14 C 14/2025

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A o zaplacení 52 099,90 Kč s příslušenstvím ta kto: I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 431,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 431,89 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 402,85 Kč, úroku ve výši 16,90 % ročně z částky 49 999,90 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 52 099,90 Kč od 2. 7. 2024 do 12. 10. 2024, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 668,01 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 46 431,89 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 404,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Anonymizováno .

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 52 099,90 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. Anonymizováno , kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně Jméno žalobkyně B . Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky až do limitu 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 16,90 % ročně a s ujednanými poplatky splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve sjednané výši. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného (ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů), které byly zaznamenány v žádosti o úvěr. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 24. 2. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2024 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně proto po žalovaném žalobou nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 49 999,90 Kč, poplatků ve výši 2 100 Kč, úroků kapitalizovaných ke dni postoupení ve výši 6 057,70 Kč, úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni postoupení ve výši 2 677,14 Kč, a dále požadovala úrok ve výši 16,90 % ročně z částky 49 999,90 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 52 099,90 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 31. 5. 2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, Jméno žalobkyně D ., a žalovaným elektronicky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru „ Anonymizováno “, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do celkové výše úvěrového limitu 50 000 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo Anonymizováno . Poskytnutou částku se pak žalovaný zavázal žalobkyni splácet společně s úrokem ve výši 16,90 % ročně pravidelnými měsíčními splátkami. Úvěr a úroky z úvěru byl žalovaný povinen splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 500 Kč, vždy v 13. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena smlouva. S výjimkou ceny za využití účtu Anonymizováno – čerpání úvěru a případných dalších cen, u kterých se účastníci smlouvy dohodly na odlišném způsobu splácení, měly být v pravidelných měsíčních splátkách zahrnuty rovněž vyúčtované ceny související s úvěrem. Splátku právní předchůdkyně žalobkyně vypočítala vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, ve kterém byla příslušná splátka splatná, a to tak, že k částce úroků z úvěrů a příslušných cen souvisejících s úvěrem vyúčtovaných k poslednímu dni kalendářního měsíce přičetla část vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru k tomuto poslednímu dni kalendářního měsíce až do výše sjednané pravidelné splátky. Nebude-li takto vypočtená částka dosahovat výše sjednané splátky, uplatní se splátka v takové nižší výši. Pokud se bude takto vypočtená částka rovnat nule, splátka se v daném měsíci neuplatní. Pro případ prodlení se placením splátek byla ve smlouvě sjednána možnost právní předchůdkyně žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný ve stanovené lhůtě. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník.

5. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 31. 5. 2023 vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 20 834 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno na základě příchozích transakcí na běžném účtu žalovaného. Dále měl být ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně tak stanovila životní výdaje žalovaného částkou 9 493 Kč, a to na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný dále v žádosti o úvěr uvedl dosavadní splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti již kontokorentní úvěr s limitem 10 000 Kč a s orientační splátkou 300 Kč. Orientační splátka nového úvěru činila 2 500 Kč a nové splátkové zatížení žalovaného pak činilo 2 800 Kč. Součástí této listiny byla i argumentace pro užití ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti.

6. Z výpisů z účtu žalovaného za období od 11/2022 do 4/2023 bylo zjištěno, že žalovanému na účet pravidelně každý měsíc přicházela mzda v průměrné výši 21 145 Kč (v dubnu 25 594 Kč, v březnu 17 812 Kč, v únoru 19 484 Kč, v lednu 21 540 Kč a v prosinci 21 297 Kč). Žádné pravidelné platby (trvalé příkazy, SIPO, opakující se platby např. na nájemné, na pojištění apod.) nebyly z těchto výpisů zjištěny. Výdaje se v každém měsíci téměř shodovaly s příjmy (v dubnu: příjmy 31 144 Kč a výdaje 31 157,96 Kč, v březnu: příjmy 22 812 Kč a výdaje 22 835,57 Kč, v únoru: příjmy 19 884 Kč a výdaje 19 847,12 Kč, v lednu: příjmy 23 040 Kč a výdaje 23 181,96 Kč, v prosinci: příjmy 22 297 Kč a výdaje 22 151,38 Kč).

