14 C 13/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 23 765 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 865 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 865 Kč od 11. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 749,60 Kč a částky 5 151 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 016 Kč od 23. 8. 2022 do 10. 1. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 151 Kč od 11. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 671,83 Kč, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 16 919,73 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 23. 8. 2022 dosáhne částky 57 369 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 581,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 23 765 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky, na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 17 000 Kč. Tento úvěr se žalovaná zavázala splácet při sjednaném úroku ve výši 64,64 % ročně v 48měsíčních splátkách po 1 135 Kč. Žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně a včas, a proto žalobkyně úvěr ke dni 21. 8. 2022 zesplatnila. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 749,60 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč, pojistného ve výši 278 Kč a žalovaná je dále vedle jistiny povinna žalobkyni uhradit také úroky k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. vrátit žalobkyni novou jistinu) a též jí zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z této nové jistiny od 23. 8. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tak požaduje úhradu nové jistiny ve výši 19 640,04 Kč (složena z původní jistiny ve výši 19 640,04 Kč a úroku ve výši 2 720,31 Kč). Žalobkyně dále požaduje sjednané úroky od data poskytnutí úvěru, a to i po zesplatnění úvěru, až do skutečného vrácení jistiny, a to úrok za poskytnutí úvěru ve výši 64,64 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny za dobu od 23. 8. 2022 do 14. 9. 2022 ve výši 671,83 Kč a úrok za poskytnutí úvěru v nominální výši 11,75 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny od 15. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 8. 2022 dosáhne částky 57 369 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná.

3. Z návrhu smlouvy na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 17 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit při sjednaném úroku ve výši 64,64 % ročně (viz část A) smlouvy), ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 1 135 Kč O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 31. 3. 2022, doručené dle dodejky žalované dne 4. 4. 2022. Z odstavce s nadpisem Náklady v případě opožděných plateb v předsmluvním formuláři vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaná s prodlením delším než 15 dnů. Žalovaná je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dle části A smlouvy a přílohy [číslo] bylo dále sjednání pojištění schopnosti splácet úvěr žalované při sjednaném měsíčním pojistném ve výši 139 Kč.

4. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr vyplacen dne 30. 3. 2022 na účet uvedený ve smlouvě.

5. Z„ Předsmluvního formuláře“ z téhož dne soud zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 87,68 % a celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činí 47 808 Kč.

6. Dopisy ze dne 18. 7. 2022 a 16. 8. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek, a dále žalovanou vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalované oznámila v dopise ze dne 21. 8. 2022.

7. Dle karty klienta žalovaná na úvěr hradila celkem 1 135 Kč, tedy pouze první splátku a zbývá doplatit 28 899,02 Kč ke dni 9. 1. 2023.

8. Předžalobní výzvou ze dne 21. 12. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu do patnácti dnů od data odeslání výzvy a dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

9. Dle hodnocení klienta ze dne 29. 3. 2022, doloženého potvrzeními o zaúčtování plateb na účtu žalované, činil příjem žalované z pracovního poměru v měsíci listopadu 2021 částku 18 018 Kč, prosinci 2021 částku 17 456 Kč, lednu 2022 částku 20 289 Kč a únoru 2022 částku 20 214 Kč.

10. Výdaje žalované byly v hodnocení klienta ze dne 29. 3. 2022 uvedeny částkou 3 860 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ a výdaje na bydlení (nájemné a inkaso) částkou 3 000 Kč. Uvedené částky ale výslovně nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje uvedeny nebyly.

11. Z výpisu z účtu žalované ke dni 1. 7. 2021 soud ujistil číslo účtu zaměstnavatele žalované. Jiné skutečnosti z výpisu z účtu žalované, za dobu předcházející o 9 měsíců dobu uzavření smlouvy o úvěru, soud nezjistil.

12. Dle výpisu z registru SOLUS měla žalovaná v registru záznam u produktu revolvingový úvěr a karty příznakem Z. Ve výpisu NRKI bylo uvedeno dosažené skóre žalované a příznakem byla hodnocena smlouva jako výše riziková.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

15. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

21. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 22. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru a pojištění schopnosti splácet, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované částku 17 000 Kč a žalovaná se zavázala pravidelně splácet měsíční splátky ve výši 1 135 Kč, včetně pojistného ve výši 139 kč. Žalovaná však své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru neplnila, protože řádně a včas nehradila předepsané splátky. Žalobkyni proto vzniklo právo úvěr zesplatnit a tohoto práva využila dne 21. 8. 2022.

25. Jelikož žalovaná v tomto vztahu vystupuje jako spotřebitel ve smyslu § 419 občanského zákoníku, jedná se o spotřebitelskou smlouvu dle § 1810 občanského zákoníku, a je proto nutné na ni aplikovat také zákon o spotřebitelském úvěru, kdy v § 86 tohoto zákona je stanovena povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud se tedy musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení.

26. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, [příjmení] versus Enel (C 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a [jméno] nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

27. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. [příjmení] část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, [příjmení] a [příjmení] (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a [příjmení] [jméno] (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, [příjmení] (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

28. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C [číslo]), na něž odkázal rovněž Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20 a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

29. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

30. Z předložených důkazů ani z hodnocení klienta nebylo zřejmé, zda si žalobkyně dostatečně ověřovala výdaje žalované, když v hodnocení klientky žalovaná uváděla, že má výdaje 3 860 Kč životní minimum a 3 000 Kč nájem/inkaso, avšak dokument k tomuto chybí. Výdaje klienta tak nebyly nijak zkoumány. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána (s kladným výsledkem). Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované spotřebitelky.

31. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má žalobkyně právo v souladu s ust. § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 15 865 Kč představující jistinu, ve zbývajícím rozsahu ohledně smluvní pokuty, nároků na zaplacení úroků a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, avšak pouze z přiznané částky, a to ode dne následujícího po doručení předžalobní výzvy. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalované tak nastalo na základě zaslané výzvy ze dne 21. 12. 2022, doručené dne 26. 12. 2022, dnem 11. 1. 2023.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 581,48 Kč, přičemž tato částka představuje 33,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,76 % a úspěchu žalované v rozsahu 33,24 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 188 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 23 765 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 060 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 5. 2023 náhrada 1 822,90 Kč za 152 ujetých km v částce 1 422,90 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 10,1 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 382,90 Kč ve výši 1 130,41 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za doplnění žaloby o skutková tvrzení týkající se zkoumání úvěruschopnosti, neboť tato tvrzení měla být již součástí žaloby. Soud dále konstatuje, že návrh žalobkyně na vydání platebního rozkazu naplňuje kritéria formulářové žaloby vymezená nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a tedy rovněž kritéria stanovená v § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, neboť tento návrh je využitelný pro uplatnění nároků žalobkyně v typově obdobných případech, kdy postačuje jen zaměnit v něm uvedené číselné údaje. Opakovanost používaného vzoru je soudu známa z jeho úřední činnosti.