14 C 156/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 64 666,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 320 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 57 633,62 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 21. 1. 2020 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 373,88 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 10 547 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 24. 1. 2018 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 13 125 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 683 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 4 130 Kč a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 6 312 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 469 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když celkem uhradil pouze částku 17 578 Kč, a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 6 320,19 Kč na jistině a 4 226,81 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 6 320,19 Kč a poplatků ve výši 4 226,81 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 1 557,93 Kč (tj. ve výši 29 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 21. 3. 2019 do 20. 1. 2020), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 511,80 Kč (tj. ve výši 9,75 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 28. 3. 2019 do 20. 1. 2020), úrok ve výši 29 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení 15 021 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 28. 2. 2018 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 18 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 15 650 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 220 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 124 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 603 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 561 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když celkem uhradil pouze částku 18 629 Kč, a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 8 836,50 Kč na jistině a 6 184,50 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 8 836,50 Kč a poplatků ve výši 6 184,50 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 1 929,06 Kč (tj. ve výši 29 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 25. 4. 2019 do 20. 1. 2020), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 631,81 Kč (tj. ve výši 9,75 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 2. 5. 2019 do 20. 1. 2020), úrok ve výši 29 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

3. Konečně se žalobkyně domáhala zaplacení 39 098,67 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 16. 7. 2018 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 28 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 24 066 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 008 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 804 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 8 254 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 868 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když celkem uhradil pouze částku 11 680 Kč, a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 22 693,88 Kč na jistině a 16 404,79 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 22 693,88 Kč a poplatků ve výši 16 404,79 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 2 431,40 Kč (tj. ve výši 29 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 10. 9. 2019 do 20. 1. 2020), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 224,95 Kč (tj. ve výši 9,75 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 24. 1. 2019 do 20. 1. 2020), úrok ve výši 29 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně v případě všech tří smluv o zápůjčce vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem zákaznických karet. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z výplatních pásek žalovaného. Současně prověřila insolvenční rejstřík. Žádné doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovaným uzavřeny předmětné smlouvy.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 24. 1. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce , Anonymizováno, v hotovosti, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kdy 1 913 Kč bylo použito na splacení zůstatku dluhu žalovaného z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, a 13 087 Kč bylo žalovanému vyplaceno v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 15 000 Kč společně s poplatkem ve výši 13 125 Kč (tvořeným úrokem ve výši 2 683 Kč, částkou za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 130 Kč a částkou za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 6 312 Kč, tj. celkem 28 125 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 splátkách po 469 Kč týdně. Součástí smlouvy o zápůjčce byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný ke dni 27. 1. 2020 uhradil 17 578 Kč.

7. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovaným ze dne 24. 1. 2018. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán na částečný pracovní úvazek jako bezpečnostní technik s průměrným čistým měsíčním příjmem 9 433 Kč, ostatní pravidelné měsíční příjmy žalovaného byly vyčísleny částkou 7 000 Kč; příjem celkem pak činil 16 433 Kč měsíčně; příjem žalovaného měl být ověřen třemi výplatními páskami za období 10, 11, 12. Žalovaný dále v žádosti uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, je ženatý a vyživuje jednu osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti a není majitelem bankovního účtu.

8. Dále bylo zjištěno, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 28. 2. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce , Anonymizováno, v hotovosti, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 18 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v částce 8 555 Kč na splacení zůstatku celkové dlužné částky z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, a v částce 9 445 Kč mu byla vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 18 000 Kč společně s poplatkem ve výši 15 650 Kč (tvořeným úrokem ve výši 3 220 Kč, částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 124 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 306 Kč, tj. celkem 33 650 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 splátkách po 561 Kč týdně. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný ke dni 27. 1. 2020 uhradil 18 629 Kč.

9. Ze Zákaznické karty (žádosti o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovaným ze dne 28. 2. 2018 vyplývá, že dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán na částečný pracovní úvazek jako bezpečnostní technik s průměrným čistým měsíčním příjmem 9 847 Kč, ostatní pravidelné měsíční příjmy žalovaného byly vyčísleny částkou 6 000 Kč; příjem celkem pak činil 15 847 Kč měsíčně; příjem žalovaného měl být ověřen třemi výplatními páskami za období 11, 12, 1. Žalovaný dále v žádosti uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, je ženatý a vyživuje jednu osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti a není majitelem bankovního účtu.

