14 C 155/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem v částce 2 309,43 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 11. 7. 2017 do zaplacení a částky 1 206,63 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalovaným dne 29. 2. 2016 sjednala její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] Na základě této smlouvy se původní věřitelka zavázala žalovanému umožnit opakovaně čerpat finanční prostředky až do výše 35 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný čerpal celkem 57 653 Kč, přičemž věřitelce nevrátil jistinu ve výši 10 000 Kč Vedle toho žalobkyně požadovala úrok ve výši 2 309,43 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 206,63 Kč a úrok z prodlení z dlužné jistiny ode dne splatnosti, tj. od 11. 7. 2017 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 27. 12. 2016 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového limitu 35 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru v pravidelných měsíčních splátkách buďto ve výši 12,5 % z nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem, anebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to počínaje dnem 7. 2. 2017. Tato smlouva pak byla v souladu s Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně uzavřena prostřednictvím žádosti na webových stránkách původní věřitelky.

4. Z doložených elektronických formulářů označených jako„ Loan application Info“ a z potvrzení o provedených platbách plyne, že žalovaný dne 9. 2. 2016 čerpal částku 9 500 Kč, dne 27. 12. 2016 čerpal částku 10 000 Kč, dne 24. 1. 2017 čerpal částku 9 500 Kč, dne 22. 2. 2017 čerpal částku 9 000 Kč, dne 21. 3. 2017 čerpal částku 10 000 Kč a dne 19. 4. 2017 čerpal částku 9 653 Kč.

5. Z předložených výpisů z úvěrového účtu žalovaného je patrné, že žalovaný nesplácel splátky řádně a včas. Za to mu původní věřitelka účtovala pokutu z prodlení ve výši 250 Kč (ke dni 17. 3. 2016, 24. 3. 2016, 16. 4. 2016 a 23. 4. 2016). Při čerpání úvěru rovněž původní věřitelka účtovala poplatky za výběr v různé výši v závislosti na výši čerpaných prostředků a úroky za období čerpání. Výše měsíční splátky se v každém vyúčtování lišila. Dle posledního vyúčtování, splatného ke dni 9. 10. 2018, činila celková dlužná částka k datu splatnosti 15 499,96 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena nejprve na společnost [právnická osoba] a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2019 pak byla postoupena na stávající žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 27. 5. 2020. Předžalobní upomínkou ze dne 27. 5. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 15 868,45 Kč do tří dnů.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Žalovaný v posuzované věci vystupoval jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím úvěru bylo povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet. V případě nesplnění této povinnosti je smlouva absolutně neplatná. Ačkoliv z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

12. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že nemá k dispozici podklady týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností její právní předchůdkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, tedy očividně nesplnila svou povinnost doložit, že řádně a s kladným výsledkem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto je třeba předloženou smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 9. 2. 2016, resp. 27. 12. 2016 považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s veřejným pořádkem.

13. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru měla žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení reálně poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení. Soud totiž může žalobkyni přiznat právo pouze na vrácení toho, oč peněžitá částka poskytnutá její předchůdkyní přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí žalovaným. Za situace, kdy je z předložených výpisů zjevné, že žalovaný na svůj dluh částečně plnil, je podle soudu pro vypořádání bezdůvodného obohacení a určení výše výsledného nároku žalobkyně zcela zásadní zjištění, kolik, kdy a na jakou část dluhu žalovaný plnil, tj. jakou částku bezdůvodného obohacení žalovaný již žalobkyni vrátil.

14. Podle § 101 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, tuto povinnost nelze přenášet na soud ani ji nelze nahradit prováděním dokazování. Žalobkyně má povinnost vylíčit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, tj. i skutečnosti odůvodňující výši žalobou uplatňovaného nároku. Úkolem soudu není dokazováním doplňovat chybějící skutková tvrzení, ale dokazováním naopak prověřit skutkovou verzi tvrzenou žalobou. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, aby soud svou činností, tj. analýzou listin předložených k provedení dokazování, nahrazoval procesní aktivitu žalobkyně, jde-li o splnění požadavků kladených na žalobu v ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. Nedoplnění skutkových tvrzení proto může vést k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2725/2007 ze dne 15. 5. 2008 a sp. zn. 29 Cdo 2268/2011 ze dne 23. 5. 2012).

15. Žalobkyně doložila, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 57 653 Kč, nicméně ani přes výzvu soudu (v němž byla rovněž poučena o možném neúspěchu ve věci pro případ nesplnění této povinnosti) neuvedla, kolik žalovaný z titulu absolutně neplatné smlouvy dosud uhradil. Naopak sdělila, že přehled provedených plateb se nedochoval a odkázala pouze na jednotlivé výpisy, které zachycují změnu dlužné částky. Toto obecné tvrzení ani odkaz na předložené výpisy pro unesení břemene tvrzení nestačí. Výši oprávněného nároku nadto nelze konkrétně zjistit ani vyvodit odkazem na vydané výpisy se splatností. Z výpisů nelze podle soudu dovodit, kolik žalovaný dosud žalobkyni či její právní předchůdkyni uhradil, a tudíž ani to, že žalobkyní požadovaná jistina 10 000 Kč představuje rozdíl mezi žalovaným čerpanou a jím uhrazenou (vydanou) částkou, bez zahrnutí jakýchkoliv dalších plateb. Součástí měsíčních splátek totiž byly smluvní úroky a poplatky za čerpání a původní věřitelka v průběhu trvání smluvního vztahu rovněž žalovanému vyúčtovávala pokuty z prodlení a náhradu účelně vynaložených nákladů. Je-li možné z daných výpisů a jeho jednotlivých položek dovodit výši aktuální dlužné jistiny či výši dlužníkem poskytnutého plnění (např. uvedením, jaké položky se zohledňují při určení výše celkové dlužné jistiny), bylo na žalobkyni, aby toto soudu sdělila. To však neučinila. Za situace, kdy žalobkyně naopak výslovně konstatovala, že nezná výši žalovaným poskytnutého plnění, nelze než uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně výše požadovaného plnění, a proto nemůže být ve sporu úspěšná. Soudu tudíž nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout.

16. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení, neboť v řízení byl sice plně úspěšný žalovaný, který však byl po celou dobu nečinný a žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.