14 C 101/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 43 164 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 800 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 364 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 759,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 135,29 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 24 760,61 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 760,61 Kč od 21. 1. 2020 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 960,61 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 43 164 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých informací a dokladů. Žalovaný podpisem zákaznické karty stvrdil správnost všech jím uváděných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že ani případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, za což se žalovaný zavázal vedle jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 25 750 Kč, která představuje úrok ve výši 5 366 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za zpracování a doručení ve výši 7 760 Kč a náklady za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši 12 624 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 930 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil jen 11 200 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 24 760,61 Kč a na poplatku 18 403,39 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 9 135,29 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z částky 24 760,61 Kč za dobu od 20. 10. 2018 do 20. 1. 2020), kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 759,14 Kč (ve výši 8,5 % ročně z částky 24 760,61 Kč za období od 18. 4. 2018 do 20. 1. 2020) a dále úroků ve výši 29 % ročně a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně, a to vždy z částky 24 760,61 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 25 750 Kč, který představuje úrok ve výši 5 366 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 7 760 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 12 624 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 930 Kč (poslední splátka činila 880 Kč). Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 10 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat uhrazení celé dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Podle čl. 18 je smlouva účinná až do uhrazení celkové dlužné částky.

4. Ze zákaznické karty klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, má jednu vyživovací povinnost a žije v nájmu. Žalovaný je zaměstnán s příjmem 26 116 Kč měsíčně a dále má další příjmy 4 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žadatele tvořila částka 10 000 Kč, vedle toho splácel dalším poskytovatelům zápůjček 3 200 Kč měsíčně. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit původní věřitelce pracovní smlouvu a 3 výplatní pásky za měsíce květen až červenec 2017.

5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy [datum], přičemž na svůj dluh uhradil celkem 11 200 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, včetně výzvy k úhradě částky 60 664 Kč do 10 dnů od doručení tohoto dopisu, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 14. 2. 2020.

7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020, odeslanou mu následujícího dne.

8. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel částku 30 000 Kč.

14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neučiní-li tak, smlouva je absolutně neplatná. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Povinnost posuzovat úvěruschopnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti zákona o spotřebitelském úvěru a poskytovatel se jí nemůže zprostit ani tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový.

15. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti primárně z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení spotřebitele o tom, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé, bez současného požadavku na doložení podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně ještě třeba zmínit, že požadavek na posuzování tzv. bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své příjmy i výdaje zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Uvedená povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

16. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokladů předložených žalovaným s tím, že zájemci o zápůjčku dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud nikterak nezpochybňuje, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty týkající se jeho příjmů. Je ovšem nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností její právní předchůdkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Nadto lze uvést, že původní věřitelka vycházela při posuzování majetkových poměrů žalovaného, vedle výše mzdy, také z„ ostatních příjmů“ žalovaného. Co přesně tato položka v sobě zahrnuje, však nebylo žalobkyní ani dotvrzeno a především doloženo žádnými podklady, aby bylo možné na danou částku nahlížet jako na průkazný ukazatel zvyšující příjmové poměry žalovaného. Co se týče výdajů žalovaného, původní věřitelka se spokojila s uvedením odhadovaných měsíčních výdajů. Ani z tohoto souhrnného odhadu však nelze podle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného.

18. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti prokázat, že s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohla učinit závěr o tom, že mu po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovaná smlouva je proto absolutně neplatná. Žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný měl žalobkyni, příp. její právní předchůdkyni, vrátit částku 30 000 Kč, přičemž z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradil již 11 200 Kč a zbývá mu uhradit (vydat) 18 800 Kč. Soud rovněž poukazuje, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ze dne 15. 9. 2009, nebo sp. zn. 23 Cdo 320/2011 ze dne 15. 1. 2013).

19. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 18. 4. 2018 (při zohlednění požadavku na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení), soud jí ovšem přiznal nárok na úrok z prodlení až od 3. 3. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla výzva k úhradě dlužné částky do deseti dnů od jeho doručení a které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 14. 2. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 19. 2. 2020, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dne 2. 3. 2020 a žalovaný se dostal do prodlení následujícího dne. Soud přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení v požadované výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalovaného.

20. Co do zbývající požadované částky 24 364 Kč, veškerých smluvních úroků, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 759,14 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 760,61 Kč od 21. 1. 2020 do 2. 3. 2020 a dále z částky 5 960,61 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud ji v této části zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozhodnutí.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.