7. Dopisem ze dne 23. 1. 2024 byl žalovaný ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 6 623 Kč nejpozději do 24. 2. 2024; zároveň byl žalovaný upozorněn, pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm předchůdkyně žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru. Dopisem ze dne 24. 2. 2024 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 24. 2. 2024.

8. Žalovaný celkem načerpal částku 151 551 Kč (dne 31. 5. 2023 částku 50 000 Kč, dne 23. 6. 2023 částku 50 000 Kč, dne 1. 7. 2023 částku 50 000 Kč, dne 15. 10. 2023 částku 1 500 Kč a částku 20 Kč a dne 1. 11 2023 částku 31 Kč) a ve splátkách právní předchůdkyni žalobkyně celkem uhradil částku 105 119,11 Kč, jak vyplynulo z dokumentu Podklady pre súdne konanie.

9. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne Anonymizováno (Příloha č. 1 – Seznam pohledávek, Dohoda o úplatě, Potvrzení o zaplacení kupní ceny) byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni Anonymizováno postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 22. 7. 2024; dopis byl odeslán téhož dne, jak je patrné z podacího lístku.

10. K úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 10. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 27. 9. 2024, jejíž odeslání 30. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

17. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Z provedeného dokazování pak dále vyplynulo, že žalovaný v žádosti uvedl své výdaje nulové a předchůdkyně žalobkyně sama stanovila životní výdaje žalovaného částkou 9 493 Kč na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi za využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení (ekonomický model).

18. Pokud tedy jde o příjem žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 834 Kč, který byl doložen výpisy z běžného účtu žalovaného. Z výdajů žalovaného však právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) však nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup právní předchůdkyně žalobkyně však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu ostatně bylo i v tomto případě. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Ekonomický model však nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc ani nezjišťovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním bytě (domě), v nájmu či např. u rodičů. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky, přitom předchůdkyně žalobkyně zjistila, že v době podání žádosti o úvěr měl již kontokorentní úvěr s orientační splátkou 300 Kč měsíčně. I s ohledem na tyto skutečnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Z doložených výpisů z účtu vyplývají výdaje podstatně vyšší než stanovených 9 493 Kč a samotný stav bankovního účtu žalovaného (ke konci měsíce vždy téměř nulový zůstatek) přitom nenasvědčuje tomu, že by majetková situace žalovaného byla taková, že měl dostatek disponibilních finančních prostředků ke splácení úvěru. Zdejší soud se přitom neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce a tento závěr považuje zdejší soud za nesouladný s právní úpravou. Samotný zákon o spotřebitelském úvěru v § 78 odst. 2 totiž poskytovateli ukládá, aby dokumenty, které za účelem plnění svých povinností pořizuje, též uchovával, výslovně přitom pod písm. b) zmiňuje dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti: „(2) Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 20. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu (načerpanou částku) ve výši 151 551 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

21. Jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil právní předchůdkyni částku 105 119,11 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 46 431,89 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, která byla odeslána 30. 9. 2024 a v níž byla žalovanému pro úhradu určena lhůta k zaplacení do 12. 10. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 10. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 14,75 % ročně, soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení (tj. ve výši 12,75 % ročně). Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 431,89 Kč za období od 13. 10. 2024 do zaplacení.

22. Soud žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 1 568,01 Kč (neboť byla uhrazena), co do poplatků ve výši 2 100 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 057,70 Kč a úroku ve výši 16,90 % ročně z částky 49 999,90 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení (neboť na tyto položky nemá žalobkyně s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nárok). A co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 13. 10. 2024, a to pouze s částkou 46 431,89 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 677,14 Kč, na zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 52 099,90 Kč od 2. 7. 2024 do 12. 10. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 668,01 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 46 431,89 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 82 627,65 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 52 757,43 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 64 % a z 36 % neúspěšná (z 36 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 28 % náhrady nákladů řízení.

24. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 084 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé, účast na jednání soudu dne 4. 11. 2025.). Při tarifní hodnotě 52 099,90 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 3 220 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů učiněných do 31. 12. 2024 a za účast na jednání soudu dne 4. 11. 2025 ve výši 450 Kč. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 19 302,30 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 5 404,64 Kč (28 % z 19 302,30 Kč).