13 C 99/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno bytem Adresa žalované o zaplacení 204 334,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 169 625,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 169 625,94 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 49 135,14 Kč, úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 201 375,44 Kč od 2. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 201 375,44 Kč od 2. 9. 2023 do 26. 9. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 749,50 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 976,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 204 334,44 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, . uzavřela s žalovanou dne 6. 6. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 200 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 13,99 % ročně; kromě dohodnutého úroku byla žalovaná zavázána platit i poplatky dle platného ceníku právní předchůdkyně žalobkyně; to vše byla žalovaná povinna hradit formou pravidelných měsíčních splátek dohodnutých ve smlouvě. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví žalované; identita žalované byla ověřena zadáním autorizačního kódu zaslaného žalované prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo; zadání autorizačního kódu nahrazuje písemný podpis žalované. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, dále kontrolovala dostupné informace v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalované a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem byla zjištěna částka disponibilních zdrojů žalované. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, proto jej právní předchůdkyně žalobkyně celý zesplatnila ke dni 3. 6. 2023. Žalovaná zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna na jistině úvěru částku 201 375,44 Kč, na poplatcích částku 2 959 Kč, na smluvním úroku za období od 6. 6. 2022 do 1. 9. 2023 částku 7 042,90 Kč a na zákonném úroku z prodlení za období od 6. 6. 2022 do 1. 9. 2023 částku 7 383,74 Kč. Poté byla pohledávka za žalovanou z titulu předmětné smlouvy postoupena žalobkyni. Kromě výše uvedených dlužných částek žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 201 375,44 Kč od 2. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 201 375,44 Kč od 2. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . a žalovanou byla dne 6. 6. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 200 000 Kč, který měl být v částce 83 897 Kč poskytnut účelově na konsolidaci jiného úvěru vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně na číslo úvěrového účtu: , č. účtu, ; ve zbývající částce měl být poskytnut jako bezúčelový na bankovní účet žalované uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, (splátkový účet). Žalované byl zřízen úvěrový účet číslo , č. účtu, . Bylo dohodnuto, že žalovaná bude platit rovněž cenu za vedení splátkového účtu, ze kterého bude úvěr splácet, a cenu za zřízení a provádění inkasa k tomuto účtu. Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 13,99 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 20. 6. 2031, přičemž výše měsíčních splátek činila 3 316 Kč a byly splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 7. 2022 (celkem , hodnota, splátek). Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Smlouva byla podepsána elektronicky výše popsaným způsobem.

4. Z přehledu příjmových transakcí na běžném účtu žalované v období od 1. 6. 2021 do 6. 6. 2022 soud zjistil, že v posledních 6 měsících před vyplacením úvěru, docházel na účet žalované pravidelně příjem v průměrné výši 20 903,50 Kč.

5. Z výpisů z běžného účtu žalované za období od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná platila nájem v lednu a únoru 2022 ve výši 6 730 Kč, v březnu a dubnu 2022 ve výši 6 960 Kč a v květnu 2022 ve výši 7 500 Kč. Dále bylo zjištěno, že čerpala kontokorent, který měla sjednán do výše 5 000 Kč, tato výše byla v březnu 2022 a v květnu 2022 přečerpána. V uvedeném období se pak zůstatek na běžném účtu žalované vždy k začátku i ke konci měsíce nacházel v záporných hodnotách (31. 1. 2022: -3 312,81 Kč, 28. 2. 2022: -4 846,96 Kč, 31. 3. 2022: -5 066,37 Kč, 30. 4. 2022: -4 174,82 Kč, 31.5. 2022: -4 667,27 Kč). Soud dále zjistil, že žalovaná v období před poskytnutím úvěru splácela zřejmě jiné půjčky či úvěry, tj. platby odcházející pravidelně z jejího účtu (splátka 2 x 750 Kč měsíčně, částka cca 1 850 Kč měsíčně, částka 1 195 Kč měsíčně, částka 1 586 Kč + 150 Kč za pojištění měsíčně).

6. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 6. 6. 2022 vyplývá, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla příjem ve výši 21 327 Kč měsíčně. Dále měl být dle údajů v žádosti ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence , právnická osoba, . Žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč a nájemné 7 500 Kč. Předchůdkyně žalobkyně stran výdajů žalované vycházela z dat sdělených žalovanou v kombinaci z interními informacemi, tj. za využití ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Právní předchůdkyně žalobkyně takto stanovila výdaje žalované na částku 12 013 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaná měla úvěr s měsíční splátkou 1 586 Kč (tento byl v rámci nové úvěrové žádosti zkonsolidován) a dále kontokorentní úvěr ve výši 5 000 Kč s orientační splátkou 150 Kč; nové měsíční splátkové zatížení tak činilo 3 466 Kč.

