14 C 167/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 783 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 22 783 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 589,77 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 906,55 Kč, úrok ve výši 28 % ročně z částky 13 667,05 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 667,05 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 22 783 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých informací a dokladů. Žalovaný podpisem zákaznické karty stvrdil správnost všech jím uváděných údajů. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, za což se žalovaný zavázal vedle jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 25 421 Kč, která představuje úrok ve výši 5 172 Kč (sazba 28 % ročně), odměnu za zpracování a doručení ve výši 6 860 Kč a náklady za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši 13 389 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 924 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil jen 32 638 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 13 667,05 Kč a na poplatku 9 115,95 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 7 589,77 Kč (úrok ve výši 28 % ročně z částky 13 667,05 Kč za dobu od 6. 2. 2018 do 20. 1. 2020), kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 906,55 Kč (ve výši 9 % ročně z částky 13 667,05 Kč za dobu od 12. 7. 2018 do 20. 1. 2020) a dále úroků ve výši 28 % ročně a úroků z prodlení ve výši 9 % ročně, a to vždy z částky 13 667,05 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 25 421 Kč, který představuje úrok ve výši 5 172 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 28 % ročně), poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 6 860 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 13 389 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 924 Kč (poslední splátka činila 905 Kč). Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 10 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat uhrazení celé dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Podle čl. 18 je smlouva účinná až do uhrazení celkové dlužné částky.

4. Ze zákaznické karty klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný a žije s rodiči. Žalovaný je OSVČ s čistým příjmem 19 846 Kč, další příjmy domácnosti představuje částka 24 000 Kč. Žalovaný nesplácí žádné jiné splátky zápůjček. Jeho odhadované měsíční výdaje činí 2 500 Kč měsíčně. Dle zákaznické karty žalovaný předložil původní věřitelce pracovní smlouvu/živnostenský list, daňové přiznání a faktury za září, říjen a listopad 2016.

5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy dne [datum], přičemž na svůj dluh uhradil celkem 32 638 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, včetně výzvy k úhradě částky 39 683 Kč do 10 dnů od doručení tohoto dopisu, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 14. 2. 2020. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020, odeslanou mu následujícího dne.

7. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel částku 30 000 Kč v hotovosti.

13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, a proto bylo před poskytnutím úvěru povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neučiní-li tak, smlouva je absolutně neplatná. Soud pro úplnost konstatuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Povinnost posuzovat úvěruschopnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti primárně z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě při sjednání smlouvy s tím, že neměla důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení spotřebitele o tom, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé, bez současného požadavku na doložení podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své příjmy i výdaje zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou veřejnoprávní povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení ani odkazem na obecnou povinnost osob jednat ve vztazích poctivě. Uvedená povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. Nadto lze uvést, že původní věřitelka vycházela při posuzování majetkových poměrů žalovaného, vedle tvrzené výše příjmů z podnikání, také z dalších příjmů domácnosti žalovaného. Co přesně tato položka v sobě zahrnuje, však nebylo žalobkyní ani dotvrzeno a především doloženo žádnými podklady, aby bylo možné na danou částku nahlížet jako na průkazný ukazatel zvyšující příjmové poměry žalovaného. Původní věřitelka ani žádným způsobem neověřovala tvrzení žalovaného o tom, že skutečně bydlí s rodiči, a to s ohledem na skutečnost, že náklady na bydlení zpravidla představují nejvyšší obvyklou výdajovou položku každé osoby. Za tímto účelem mohla po žalovaném požadovat kupříkladu čestné prohlášení jeho rodičů o tom, že s nimi skutečně bydlí a jakou částkou případně přispívá na chod domácnosti, pročež má nižší náklady na bydlení než pokud by bydlel sám ve vlastním domě nebo v nájmu. Co se týče výdajů žalovaného, původní věřitelka se spokojila s uvedením odhadovaných měsíčních výdajů. Ani z tohoto souhrnného odhadu však nelze podle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného, které jsou přitom nižší, než je částka životního minima jednotlivce.

16. Žalobkyně nedoložila žádné z dokladů, které žalovaný měl předložit při sjednávání smlouvy o zápůjčce. K tomu soud uvádí, že pokud má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. S ohledem na vše shora uvedené nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti prokázat, že s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohla učinit závěr o tom, že mu po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovaná smlouva je proto absolutně neplatná. Žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný měl žalobkyni, příp. její právní předchůdkyni, vrátit částku 30 000 Kč, přičemž z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradil 32 638 Kč a je tak zjevné, že uhradil více, než bylo jeho povinností, když poskytnutou jistinu přeplatil. Žalovaný se ani nedostal ve smyslu § 1970 o. z. do prodlení. Ačkoliv žalobkyně požadovala úrok z prodlení ode od 12. 7. 2018, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). V uvedené věci byl žalovaný vyzván k plnění - k vydání bezdůvodného obohacení - do 10 dnů spolu s oznámením o postoupení pohledávky, odeslaném dne 14. 2. 2020 Žalobkyně proto mohla žádat úrok z prodlení až od 3. 3. 2020, kdy však žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení již prokazatelně nebyl.

18. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu zamítl v celém rozsahu, neboť nárok žalobkyně není v žádné části oprávněný.

19. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož v řízení byl plně úspěšný žalovaný, měl by mít právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.