14 C 129/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 22 835,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 007 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 007 Kč od 6. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 8 828,69 Kč s úrokem ve výši 29,91 % ročně z částky 14 933,03 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 414,91 Kč od 6. 2. 2023 do 5. 10. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 407,91 Kč od 6. 10. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 22 835,69 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne 1. 9. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit společně se sjednaným úrokem a s měsíčním poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 91 Kč, a to v 48 měsíčních splátkách po 993 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací a z dokladů získaných od žalovaného. Informace zjištěné od žalovaného byly zaznamenány v dokumentu Hodnocení klienta. Co se týče posuzování výdajů žalovaného, zde právní předchůdkyně žalobkyně kromě údajů od žalovaného kalkulovala i s částkou životního minima. Dále prověřila žalovaného v registrech SOLUS, NRKI a ISIR. V souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle něhož není smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, v případě, kdy spotřebitel v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, byť poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele řádně neposoudil. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 26. 1. 2023. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem pouze 993 Kč. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 933,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 481,88 Kč, poplatku za pojištění 273 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 147,78 Kč, úroků ve výši 29,91 % ročně z částky 14 933,03 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 414,91 Kč od 6. 2. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 1. 9. 2022 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 66,80 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 993 Kč (tj. včetně pojištění). Smlouva byla uzavřena elektronicky v souladu s odstavci 1.2 a 1.3 smlouvy. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. V příloze č. 1 smlouvy o úvěru bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr, kdy žalovaný se zavázal hradit pojistné ve výši 91 Kč měsíčně.

4. Z hodnocení klienta ze dne 1. 9. 2022 plyne, že žalovaný měl mít pravidelný měsíční příjem ve výši 17 028 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 8 188 Kč s tím, že částka 4 620 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 3 568 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije v domácnosti sám a bydlí ve vlastním domě/bytě.

5. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI, kde platí čím vyšší skóre, tím lepší platební morálka, bylo žalovanému přiřazeno skóre 301, tj. žalovaný byl zařazen do I. kategorie (vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán).

6. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 15 000 Kč vyplacena dne 2. 9. 2022 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dle doložené platební historie byl úvěr žalovanému poskytnut 2. 9. 2022; žalovaný uhradil jedinou splátku ve výši 993 Kč, a to dne 14. 9. 20227. Dopisem ze dne 26. 1. 2023 předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývající ze smlouvy. Tímto zároveň žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, a měsíčních úhrad za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr, tj. částky v celkové výši 18 585 Kč.

8. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 s účinností ke dni 29. 8. 2023 na žalobkyni, jak vyplývá ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek a z přílohy č. 1 tohoto prohlášení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 20. 9. 2023, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Dle podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému dne 20. 9. 2023.

9. Předžalobní výzvou ze dne 3. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 18. 11. 2023; dle poštovního podacího lístku byla výzva odeslána 6. 11. 2023.

10. Je zjevné, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací a od něj získaných dokladů. Ke zkoumání příjmové a výdajové stránky však žalobkyně soudu žádné doklady, které si její právní předchůdkyně měla vyžádat od žalovaného, nepředložila a tato svá tvrzení tak neprokázala. Soud má proto zato, že se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala (žalovaným tvrzená výše příjmu 17 028 Kč a žalovaným tvrzené výdaje na bydlení 3 568 Kč), přičemž příjmy i výdaje žalovaného, zejména výdaje na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z výpisů z účtu, z dokladů SIPO atd.) K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. A dále ani postup, kdy předchůdkyně žalobkyně vycházela ze statistických dat (částka životního minima 4 620 Kč) není postačující, neboť životní náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr vždy řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Pochybnosti měla u právní předchůdkyně žalobkyně vzbudit i nízká hodnota skóre zjištěná z výpisu z NRKI a s ní spojené vyšší riziko nesplacení úvěru ze strany žalovaného. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.

20. Pokud jde tedy o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“22. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

23. Žalovaný na svůj závazek uhradil 993 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu 14 007 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím lístkem ze dne 20. 9. 2023 odeslání dopisu s oznámením o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalovanému dopis s výzvou doručen dne 25. 9. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 5. 10. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 6. 10. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši.

24. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na požadovanou jistinu (představovanou již uhrazenou částí zbývající dlužné jistiny a přirostlými úroky) ve výši 926,03 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 2 481,88 Kč, na poplatek za pojištění ve výši 273 Kč, na smluvní pokuty ve výši 5 147,78 Kč ani a na úrok ve výši 29,91 % ročně z částky 14 933,03 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 6. 10. 2023, a to pouze s částkou 14 007 Kč, tudíž na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 414,91 Kč od 6. 2. 2023 do 5. 10. 2023 a na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 407,91 Kč od 6. 10. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 36 087,60 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 16 510,99 Kč (úrok a úrok z prodlení z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 46 % a z 54 % neúspěšná (z 54 % byl úspěšný žalovaný). Žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný, by tak měl vůči žalobkyni právo na zaplacení 8 % náhrady nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.