7. Čerpání úvěru dne 6. 6. 2022 v částce 83 065,08 Kč na účet žalované č. , č. účtu, a v částce 116 934,92 Kč na účet žalované č. , č. účtu, doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalované.

8. Dopisem ze dne 2. 5. 2023 byla žalovaná ze strany , právnická osoba, . vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 9 237 Kč nejpozději do 3. 6. 2023. Zároveň byla žalovaná upozorněna, že pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po ní požadováno okamžité splacení celého úvěru v aktuální výši 201 372 Kč.

9. Dopisem ze dne 3. 6. 2023 bylo žalované sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 3. 6. 2023.

10. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně celkem uhradila částku 30 374,06 Kč, jak vyplynulo z dokumentu „Podklady pre súdne konanie“.

11. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost , Anonymizováno, Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 12. 9. 2023, jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 12. 9. 2023.

12. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 9. 2023 byla následně pohledávka postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 20. 9. 2023, jímž byla zároveň vyzvána k neprodlené úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy. Odeslání dopisu žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 20. 9. 2023.

13. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 20. 9. 2023, která byla odeslána 21. 9. 2023, jak je patrné z podacího archu.

14. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“17. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“22. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

23. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně zkoumala porovnáním jejích příjmů a výdajů. Ohledně příjmu žalované vycházela z informací zjištěných z běžného účtu žalované. Stran posuzování výdajové stránky vycházela z údajů sdělených žalovanou a dále za využití ekonomického modelu stanovila měsíční životní výdaje žalované na částku 12 013 Kč.

24. Pokud jde o povinnost právní předchůdkyně žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalované, prověřila, že žalované je vyplácen pravidelný příjem v průměrné výši 20 903,50 Kč měsíčně (byť právní předchůdkyně vycházela z žalovanou uvedených 21 327 Kč měsíčně). Z výdajů žalované však právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala pouze její dosavadní splátkové zatížení (navíc z výpisů z účtu vyplývá výrazně vyšší měsíční splátkové zatížení, než zjištěných 1 586 Kč + orientační splátka 150 Kč), ostatní výdaje (na bydlení – zjistitelné z výpisů z účtu, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezohlednila, případně ani neověřila, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě za využití odhadu na základě historických dat z ČSÚ sama určila měsíční výdaje žalované. Tento postup rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu bylo i v tomto případě. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak ekonomický model nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sama žalovaná v žádosti o úvěr vyčíslila své měsíční výdaje (vyjma nájemného 7 500 Kč) částkou 0 Kč a uvedla, že nemá jiné splátky, přitom sama předchůdkyně žalobkyně zjistila, že měla dosavadní měsíční úvěrové zatížení ve výši 1 586 Kč a povolený kontokorent do výše 5 000 Kč; zároveň z doložených výpisů z běžného účtu vyplynulo daleko vyšší dosavadní splátkové zatížení žalované, bylo zjištěno, že žalovaná kontokorent aktivně čerpala, několikrát dokonce povolený limit přečerpala. I s ohledem na tyto skutečnosti bylo namístě od právní předchůdkyně žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovanou sdělených informací. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

25. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“26. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 200 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“27. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 30 374,06 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 169 625,94 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 9. 2023, které bylo téhož dne odesláno a jehož obsahem byla i výzva k neprodlené úhradě dlužné pohledávky. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 25. 9. 2023. Jelikož dle výzvy byla žalovaná povinna provést úhradu neprodleně, splatnost nastala dnem následujícím (26. 9. 2023), a ode dne následujícího, tj. ode dne 27. 9. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně. Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

28. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť požadovaná jistina ve zbývající výši 31 749,50 Kč byla již uhrazena, na poplatky ve výši 2 959 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 7 042,90 Kč ani na úrok ve výši 13,99 % ročně z částky 201 375,44 Kč od 2. 9. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

29. Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 27. 9. 2023, a to pouze s částkou 169 625,94 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení za období 6. 6. 2022 do 1. 9. 2023 ve výši 7 042,90 Kč, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 201 375,44 Kč za období od 2. 9. 2023 do 26. 9. 2023 a na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 749,50 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 269 882,49 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 190 120,47 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 16. 7. 2024). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 70 % a z 30 % neúspěšná (z 30 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 40 % náhrady nákladů řízení (70 % - 30 %).

31. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 174 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 204 334,44 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 9 140 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 42 441,20 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 16 976,340 Kč (40 % z 42 441,20 Kč).