10. Dále bylo zjištěno, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 16. 7. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce , Anonymizováno, v hotovosti, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 28 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v částce 10 188 Kč na splacení zůstatku celkové dlužné částky z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, a v částce 17 812 Kč mu byla vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 28 000 Kč společně s poplatkem ve výši 24 066 Kč (tvořeným úrokem ve výši 5 008 Kč, částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 804 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 8 254 Kč, tj. celkem 52 066 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 splátkách po 868 Kč týdně. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný ke dni 27. 1. 2020 uhradil 11 680 Kč.

11. Ze Zákaznické karty (žádosti o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovaným ze dne 16. 7. 2018 vyplývá, že dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán na částečný pracovní úvazek jako bezpečnostní technik s průměrným čistým měsíčním příjmem 10 217 Kč, ostatní pravidelné měsíční příjmy žalovaného byly vyčísleny částkou 6 000 Kč; příjem celkem pak činil 16 217 Kč měsíčně; příjem žalovaného měl být ověřen dvěma výplatními páskami za období 5, 6. Žalovaný dále v žádosti uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 6 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, je ženatý a vyživuje jednu osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti a není majitelem bankovního účtu.

12. Všechny tři pohledávky za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 20. 1. 2020, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 14. 2. 2020.

13. Předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek, a to nejpozději do 12. 2. 2021. Výzva byla odeslána dne 29. 1. 2021, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

14. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o zápůjčce tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“17. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“22. Pokud jde o příjem žalovaného, ten nebyl ani v jednom případě nijak doložen, informace o jeho výši pocházela pouze ze zákaznických karet, kde jej vyčíslil sám žalovaný. Údajně měl být ověřen z výplatních pásek žalovaného, avšak tyto listiny žalobkyně soudu nepředložila. Rovněž v žádostech uvedené ostatní příjmy žalovaného nebyly nikterak doloženy. Příjmy žalovaného tak nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalovaného, které žádným způsobem neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly před uzavřením smluv o zápůjčce ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány.

23. Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv o zápůjčce řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

25. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

26. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

27. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

28. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny, a to v prvním případě ve výši 15 000 Kč, v druhém případě ve výši 18 000 Kč a v třetím případě ve výši 28 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Všechny tři pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

29. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně na svůj první závazek (smlouva ze dne 24. 1. 2018) vrátit částku 15 000 Kč již uhradil 17 578 Kč a na svůj druhý závazek (smlouva ze dne 28. 2. 2018) vrátit částku 18 000 Kč uhradil 18 629 Kč. Tedy v případě těchto dvou závazků zaplatil žalovaný více, než kolik byl povinen, a proto soud vzhledem k neplatnosti smluv o zápůjčce zamítl žalobu ohledně nároku na zaplacení jistiny ve výši 6 320,19 Kč, poplatků ve výši 4 226,81 Kč, úroku ve výši 1 557,93 Kč, úroku z prodlení ve výši 511,80 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 320,19 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a ohledně nároku na zaplacení jistiny ve výši 8 836,50 Kč, poplatků ve výši 6 184,50 Kč, úroku ve výši 1 929,06 Kč, úroku z prodlení ve výši 631,81 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 836,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

30. Na svůj třetí závazek (smlouva ze dne 16. 7. 2018) vrátit částku 28 000 Kč uhradil žalovaný 11 680 Kč, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 16 320 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 14. 2. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 19. 2. 2020. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 2. 3. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 3. 3. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši ke dni 24. 1. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 3. 3. 2020, tj. 10 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.

31. Zbylé nároky ze smlouvy ze dne 16. 7. 2018 byly soudem zamítnuty, neboť části jistiny ve výši 6 373,88 Kč byla již uhrazena a na poplatky ve výši 16 404,79 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 2 431,40 Kč, ani na úrok ve výši 29 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o zápůjčce byla shledána absolutně neplatnou. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 3. 3. 2020 a pouze s částkou 16 320 Kč, tudíž na kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 224,95 Kč (za období od 24. 1. 2019 do 20. 1. 2020), na úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 693,88 Kč od 21. 1. 2020 do 2. 3. 2020 a na úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 373,88 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.