14 C 147/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 49 576 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 49 576 Kč s úrokem z prodlení v částce 9 245,12 Kč, s úrokem v částce 23 297,71 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 36 548 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 36 548 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13 300,37 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 19. 5. 2022 po žalovaném domáhala zaplacení částky 49 576 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou s žalovaným dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých dokladů a informací, jejichž pravdivost stvrdil podpisem zákaznické karty. Žalobkyně rovněž poukázala, že ani případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se za to zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 37 480 Kč (sazba 24,57 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 12 000 Kč, a to vše v 24 měsíčních splátkách po 4 145 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, jelikož na svůj dluh uhradil jen 39 335 Kč. Žalobkyni proto vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 36 548 Kč, úrok ve výši 10 028 Kč a poplatek za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 23 297,71 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 9 245,12 Kč a dále úroků ve výši 24,57 % ročně a úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně, a to vždy z částky 36 548 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný nárok žalobkyně zcela neuznal, neboť celá pohledávka je již promlčena. Předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a výše RPSN je v rozporu s dobrými mravy.

3. Soud na základě provedených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] – [anonymizováno] Půjčka, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky v hotovosti ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 37 480 Kč (úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 60? 73 % ročně), poplatkem ve výši 12 000 Kč, splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 4 145 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Dopisem ze dne [datum] byl žalovanému zaslán i splátkový kalendář.

4. Z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije s rodiči a nemá žádnou vyživovací povinnost. Je zaměstnán s příjmem 21 000 Kč měsíčně, mezi jeho výdaje patří výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč, splácí úvěry se splátkou 3 500 Kč, jeho osobní výdaje činí 3 410 Kč a na ostatní výdaje (telefon, doprava, oblečení) vynakládá 1 000 Kč měsíčně. Použitelná částka tak činila 9 090 Kč.

5. Žalobkyně předložila kopii mzdového výměru ze dne [datum], podle kterého tarifní mzda žalovaného činí 21 570 Kč, přípatek 971 Kč a výkonová odměna 5 % tarifní mzdy.

6. Dopisem ze dne 11. 4. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek a dopisem ze dne [datum] byl úvěr zesplatněn.

7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě dlužné částky 49 576 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem ze dne 3. 2. 2022, odeslaným dne 4. 2. 2022.

8. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 14. 4. 2022, odeslanou dne 19. 4. 2022.

9. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 638 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

16. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu, na jejímž základě žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti zápůjčku ve výši 50 000 Kč.

17. Soud k námitce neposouzení úvěruschopnosti žalovaného uvádí následující. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím spotřebitelského úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní.

18. Povinnost posouzení bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

20. Žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného především z údajů, které uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jím sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších průkazných podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že se zde jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k zákaznické kartě přistupovat tak, že její vyplnění a podpis smluvních stran sám o sobě dokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta.

21. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že má jeden zdroj příjmu, a to příjem ze zaměstnání, k čemuž si právní předchůdkyně žalobkyně správně vyžádala mzdový výměr žalovaného. Co se ovšem týče výdajů žalovaného, žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jedinou listinu, ze které by bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje tvrzené žalovaným v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si tak učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného.

22. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud nikterak nepolemizuje s tím, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty, které se ovšem týkaly jen příjmů, nikoliv výdajů, žalovaného. Nicméně setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

23. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku žalovaného a nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohla učinit závěr o tom, že mu po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly při zběžném pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat od počátku za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.

25. Žalovaný však dále namítl promlčení dluhu a soud jeho námitce přisvědčil. Zákon v případě bezdůvodného obohacení stanoví dvojí promlčecí lhůtu-subjektivní (§ 621 o. z.) a objektivní (§ 638 o. z.). Jejich počátek je upraven odlišně a tyto promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jakmile uplyne jedna z nich, nelze požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vyhovět, uplatní-li žalovaný během soudního řízení námitku promlčení. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání konkrétního bezdůvodného obohacení a kdo je získal (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4812/2010). Současně je (ale) třeba uplatnit i pravidlo ustavené v § 619 o. z., tedy že promlčecí doba běží i od doby, kdy se oprávněný měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty, a v § 4 odst. 2 o. z., podle něhož se má za to (vyvratitelná právní domněnka), že osoba o určité právně významné skutečnosti ví, jestliže na to lze usuzovat při zvážení všech okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. V poměrech posuzované věci má soud za to, že předchůdce žalobkyně jakožto profesionální poskytovatel spotřebitelských úvěrů mohl a měl - již dne 1. 6. 2018, kdy s dlužníkem uzavřel úvěrovou smlouvu a dlužníku poskytl finanční prostředky-vědět, že úvěrová smlouva je neplatná (pro zásadní porušení zákonné povinnosti prověřit úvěruschopnost dlužníka) a že dlužník se převzetím finančních prostředků na úkor předchůdce žalobce bezdůvodně obohatil. Lze tudíž uzavřít, že 3 letá subjektivní promlčecí lhůta pro vydání nesplacené jistiny úvěru vskutku začala plynout dne 2. 6. 2018 (následující den po poskytnutí finančních prostředků) a skončila (již) 2. 6. 2021, a protože žalobkyně podala žalobu na soud až 19. 5. 2022, je námitka promlčení nároku žalobkyně důvodná. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 300,37 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 49 576 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 4. 2023 náhrada 792,04 Kč za 54 ujetých km v částce 392,04 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 992,04 Kč ve výši 2 308,33 Kč. Soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za doplnění vyjádření k žalobě ze dne 29. 11. 2022, neboť nepovažuje náklady řízení spojené s rozdělením vyjádření k žalobě na dvě části (první vyjádření k žalobě bylo datováno dne 14. 11. 2022) za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Dle soudu nelze takový postup žalovaného (svévolné rozdělení vyjádření na více částí) přičítat k tíži žalobce.